*HARPER*

Než se Vesperos vůbec mohl pokusit odpovědět na mou děsivou otázku, těžké dřevěné dveře do sklepa se s úpěním otevřely. Ten drsný zvuk se ostře zaryl do vlhkých kamenných stěn. Žalářem se rozlehl dunivý zvuk těžkých bot sestupujících po schodech, přičemž každý krok představoval rytmickou připomínku mého zajetí. Železná brána na konci schodiště protestně zavrzala. Do zorného pole se pomalu vynořil další obrovský, svalnatý vlkodlak. Vyzařovala z něj ta ležérní arogance, kterou jsem si s jeho druhem už rychle stihla spojit. Z jeho tlustých prstů visela obrovská šedá krysa. To kvičící zvíře držel naprosto nenuceně za dlouhý, šupinatý ocas. Hlodavec sebou v plápolajícím světle házel a kroutil svým zavalitým tělem, aby muže kousl do ruky, ale vlkodlak mu nevěnoval sebemenší pozornost.

Zastavil se přesně mezi našimi železnými celami. Jeho pohled na kratičkou vteřinu zabloudil ke mně, než se usadil na temném rohu, kde se skrýval Vesperos.

„Čas na večeři,“ zahučel ten obrovský muž své pochmurné oznámení.

Krutým švihnutím zápěstí mrštil zmítajícím se hlodavcem vysoko do vzduchu přímo do Vesperosovy cely. Vlkodlak se neobtěžoval zůstat a sledovat výsledek. Okamžitě se otočil širokými zády a vyrazil zpátky nahoru po kamenných schodech. Těžká brána za ním s třeskem zapadla a znovu nás tak uzavřela v tísnivé temnotě.

Přesunula jsem svou intenzivní pozornost zpět k sousedovi v cele. Oči se mi v hlubokém šoku rozšířily. Na jeho vysoké postavě stále ulpívaly hutné stíny, ale jasně jsem viděla jeho dlouhé, kostlivé prsty pevně obtočené kolem vzpouzející se krysy. To zoufalé zvíře zachytil rovnou ve vzduchu oslepující rychlostí. Pro vyhladovělého vězně to byl naprosto nemožný kousek. Krysa ze sebe vymáčkla sérii vyděšených zapištění a bojovala o život proti nepolevujícímu sevření.

Vesperos ze sebe vydal dlouhý, unavený povzdech, který mu zachrčel hluboko v hrudi.

„Ohavné.“

Hned po tom, co to slovo zamumlal, si toho špinavého hlodavce přitáhl k obličeji. Zmohla jsem se jen na to, abych s morbidní fascinací sledovala, jak zabořil své ostré zuby do měkkého břicha toho zmítajícího se zvířete. K mým zvonícím uším dolehlo mokré, hrůzostrašné čvachtnutí trhaného masa. Žaludek se mi propadl. Bojovala jsem s masivní vlnou kyselé nevolnosti, která mi stoupala hrdlem. Pevně jsem sevřela rty a donutila se spolknout tu pálivou žluč, co hrozila, že se vyřine ven. Krysa vydala poslední, pronikavý jekot a pak zčistajasna ochabla. Trvalo mu pouhých deset vteřin, než z toho stvoření vysál všechnu krev. V tichém žaláři se hlasitě rozléhalo děsivé srkání. Jakmile dokončil své pochmurné jídlo, ležérně odhodil prázdnou, vyfouklou mršinu přímo do tmavé díry v kamenné podlaze.

Vesperos pomalu vykročil vpřed do sporého světla sklepení. Hutné stíny se rozestoupily a jasně odhalily prastarou tvář bez výrazu. Po bledé bradě mu kapala čerstvá karmínová krev, která ostře kontrastovala s jeho nažloutlou kůží.

Byl to doslova upír.

Cítila jsem, jak se mi oči rozšiřují do velikosti talířů. Srdce mi bušilo do žeber jako lapený pták, ale zuřivě jsem bojovala, abych skryla narůstající hrůzu a překvapení. Zaryla jsem si nehty hluboko do dlaní a využila toho ostrého štípání, abych si udržela neutrální výraz. Folklór o upírech už jsem předtím četla. Starší příběhy je vykreslovaly jako bezduché, vzteklé zrůdy, které baží po krvi s bezmyšlenkovitou zuřivostí. Přesto se zdálo, že Vesperos je při smyslech. Stál přede mnou, hruď se mu nehýbala, celý pokrytý hrůzným důkazem své podstaty, a zdálo se, že má své mentální schopnosti pod kontrolou. Evidentně tu v téhle podzemní kleci přežil desítky let strašlivého hladovění a izolace. Slabší tvor by dávno degeneroval v šílenou bestii. Fakt, že dokázal pořád vést souvislou konverzaci, rozbil na kousky každý mýtus, o kterém jsem si myslela, že ho znám.

Stál naprosto nehybně. Bedlivě mě sledoval prastarýma, jiskřícíma očima. Tiše čekal, až to těžké ticho prolomím já. Věděla jsem naprosto přesně, co dělá. Testoval moje nervy. Očekával, že couvnu. Chtěl vidět uspokojivou reakci, ten křičící odpor, jaký by normální člověk projevil při pohledu na krví zbroceného predátora.

