Pohled Vesper

Zírám z okénka spolujezdce a sleduju nekonečnou šmouhu míhajících se borovic. Stísněný prostor uvnitř Eiřina auta je přesycený dusivou úzkostí. Třesoucími se prsty přejíždím po roztřepeném okraji bezpečnostního pásu a snažím se uklidnit zběsilé bušení svého srdce. Z rádia tiše hraje nějaká popová písnička, ale vůbec nedokáže proříznout to těžké ticho, které se mezi námi rozprostírá.

Eira poklepává palci do koženého volantu. „Hele, tak jsem přemýšlela. Co kdybychom se prostě vykašlaly na přihlášku do Programu elitních válečníků?“

Její ležérní návrh působí jako fyzická rána do hrudi. Prudce k ní otočím hlavu, ruce svírají popruhy batohu tak pevně, až mi bělají klouby.

„Děláš si ze mě srandu? Jen proto, že si mě teď konečně všímají, bych měla zapomenout na svou jedinou jízdenku ven z téhle díry?“ zeptám se tónem, který nepřipouští žádnou debatu.

Eira si povzdechne a na zlomek vteřiny se po mně podívá. „Ne, jen tím chci říct, abys zvážila načasování. Co když si příští rok, až ti konečně bude osmnáct, najdeš svého osudového druha? Možná ho nebudeš chtít opustit.“

Ze rtů mi unikne drsný, zahořklý smích. „Jestli můj předurčený druh náhodou žije v téhle smečce, jsem prakticky mrtvá vteřinu poté, co bude moje dvojče Autumn korunována Lunou.“

Zkonstatuju ten chladný fakt jako blížící se rozsudek smrti. Z té děsivé představy mi tuhne krev v žilách.

„Moje přežití závisí na tom, že odejdu. Přihlášku pošlu hned, jak dneska přijdu domů. Jestli se rozhodneš zůstat, půjdu sama,“ odpovím.

Zastrčím si do uší sluchátka, čímž konverzaci ukončím. Nechám hlasité basy své hudby zaplnit ten prostor a vytěsním děsivou realitu toho, co by mě zůstat tady vlastně stálo.

O pár minut později vjedeme na přecpané školní parkoviště a zastavíme přímo vedle Kaelena a jeho nejbližšího kruhu přátel. Vystoupím z auta a zabouchnu dveře. Ještě než moje boty vůbec dopadnou na asfalt, ucítím, jak se do mě zabodly Kaelenovy oči. Jeho pohled je těžký, neústupný a je nemožné ho ignorovat. Sklopím hlavu, nevšímám si jeho zírání a pochoduju přímo k hlavnímu vchodu. S Eirou se na rušné chodbě rozdělíme.

Moje frustrace dosáhne vrcholu v okamžiku, kdy najdu svou nově přidělenou skříňku. Ze všech prázdných míst v téhle obrovské budově umístil osud moje kovová dvířka přímo vedle Kaelena a jeho hlučné party přátel. Kousnu se do vnitřní strany tváře. Zatočím číselníkem zámku, zoufale toužící zůstat neviditelná.

Vytáhnu těžký stoh učebnic pro pokročilé a skládám je do horní police. Kaelen si těch tlustých svazků všimne. Odstoupí od svých přátel a jeho vysoký stín padne na mou drobnou postavu. Zrak mu sklouzne na knihy v mém náručí.

„Pokročilý boj a akademické předměty pro čtvrťáky. Působivý rozvrh,“ podotkne Kaelen.

„Díky. Mám v plánu odmaturovat dřív,“ zamumlám a nacpu učebnici matematiky do rohu.

„Kam ten spěch?“ zeptá se Kaelen.

Přistoupí blíž a naruší mou osobní bublinu. Jeho omamná vůně cedru a máty pevně obtočí moje smysly, otupuje mou obranu a zrychluje mi tep. Pudová část mého mozku při jeho blízkosti doslova vrní, což je reakce, kterou se zuřivě snažím potlačit. Přitisknu se páteří na chladný kov skříňky, v pasti.

„Chci si jen splnit povinnosti. Až odmaturuju, budu ze smečky pryč ještě před svými osmnáctými narozeninami,“ přiznám svůj tajný plán a doufám, že ztratí zájem a nechá mě dýchat.

„Ty se snažíš odejít ze smečky?“ zeptá se Kaelen.

Ta otázka v sobě nese těžkou, utlačující váhu. Jeho bouřkově šedé oči ztmavnou. Jeho hlas nezní ani trochu jako zvědavý spolužák. Zní to jako ostrá, instinktivní reakce na ztrátu něčeho, co si už nárokuje jako své. Z čiré intenzity jeho pohledu mě zvláštní, magnetickou přitažlivostí rozbolí na hrudi.

