Pohled Kaelena

Kráčím sem a tam podél prázdné školní chodby, boty mi drhnou o vyleštěné parkety. Zuřivý, zrazený pohled, kterým mě Vesper propíchla těsně předtím, než se vyřítila z jídelny, se mi vypaluje pod víčka. Pokaždé, když mrknu, vidím, jak na mě vyštěkává. Cítím ten přesný okamžik, kdy jsem překročil hranici, ze které už není návratu. Hrudník se mi sevře, na plicích se mi usadí tíha, takže se nemůžu ani pořádně nadechnout.

Zpoza rohu vyrazí Eira a zablokuje mi cestu, oči zúžené čirým odporem. „Alfa jim nařídí, ať s ní nemluví. Říkala jsem ti, abys to nepodělal, Kaelene. Začal jsi fakt příšerně.“

Otočí se na podpatku a vyrazí chodbou pryč najít svou kamarádku, zatímco mě tam nechá stát se zaťatou čelistí.

Jaxon se opírá o nedaleké skříňky, paže zkřížené na hrudi. Jeho výraz postrádá jakýkoli soucit. „Jestli bylo tvým velkým cílem nasrat svou osudovou družku, tak se ti to povedlo. Utajit se ti to nedaří ani trochu.“

Ze rtů mi unikne tiché zavrčení, ten zvuk mi vibruje hluboko v hrdle. Slovo družka mě zasáhne do hrudi jako fyzická rána. Je to nepopiratelná realita, ve které nedokážu kličkovat. Už mi to nepřipadá jako nějaká vzdálená, abstraktní budoucnost. Připadá mi to jako železný řetěz, který se mi omotává kolem žeber a kotví mě k dívce, kterou jsem celá léta ignoroval.

Cesta zpátky do sídla smečky je dusivá. Můj vlk, Gore, zběsile přechází v mé mysli. Jeho úzkost prosakuje do mého vlastního krevního oběhu a nutí mě svírat kožený volant tak, až mi bělají klouby.

*Musím ji vidět. Musím vědět, že je v bezpečí,* zavrčí Gore, cvaká mi čelistmi v hlavě a přechází sem a tam, až mě z toho šíleně třeští hlava.

*Podělali jsme to. Já vím,* odpovím svému vlkovi, ačkoliv mu to nenabízí vůbec žádnou útěchu.

Vytlačím myšlenky ven ve snaze navázat telepatické spojení s Vesper. *Hej, kde jsi? Můžeme si promluvit?*

Moje slova narazí na pevnou, neproniknutelnou zeď. Zablokovala mě. To odmítnutí zasáhne citlivé místo a tělem mi projede horká vlna vzteku a paniky. Je to, jako by mi někdo fyzicky zabouchl dveře před nosem a odstřihl životně důležité záchranné lano, o kterém jsem si až do dneška ani neuvědomil, že ho potřebuju. Zoufale se snažím dosáhnout aspoň na Eiru a sevřu volant ještě pevněji.

*Hele, kde je Vesper? Je všechno v pořádku? Gore šílí.*

*Je v pořádku. Teď s tebou nechce mluvit. Dej jí prostě prostor, Kaelene,* odpoví Eira chladným, úsečným tónem a pak její mentální přítomnost zmizí.

Taky mě odstřihla. Pod kůží se mi rozleze odporné, netrpělivé svědění. Bubnuji prsty do volantu a nenávidím ten bezmocný pocit, když mě moje vlastní družka nechce pustit k sobě.

Zastavím u sídla smečky a vystoupím z auta. Štěrk mi zakřupe pod botami. Můj otec, Alfa Alistair, zahájí telepatické spojení vteřinu poté, co překročím práh.

*Moje pracovna. Hned.*

Kráčím po hlavní chodbě a rozrazím těžké dubové dveře. Beta Gideon Vance sedí v jednom z kožených křesel naproti otcovu stolu. Posadím se vedle něj a donutím se zůstat strnulý a pozorný navzdory chaosu, který mi zuří v hlavě. „Dobré odpoledne, Beto, Alfo. Co se děje?“

Můj otec se předkloní a složí si ruce na stůl. „Jak víš, synu, tento víkend přijede na ples šest různých smeček. To znamená, že se vytvoří spousta potenciálních pout. Zrovna jsme dostali zprávu, že se zúčastní nezadaný král Alfů a jeho bratři. Králi je jedenadvacet a stále hledá svou družku. Všechno musí být perfektní. Žádné chyby. Chci, abyste s Jaxonem příštích pár dní vedli hraniční hlídky. Ujistěte se, že všechny hlídky znají své rotace a protokoly. Ať Declan zkontroluje s omegami, jestli jsou všechny pokoje pro hosty připraveny přesně tak, jak to žádala tvoje matka.“

Jeho slova se mi slijí v tiché, bezvýznamné hučení. Mou mysl pohlcuje přetrvávající vůně jablek a vanilky. Pořád vidím Vesper, jak po mně v jídelně metá ty zuřivé pohledy. Potřeba ji najít, vystopovat ji a donutit ji, aby se na mě znovu podívala, převyšuje můj smysl pro povinnost.

