Pohled Vesper

Padám a svalím se do drsné hlíny. Nechávám čistou svalovou paměť a syrový instinkt, aby převzaly kontrolu, zatímco trénuji s Gamou Brantem. Obrovský krémově zbarvený vlk vystartuje děsivou rychlostí, jeho čelisti cvaknou do prázdna přesně tam, kde ještě před zlomkem vteřiny bylo mé rameno. Vyhrabu se na nohy, na rtech cítím prach a na patě se otáčím. Sleduji, jak jeho těžké tlapy rvou povrch cvičiště. Potřebuji bezchybnou příležitost. Oběhne mě a znovu na mě zaútočí, jeho zlaté oči se upírají na můj střed. Čekám do poslední možné vteřiny. Jakmile vyskočí, skloním se nízko, sklouznu mu pod přední nohy a vymrštím se nahoru. Popadnu plné hrsti jeho srsti a švihnu tělem na jeho široká záda. Nohy pevně semknu kolem jeho žeber. Zvednu ruku vysoko a spustím tvrdý, promyšlený úder loktem přímo na zadní část jeho krku, přičemž se zastavím jen pár milimetrů před skutečným nárazem.

Gama Brant ztuhne, čímž uzná smrtící zásah. Sklouznu mu ze zad a dopadnu pevně na nohy.

Celá smečka vybuchne v ohlušujícím jásotu. Ten zvuk se přese mě přežene jako přílivová vlna, náhlé a ohromující potvrzení, jaké jsem v téhle smečce nikdy nezažila. Členové smečky, kteří mě sedmnáct let ignorovali, teď křičí mé jméno.

*Zase na nás zírají. Všichni.* Kyra, moje vnitřní vlčice, neklidně přechází v mé mysli. Její hlas přehlušuje jásající dav.

Otřu si z čela vrstvu potu a hlíny. Podívám se směrem k lavičkám. Kyra má pravdu. Kaelen a ostatní vysoce postavení členové na nás upřeně zírají. Těžká, dusivá váha jejich pozornosti se zdá být mnohem ostřejší a nebezpečnější než obvykle. Jejich pohledy sledují každý můj dech a ze silné aury alfy vyzařující z Kaelena se mi ježí chlupy na rukou. Adrenalin a triumf z mého vítězství rychle blednou ve studený popel. O tenhle druh pozornosti nestojím. Přináší to jenom potíže.

Odejdu z cvičiště a připojím se k Eiře. Eira celou cestu do sídla smečky nadšeně vykládá o těch šokovaných výrazech ve tvářích vysoce postavených členů. Skoro vůbec neslyším jediné slovo, co říká. V mysli mi bzučí varovné signály.

Vejdu do tiché, potemnělé chodby sídla smečky, otevřu dveře svého pokoje a hledám domnělé bezpečí vlastního prostoru.

Na mojí posteli sedí Autumn.

Moje sestra, dvojče, vypadá hrozivě. Paže má překřížené na hrudi a v očích má jedovatý pohled, ze kterého se mi svírá žaludek. Mé kroky se zpomalí, až se úplně zastaví. Vzduch v místnosti houstne a dusí mě.

Autumn najednou vyrazí vpřed. Popadne mě za paži brutálním stiskem a ostře mi zarývá své dlouhé pěstěné nehty hluboko do kůže.

Syknu bolestí, když mi její nehty protrhnou kůži. Pod jejími prsty začne prýštit horká krev a stéká mi po paži.

„Vím, že Kaelen dnes může vycítit svou družku. Jsem to já. Ať už se tou svou malou šou snažíš o cokoli, nezapomínej, kdo jsi, Vesper. Nikdo, náhradnice, omyl. Drž se od mého druha dál,“ zavrčí Autumn s jedovatou jistotou, obličej jen pár centimetrů od mého.

Silou potlačím to svíravé napětí hromadící se v hrudi. Odmítám jí ukázat, že brečím. Vycuknu svou krvácející paži z jejího krutého sevření a udělám pevný krok vzad.

„Toho tvýho blbýho druha ani nechci,“ zasyčím na oplátku a třu si rozdrásanou kůži na ruce.

Autumn na mě vrhne pohled plný čistého znechucení. Silně do mě strčí, až narazím na svůj těžký dřevěný prádelník. Zády narazím do hrany, až mi to vyrazí dech z plic. Otočí se na podpatku a vyrazí z pokoje, přičemž za sebou práskne dveřmi.

Dlouhou chvíli se opírám o prádelník. Zhluboka a roztřeseně se nadechuji, abych uklidnila své splašené srdce. Zoufale se potřebuji oklepat z tohohle děsivého střetu. V duchu sázím všechny naděje na svůj tajný plán. Smečka dnes začíná přijímat přihlášky do Programu elitních válečníků. Jakmile mě přijmou, konečně uteču z téhle pekelné díry. Nechám tohle území daleko za sebou a Autumn si může nechat toho svýho vzácnýho druha celého pro sebe.