Udělám krok zpět, abych tu dusivou blízkost přerušila. Otočím hlavu na konec chodby, potřebuju se něčím rozptýlit.

Moje oči se střetnou přímo s Autumn.

Stojí nedaleko rušného schodiště. Oči jí planou nespoutanou zuřivostí. S těžce se zvedající hrudí zírá na Kaelena, který stojí jen pár centimetrů ode mě. Zachytí můj pohled a němě rty naznačí slova.

*Strike jedna.*

Mrazivé, smrtící odpočítávání oficiálně začalo. Zabouchnu skříňku, popadnu batoh a běžím na první hodinu, zoufale toužící dostat nějakou vzdálenost mezi sebe a ten zářící terč na svých zádech.

Dopoledne se vleče v oparu paranoidního děsu. Když konečně zazvoní na polední přestávku, vejdeme s Eirou do hlučné jídelny. Záměrně se vyhneme sekci pro oblíbené a vybereme si místo tak daleko od stolu kluků, jak je to jen fyzicky možné. Sednu si čelem k zadní stěně a třesoucíma se rukama si vybaluju jídlo.

Ta vzdálenost vůbec nezastaví ten těžký, palčivý pohled, který sleduje každý můj pohyb. Cítím, jak na mě Kaelen přes obrovskou místnost zírá. Jeho pozornost mě pálí na zátylku, je neúnavná a pohlcující.

Hned vedle mě zaskřípe o linoleovou podlahu židle. Bryce, starší válečník smečky, si přitáhne sedadlo a blýskne zářivým, okouzlujícím úsměvem.

„Ahoj, Vesper. Včera na bojovém tréninku jsi vypadala skvěle. Říkal jsem si, jestli bych tě nemohl někdy vzít na rande,“ zeptá se Bryce s nezkrotným sebevědomím.

Otevřu pusu, abych zformulovala zdvořilé odmítnutí, tváře mi z toho vzácného komplimentu zrudnou.

Celou jídelnou se rozlehne ohlušující, divoké zavrčení.

Ten zvuk udeří jako fyzická tlaková vlna a v mžiku místnost umlčí. Vidličky zamrznou ve vzduchu. Konverzace na místě umírají.

Kaelen napochoduje k našemu stolu a odráží studenty z cesty. Jeho bouřkově šedé oči se lesknou zuřivou, sotva potlačovanou intenzitou jeho vlka. Vzduch kolem něj praská syrovou, dusivou mocí. Zastaví se přímo za Brycem a tyčí se nad sedícím válečníkem.

„Opovaž se na ni ještě někdy promluvit,“ zavelí Kaelen.

Promluví svým těžkým, dominantním tónem Alfy a do každé slabiky vloží zdrcující autoritu. Neviditelná váha jeho hlasu donutí Bryce a okolní válečníky k okamžité submisivitě. Bryce skloní hlavu a odhalí krk v zoufalé ukázce podřízení. Zamumlá vyděšenou omluvu, než z jídelny spolu se svými přáteli prakticky uteče.

Stud a spalující vztek ve mně překypí. Celá škola na nás zírá. Odstrčím židli, plastové nohy zaskřípou o podlahu, a postavím se čelem k jeho pevné hrudi.

„Co to sakra mělo znamenat, Kaelene? Co si o sobě sakra myslíš?“ vyštěknu, hlas se mi třese zuřivostí.

„Jsem tvůj Alfa,“ zavrčí Kaelen nazpátek.

Jeho hlas vibruje syrovou majetnickostí, prosycenou panovačnou přítomností jeho vlka. Naježím se a pevně zapřu nohy do země. Odmítám couvnout nebo se podřídit jeho arogantnímu divadlu.

„Ne, ty NEJSI můj Alfa. Jsi budoucí Alfa. Nemáš právo mi diktovat, s kým můžu nebo nemůžu mluvit. Co je ti sakra do mého milostného života?“ zpražím ho pohledem, nehty se mi ostře zarývají do dlaní.

Padne mezi nás husté, elektrizující ticho. Vzduch začne být dusivý, těžký magnetickou přitažlivostí, která nás táhne k sobě, a zuřivým napětím, které nás tlačí od sebe. Kaelen zatne hranatou čelist, nenabídne žádnou odpověď, ale jeho temný, majetnický pohled mluví za vše.

„Nech si ty svoje alfí kecy laskavě pro sebe,“ poručím mu.