Otec luskne prsty a jeho ostrý tón přeruší můj trans. „Posloucháš mě, Kaelene?“

Prudce mrknu, abych si vyčistil zrak. „Ano, tati. Rozumím.“

„Dobře. Až konečně najdeš svou družku, postará se o to, aby se tyhle detaily ohledně smečky vyřešily,“ řekne a opře se v křesle.

„Jo,“ zamumlám.

Otec přimhouří oči a vycítí změnu v mém chování. „Našel jsi už svou družku, synu?“

Polknu knedlík, který se mi tvoří v krku. „Vlastně ano. Našel.“

Beta Gideon se široce usměje, hruď se mu pýchou nadme. „Oh, je to Autumn?“

Nepříjemně se na židli ošiju, vzduch v místnosti najednou zřídne. „Ne, pane. Je to vlastně vaše druhá dcera.“

Pracovnu naplní mrtvolné ticho. Tím, že jsem ta slova vyslovil nahlas před vedením smečky, se to stalo skutečností. Zpečetilo to pravdu a vytyčilo cestu, kterou už nemůžu ignorovat. Oba muži na mě v očividném šoku zírají. Nemůžu jim to mít za zlé. Přehlížel jsem její existenci celé roky, choval jsem se k ní jako k duchovi v jejím vlastním domě, sotva jsem vzal na vědomí tu tichou dívku, která vždycky stála v pozadí. Teď je ta samá dívka středem mého vesmíru a ten náhlý zvrat je závratný.

Otec si odkašle a vymění si s Gideonem pohled. „Vesper je tvoje družka? Omlouvám se, synu. Vesper je úžasná a bude skvělá Luna, ale po tvých jedenáctých narozeninách jsi ji přehlížel, takže je to prostě šok.“

Gideon souhlasně přikývne. „Musím říct, že jsem překvapený, že to není Autumn, ale Vesper bude vynikající družka. Je tichá, ale chytrá, vypočítavá a v boji nelítostná.“

Otec ukáže rukou ke dveřím. „Gratuluji, synu. Vím, že jsi jí to ještě neřekl, a taky doufám, že jsi to s Autumn ukončil.“

Zatnu čelist. „Na tom pracuju.“

Gideon ze sebe vydá temný, hromový smích. „No, jestli se nechceš dočkat odmítnutí pouta o Vesperiných osmnáctinách, radím ti, abys pracoval mnohem rychleji.“

Ten nesmírný tlak se mi těsně obtočí kolem hrudi a svírá mi plíce. Postavím se a omluvím se, nechávám jejich smích odrážet se od dřevěných obkladů zdí.

Potřebuju si vyčistit tu chaotickou mysl. Napochoduju chodbou a rozrazím dveře své ložnice, zoufale prahnu po chvilce ticha.

Ztuhnu ve dveřích.

Autumn je rozvalená nahá přes mou matraci. Nohy má doširoka roztažené v neskrývané, svůdné výzvě. Na zlomek vteřiny moje tělo zareaguje ze zakořeněného zvyku. Krev se mi nahrne dolů, podmíněná reakce na svolnou samici v mé posteli. Ale tahle reakce rychle a tvrdě opadne. Až do samotné duše se mi ozve niterný, žaludek zvedající pocit odmítnutí a sváže mi vnitřnosti do uzlu.

Před dneškem bych to dychtivě chtěl. Strhal bych ze sebe oblečení a vzal bych si ji přímo tam. Ale teď, když zírám na její nahé tělo, jediná myšlenka, která mi buší v lebce, je ta, že není Vesper. Nevoní jako jablka a vanilka. Nemá ty ostré, vypočítavé oči. To zjištění je důležitější než cokoli jiného na světě.

Autumn se sesune z postele, její bosé nohy měkce dopadnou na koberec. Klekne si přímo přede mě. Natáhne ruce, její hbité prsty mi rozepnou opasek a stáhnou zip. Stáhne mi boxerky a uvolní můj penis.