Svléknu ze sebe propocené tréninkové oblečení a vlezu do sprchy. Stojím pod vařící vodou a nechávám ji smýt špínu, pot a zaschlou krev z mé paže. Drhnu si kůži, dokud není narůžovělá. Snažím se udržet mysl soustředěnou na budoucnost, ale myšlenky mi pořád sklouzávají ke Kaelenovi. Ten intenzivní, těžký způsob, jakým se na mě díval na cvičišti, se mi přehrává v hlavě. Pevně doufám, že není můj osudový druh. Kdyby mě Měsíční bohyně spárovala s budoucím alfou, můj život by se v téhle smečce změnil z mizerného na smrtelně nebezpečný během pár vteřin.

Vystoupím ze sprchy a utřu se. Vezmu si své oblíbené vanilkové tělové mléko a vmasíruji ho do kůže, známá vůně uklidňuje mé pocuchané nervy. Vlasy si vyfoukám přes difuzér, dokud nejsou mé červené lokny obrovské, divoké a perfektně definované. Otevřu skříň a pečlivě si vyberu oblečení. Chci dát na odiv ty křivky, co mi Měsíční bohyně nadělila. Natáhnu si modré džínové kraťasy s vysokým pasem, které mi dokonale obepínají boky. Zkombinuji to s růžovobílým topem bez ramínek. Moje plná prsa drží látku spolehlivě nahoře. Nohy vklouznu do páru bílorůžových tenisek New Balance. Autumn a ta její parta krutých patolízalů mě pořád nazývají tlustou, ale já vím, jaký je rozdíl mezi tím být tlustá a mít pořádné křivky. Pokud na mě dneska budou lidi zírat, uvidí mě přesně takovou, jaká jsem.

Popadnu batoh s učením, přehodím si ho přes rameno a sejdu dolů za Eirou na snídani.

Protlačím se těžkými dvoukřídlými dveřmi jídelny. Změna atmosféry v místnosti je okamžitá a hmatatelná. Obvyklé hlasité štěbetání a cinkání příborů utichne. Úplně všechny oči v té obrovské místnosti se upřou na mě. Zvednu bradu, ignoruji ty pálivé pohledy a jdu přímo k bufetovému pultu. Vlkodlaci pálí obrovské množství energie, takže si naložím talíř vrchovatě vajíčky, slaninou a toasty. Přejedu pohledem místnost a uvidím Eiru, jak sedí u našeho obvyklého stolu vzadu u okna.

Dojdu tam a položím si těžký talíř na stůl.

„Co se ti stalo s rukou?“ zeptá se Eira, oči vytřeštěné, když se zaměří na ty krvavé stopy ve tvaru půlměsíců na mé kůži.

Posadím se naproti ní a lhostejně pokrčím rameny. „Autumn má nějakou náladu. Nech to být, Eiro. Nic to není. Za rok už budeme stejně odsud pryč.“

Než to Eira stihne rozebírat dál, do periferního vidění mi vstoupí dvě vysoké postavy. Vzhlédnu a vidím své starší bratry, dvojčata Wyatta a Emmetta. Jsou o pouhých šest měsíců starší než Autumn a já, protože vlkodlačí těhotenství trvá jen šest měsíců. Obvykle se ke mně chovají jako k duchovi a předstírají, že v hierarchii smečky vůbec neexistuji.

Wyatt si sedne vedle mě. „Čau sestřičko, vůbec jsme nevěděli, že umíš takhle bojovat.“

Dloubnu do vajíček vidličkou, v hrudi mi plane otrávenost. „No, když vy dva zapomínáte, že vůbec existuju, je docela jednoduchý to nevědět.“

Emmett si ztěžka povzdechne a opře se rukama o stůl. „Jo, sestřičko, chceme to zlepšit. Rádi bychom to změnili.“

Kousnu se do jazyka, abych na ně nevyštěkla. Podobné prázdné sliby už jsem slyšela.

Ramena mi ztuhnou do pevných uzlů přesně vteřinu poté, co ke stolu dorazí Kaelen se svým užším okruhem přátel. Jaxon, Declan a Ronan si přisunou židle a namačkají se do našeho malého prostoru. Kaelen si schválně sedne na prázdnou židli přímo vedle mě. Sedí až moc blízko. Jeho silná, svalnatá paže se letmo dotkne mého holého ramene.

Nečekaná, nechtěná vlna spalujícího žáru se mi po tom doteku přežene po kůži. Ztuhnu v šoku a prsty se mi pevně semknou kolem vidličky.

„Čau Vesper, bojuješ dobře. Kde ses to naučila?“ zeptá se Kaelen.

Z jeho hlubokého, zvučného hlasu mi po zádech nechtěně přejede mráz. Pomalu otočím hlavu a střetnu se s ním pohledem. Ten jeho intenzivní, vířící bouřkově šedý pohled mnou projede naskrz. Dech se mi zadrhne v hrdle. Bytostně se nenávidím za to, že na mě má pořád tak silný fyzický účinek. Pod stolem stisknu stehna k sobě a snažím se udržet kontrolu.