Popadnu batoh a vyřítím se z mrtvolně tiché jídelny. Jak se protlačím těžkými dvoukřídlými dveřmi, palčivě cítím Autumnin spalující, nenávistný pohled, který se mi přímo bodá do zad od jejího stolu.

*Strike dva.*

Zbytek dne se rozmaže v oparu narůstající paniky. Když zazvoní po poslední hodině, což signalizuje konec vyučování, zlověstné odpočítávání náhle končí.

Kráčím prázdnou chodbou k parkovacím dveřím. Hala je opuštěná. Moje boty pískají na vyleštěném linoleu. Jen se potřebuju dostat k Eiřinu autu. Jen se potřebuju dostat domů.

Hrubé ruce mě zezadu popadnou za ramena.

Někdo mi prudce vrazí hlavu do pevných kovových skříněk.

Lebkou mi exploduje bolest v oslepujícím záblesku bílého světla. Vidění se mi rozmaže do zběsilého zrnění. Dezorientovanou a malátnou mě někdo táhne dozadu. Cvaknou těžké dveře. Vstrčí mě do černočerné úklidové komory.

Na tváři mi přistane krutá facka.

Hlava mi odskočí na stranu. Pusa se mi rychle plní ostrou, kovovou pachutí mé vlastní krve. Mrkám přes štípající slzy a snažím se zaostřit v temném prostoru páchnoucím po bělidle a starém prachu.

„Říkala jsem ti, ať se držíš dál od mého druha. Proč sakra nařizuje ostatním klukům, ať ti dají pokoj?“ odplivne si Autumn.

Z jejího hlasu kape čirý jed. Zní to tiše, chladnokrevně a šíleně. Než můj točící se mozek dokáže zpracovat její slova nebo zformulovat obranu, mou levou stranou projede palčivá exploze bolesti.

Lapnu po dechu a ve tmě doširoka otevřu oči. Hluboko do mého masa se zaboří stříbrná čepel. Prokletý kov pálí jako tekutý oheň, propaluje se mými svaly a tráví můj systém vteřinu poté, co prorazí kůži. Agónie vyzařuje ven a krade mi z plic každou kapku dechu. Chytím se za bok, kolena se mi podlamují pod samotnou intenzitou té stříbrné popáleniny.

„Tohle je jenom varování, sestřičko. Drž se od Kaelena kurva dál,“ zavrčí Autumn.

Uštědří mi rychlý, brutální kopanec do žeber. Následkem nárazu spadnu tvrdě na betonovou podlahu. Kolem tváře se mi zvíří prach, jak její kroky ustupují. Dveře komory se otevřou, propustí dovnitř krátký proužek světla z chodby a pak se zase zabouchnou. Nechá mě tam v ohlušujícím, mučivém tichu.

Stočím se do těsného klubíčka na podlaze. Svírám si hořící, krvácející ránu. Teplá krev mi prosakuje tričkem a klouže mi po třesoucích se prstech. Stísněnou komoru naplní pach mé vlastní krve a spáleného masa. Pevně zavřu oči, bojuju s plíživou temnotou a silou si vynutím telepatické spojení s Eirou.

*Eiro. Úklidová komora na hlavní chodbě. Prosím, ať tě nevidí žádný z kluků.* Protlačím tu myšlenku skrz palčivou agónii, můj mentální hlas je slabý a zoufalý.

*Už letím,* odpoví Eira okamžitě.

O pár chvil později se těžké dveře rozletí. Studenou betonovou podlahu zaleje jasné zářivkové světlo.

Eira padne na kolena. Vykřikne hrůzou, ruce se jí vznáší nad mým nasáklým tričkem. Je v šoku, že by Autumn někdy překročila tak smrtící hranici.

Eira lapne po dechu, do očí jí vyhrknou slzy. „Panebože, Vesper! Kdo ti to udělal?“

Zírám na ni s prázdným výrazem. Svět se začíná naklánět a blednout. Rychle klesám do temné propasti bolesti, moje vlčice kňučí, jak mi v žilách koluje stříbrný jed.

Krvavými prsty jí stisknu zápěstí, hlas se mi láme. „Pomoz mi vstát. Vezmi mě do nemocnice smečky, aniž by nás viděl někdo z kluků. Hlavně ne Kaelen.“

Eira si přehodí mou paži přes ramena a vytáhne mou bezvládnou váhu nahoru. Kousnu se do zkrvaveného rtu, abych nevykřikla, když se stříbrná rána natáhne. Protože jestli je tohle brutální pobodání to, co je Autumn ochotná udělat jen kvůli Kaelenovým utkvělým pohledům a dramatickému divadlu v jídelně, vůbec nechci myslet na to, co se stane, když ji zase něco vyprovokuje.