Vím, že bych ji měl odstrčit. Pouto družky na mě křičí, abych odmítl dotek jiné ženy, abych zůstal poutu věrný. Ale stojím jako přimrazený, uvězněný v nemocné paralýze, kterou jsem si sám vytvořil.

Autumn se nakloní a vezme mi penis do svých horkých úst. Pohybuje hlavou a sjíždí mokrými rty po mém ptákovi nahoru a dolů. Pevně zavřu oči, odmítám se na ni podívat. Vytěsním její existenci a vtlačím si do mysli Vesperinu krásnou tvář. Dýchám nosem a zoufale se snažím vyvolat opojnou vůni jablečného koláče, abych zamaskoval ten těžký parfém, který má Autumn na sobě.

Až když si vizualizuji svou družku, moje tělo konečně zareaguje. Můj pták zduří a plně ztvrdne proti Autumnině jazyku, poháněn výhradně obrazem Vesper, který mi hoří za víčky.

Popadnu plnou hrst Autumniných vlasů a stáhnu ji z mého čuráka. Otočím ji a narazím jejím nahým tělem tvrdě do zdi ložnice. Vyjekne překvapením. Zvednu jí nohu a jedním brutálním přírazem vrazím svůj pták hluboko do její vlhké kundy.

„Kurva, Alfo, ano!“ vykřikne Autumn chraplavým, dychtivým hlasem.

Její sténání sotva vnímám. Celý ten fyzický akt působí odpojeně a prázdně, jako bych se vznášel mimo své vlastní tělo a sledoval cizince, jak vykonává ty pohyby. Každé dychtivé vzdychnutí, které Autumn vydá, zní tlumeně, přehlušeno hučící krví v uších a jediným obrazem mojí družky. Vytáhnu ho a vrazím zpátky do jejího těsného vchodu, boky mi cukají dopředu v drsných, zoufalých přírazech. Odtáhnu ji od zdi a hrubě ji ohnu přes postel. Prohne záda, nabízí se mi na všech čtyřech, předkládá se mi na stříbrném podnose.

Popadnu ji za boky a tvrdě ji mrdám zezadu. Drápy se mi zaryjí do její kůže a zanechají jí podél pasu tenké červené škrábance. Pevněji zavřu oči a ztrácím se v přeludu. Je to Vesper v mé hlavě. Je to Vesper pode mnou. Každý příraz je poháněn zoufalou potřebou uplatnit nárok na mou pravou družku. Autumnino tělo je jen nádoba pro frenetickou majetnickost, která se drásá po mém rozumu. Ruka mi sjede mezi její stehna, palcem hrubě kroužím po jejím klitorisu a nutím ji narážet proti mým bokům v rytmu, který pro mě nic neznamená.

Tlak v mých kulích se stupňuje. Pronikám hluboko do ní a ženu se za uvolněním, které mi přijde poskvrněné a špatné. V poslední vteřině vytáhnu svůj penis z její kundy. Sevřu svůj pták, tvrdě si ho vyhoním a udělám se na její spodní část zad. Husté provazce mrdky jí horké a lepkavé stříknou na kůži.

Stojím tam, hruď se mi těžce zvedá, a zírám dolů na tu spoušť, kterou jsem nadělal. Fyzické uvolnění nic nenapravilo. Jen to prohloubilo ten zvrácený uzel v mém břiše. Zaplaví mě znechucení, těžké a dusivé.

Odmítnu se jí podívat do očí, hlas mi vyjde jako chladné zavrčení. „Vypadni.“

Otočím se k ní zády a vtrhnu do přilehlé koupelny, přičemž za sebou zabouchnu těžké dřevěné dveře. Otočím zámkem, dokud necvakne.

Vteřinu poté, co osamím, se mi na ramena zřítí nesmírná tíha toho, co jsem právě udělal, a začne mě dusit. Sevřu okraje porcelánového umyvadla a zírám na svůj bledý odraz v zrcadle. Hruď se mi zvedá a klesá v trhaných, nerovnoměrných nádeších. Vím přesně, co jsem udělal. Vzal jsem si do postele jinou samici ve stejný den, kdy jsem objevil svou družku. Bez ohledu na to, jak moc se to snažím ze sebe smýt, bez ohledu na to, kolik vody si vyšplíchnu do obličeje nebo jak usilovně se snažím ignorovat vinu, ta ošklivá pravda je nevyhnutelná.

Během každé jediné mučivé vteřiny v té ložnici byl jediným člověkem, na kterého jsem dokázal myslet, jediným člověkem, kterého moje tělo doopravdy chtělo, Vesper. A já právě zradil to jediné pouto, po kterém moje tělo zoufale touží.