Pohled Kaelena

Když vidím, jak se vedle mě Vesper nervózně ošívá, mně i Goreovi to poskytne krátký pocit alfiho pobavení. Plíce se mi naplní vůní jejího vanilkového mléka smíchanou s jejím přirozeným, sladkým pachem. Ale čím déle se na ni dívám, tím těžší, pohlcující váha se usazuje hluboko v mé hrudi. Sedí ke mně tak blízko a magnetický tah pouta druhů mi řve v žilách.

Najednou se telepatickým spojením smečky rozlehne rozzuřený hlas Eiry, který míří přímo na mě.

„PANEBOŽE, ONA JE TVOJE DRUŽKA! Zbav se té fifleny, už tak jsi v obrovské nevýhodě, když chodíš s jejím dvojčetem!“ ječí Eira přes spojení.

Agresivně si mnu spánky a snažím se zablokovat ten její ohlušující telepatický jekot. Ale slovo družka mi utkví v hlavě a ozývá se mnohem hlasitěji než její křičící hlas.

„Pracuju na tom. Neposeru to,“ odpovím Eiře přes spojení a svou vnitřní paniku maskuji falešným sebevědomím.

Jsem si bolestně vědom toho, že jsem už teď na hony vzdálený od místa, kde bych měl být. Měl jsem to s Autumn ukončit v tu vteřinu, kdy mi došlo, že Vesper je má pravá osudová družka.

Vesper si odkašle. Její hlas je neuvěřitelně jemný, když konečně odpoví na moji otázku.

„Posledních šest let jsem tajně trénovala s Alfou a Deltou. Pomáhám taky s tréninkem mladších mláďat,“ vysvětlí Vesper našemu stolu, zatímco zelenýma očima uhýbá mému pohledu.

„Naše družka je krásná,“ konstatuje můj vlk Gore v mé mysli hrdě.

Poprvé po velmi dlouhé době se se svým vlkem nehádám. Gore má pravdu. Dávám si na čas s jejím pozorováním. Studuju její divoké, ohnivě červené vlasy, co jí padají na ramena. Všimnu si hlubokých ďolíčků v jejích tvářích, když mluví. Můj pohled klesne k jemným, plným křivkám jejích boků narvaných v těch modrých džínách. S ohromující jasností si uvědomím, že moje tělo na její přítomnost fyzicky reaguje. Jen z toho, že sedím vedle ní, mi tvrdne pták. Tahle těžká, pulzující reakce je svázána se starodávným, primárním instinktem, který sahá mnohem hlouběji než k pouhé fyzické přitažlivosti. Patří mně.

Jaxon se předkloní a opře si lokty o stůl. „To je šílený, prcku. Na tréninku tě nikdy nevidíme.“

„No, když je někdo tak malý, je docela jednoduché ho přehlédnout,“ zašeptá Vesper a zírá do svého talíře.

Declan se ušklíbne a vrhne mým směrem významný pohled. „No, teď tě vidíme, a to dost výrazně.“

Vesper zčistajasna vstane od stolu. Popadne svůj batoh třesoucíma se rukama, zjevně zoufalá uniknout té tíživé pozornosti.

Moje tělo se pohne samo od sebe. Okamžitě vyskočím zároveň s ní. Nemotorně se narvu do jejího osobního prostoru a přiblížím se k její drobné postavě až moc blízko. Podívám se na její zmatenou tvář v zoufalém pokusu se omluvit.

„Promiň. Chtěl jsem se jen ujistit, že máš dost místa, aby ses mohla zvednout,“ vyhrknu rychle, slova se mi pletou přes sebe.

Vesper zběsile ucouvne. „Oh, ehm, díky, asi. Eiro, sejdem se u tvýho auta. Tak se mějte, kluci.“

Prakticky vyběhne z jídelny, těžké dveře se za ní s bouchnutím zavřou.

Přesně v tu vteřinu, kdy se dveře zavřou, se atmosféra u stolu změní. Moji přátelé se bez lítosti vrhnou na můj ubohý nedostatek obratnosti.

„Fakt elegantní, Alfo,“ odfrkne si Eira, vstane a vyrazí ven za Vesper.

Ronan se otevřeně směje a plácá rukou do dřevěného stolu. „Tys na ni v podstatě slintal.“

Jaxon se nesměje. Vstoupí do toho s mnohem ostřejším, vážnějším varováním. Dívá se mi přímo do očí, výraz má zachmuřený a neústupný.

„Nemáš to pod kontrolou. Musíš brzy něco udělat s Autumn. Pokud to budeš řešit takhle, Autumn to zjistí dřív, než bys mohl chtít,“ řekne pevně Jaxon, pak se zvedne a odejde z jídelny.

Zírám na ty prázdné dveře. Neustále sám sobě lžu, pořád dokola si opakuju, že mám čas vypořádat se s Autumn tak, jak se patří. Ale pak na mě dopadne krutá realita. Nemám čas. Ať už je ta magnetická síla, která nás s Vesper přitahuje k sobě, cokoli, není ani v nejmenším nenápadná. Moje reakce jsou neohrabané, můj vlk je majetnický a moje tělo mě zrazuje, kdykoli je nablízku. Pokud situaci s Autumn nevyřeším hned teď, tohle tajemství exploduje a zničí úplně všechno.