Zuřivě jsem mu toto uspokojení odmítala poskytnout. Nebudu se krčit strachy. Opřela jsem se ramenem o studenou kamennou zeď a zkřížila si paže na hrudi ve fingovaném postoji naprosté lhostejnosti. Hlas jsem udržela obdivuhodně pevný.

„Jsem trochu překvapená. Člověk by si myslel, že banda velkých, osvalených vlkodlaků si s vlastním problémem s krysami dokáže snadno poradit. Ale ne, potřebují na to svého rezidentního upíra, aby to udělal za ně. Jaká to banda srabů.“

Krvavé koutky Vesperosových úst se pomalu zvedly do nepatrného, upřímného úsměvu. Byl to prchavý výraz, objevil se a hned zmizel, než stačil plně zasáhnout i jeho oči.

„Vy se nebojíte?“ zeptal se tiše.

S malým pokrčením ramen jsem uznala, že má pravdu.

„No, jo, jasně. Ale právě teď jsem v relativním bezpečí za těmahle mřížema a vy vypadáte celkem při smyslech. Kromě toho vím o upírech pravděpodobně přesně tolik, co o vlkodlacích, což, jak se zatím ukazuje, je úplně všechno špatně.“

Upír mou odpověď přemílal v hlavě. Spustil se na kamennou podlahu a usadil se do pohodlnější pozice blízko železných mříží, které nás oddělovaly. Karmínová skvrna na jeho bradě sloužila jako hrůzná připomínka rozložení sil mezi námi, ale moje přirozená zvědavost rychle probublala na povrch přes můj strach. Potřebovala jsem pochopit pravidla téhle zvrácené nové reality.

„Jak může nesmrtelný tvor, jako jste vy, přežít jen na špinavé zvířecí krvi?“ zeptala jsem se přímo.

Vesperos mi klidně vysvětlil svou krutou realitu.

„Krev je krev. Teplá lidská krev je považována za neuvěřitelně výživnou delikatesu. Ale každý tvor s červenou krví má v sobě dostatek základních živin k tomu, aby dočasně ukojil zuřící hlad vyhladovělého upíra.“

Krátce jsem zauvažovala, kam na jeho dietní stupnici spadají vlkodlaci. Chutnali by jako člověk, nebo jako divoký vlk? Byla to ponurá myšlenka, ale zavedla mou splašenou mysl na mnohem temnější stezku. Odhalení jeho pravé podstaty mě najednou donutilo si uvědomit, co vlastně znamenala jeho dřívější nabídka. Ten magický pakt, o kterém se zmínil, že jím lze přebít pouto druhů, nebyl žádné jednoduché kouzlo nebo krevní přísaha.

Dech se mi zadrhl v hrdle, jakmile ty strašlivé kousky zapadly do děsivé skládačky.

„Takže, když jste upír, chápu správně, že ten pakt, o kterém jste mluvil... ten by zahrnoval to, že mě proměníte v jednoho z vás? To by vážně zabránilo dokončení pouta druhů?“

„Správně,“ odpověděl naprosto suše.

„Jo... tak to ani náhodou,“ odfrkla jsem si.

Instinktivní představa, že bych existovala jako krvežíznivá nemrtvá stvůra, mě nelákala ani v nejmenším. Z myšlenky na pití krysí krve ve vlhkém sklepě mi naskakovala husí kůže. Bez ohledu na to, jak moc jsem byla vyděšená z vlkodlaka, který si mě nárokoval jako svou osudovou družku, zuřivě jsem preferovala zůstat naživu, v teple a člověkem. Nechtěla jsem vyměnit jednu monstrózní klec za klec věčnou. Měla jsem připravenou masivní palbu dalších nových otázek. Chtěla jsem vědět, jak taková temná proměna funguje, jak dlouho už je tu dole uvězněný a jaké další nadpřirozené frakce v tomhle skrytém světě existují. Ale vědomě jsem je zadržela. Připadalo mi hluboce nefér ho dál vyslýchat, když tam tak seděl, uvězněný a pokrytý krysí krví, poté co mi právě odhalil svou monstrózní realitu.

Ve studeném žaláři se pomalu rozhostilo překvapivě příjemné, sdílené ticho. Tísnivá tíha podzemního vězení jako by se o kousíček zmenšila. I přes naše odlišnosti jsme byli na jedné lodi. Byli jsme oba vězni, nespravedlivě uvěznění ve svých vlastních krutých osudech, odděleni studenými železnými mřížemi od svobody, po které jsme zoufale toužili. Ani jeden z nás nemohl na svých současných okolnostech moc změnit, a na malý, prchavý moment to sdílené bezmocné postavení mezi námi vykovalo uklidňující spojenectví. Naslouchala jsem monotónnímu kapání kondenzované vody, které se ozývalo ze vzdáleného kouta místnosti. Nechala jsem to těžké ticho plynout, což nám oběma dalo mentální prostor ke zpracování toho hrůzného rána. Sledovala jsem plápolající světlo, které tančilo po hrubých kamenných zdech, a přemýšlela, co dalšího strašného mi nadcházející hodina přinese na práh.

Pak to těžké ticho tiše prolomil hrubý hlas Vesperosa, který se rozlehl temnotou. Ten zvuk byl hluboký a nesl v sobě prastarou tíhu, ze které mi přejel mráz po zádech. Bylo to až srdceryvně melancholické.

„Povězte mi o vnějším světě. Jaký je, po takové době?“