Ranní slunce pronikalo skrz vybledlé květinové závěsy mého dětského pokoje. Zvedla jsem se z matrace, přičemž mé svaly protestovaly křikem. Těžká vůně Ryderovy kožené klubové vesty se mi od včerejší noci stále držela na kůži a kotvila mě v realitě mého útěku. Shodila jsem ze sebe těžkou kůži a vyměnila ji za obrovský bavlněný župan, který jsem našla viset ve skříni. Známá látka se mi usadila na zbitých ramenou.

Po schodišti nahoru se linula sytá, slaná vůně. Slanina. Byla jsem v šoku, že můj zničený nos vůbec dokázal něco cítit, ale ta vůně mě vytáhla z pokoje. Sešla jsem bosky po dřevěných schodech a svírala zábradlí jako oporu, protože mi do žeber vystřelovala tupá bolest.

Zastavila jsem se ve dveřích do kuchyně. Ryder stál u sporáku s kovovou obracečkou v ruce. Obrátil plátek slaniny a pod tmavým tričkem se mu přelila široká ramena. Jakmile mě zahlédl, vrhl po mně zvrhlé mrknutí.

„Dobré ráno, zlato. Jak máš ráda vajíčka? Smažená, nebo oplodněná?“

Pusa mi klesla dolů. Zírala jsem na něj, zaskočená jeho přítomností takhle brzy ráno a naprosto paralyzovaná tou drzostí jeho slov.

Přes kuchyň proletěla zmačkaná, prázdná plechovka od piva. Prohnala se mi zorným polem a mířila přímo na Ryderovu hlavu. Ryder se ladně sehnul. Hliníková plechovka přeletěla nad jeho tmavými vlasy a s hlasitým rachotem se odrazila od namalované zdi za sporákem.

West se ze svého místa u rustikálního dřevěného jídelního stolu zamračil. „Vole, co to kurva je? Je to moje malá ségra. Udrž aspoň jednou ptáka v kalhotách.“

Ryder se narovnal a protáhl si ramena. Věnoval Westovi ležérní pokrčení ramen, bez jakékoliv špetky lítosti. Opět přesunul svou pozornost na mě a na rtech mu pohrával arogantní úšklebek.

Do tváří se mi nahrnulo horko. V žaludku mě píchla náhlá, ostrá vlna vzrušení. Moje nitro se prudce stáhlo při tom surovém, sprostém návrhu. Už to byly roky, co se na mě nějaký muž podíval s opravdovým, predátorským zájmem. Koutky úst mi navzdory pulzující bolesti v obličeji cukly do malého, potlačeného úsměvu.

Přitáhla jsem si židli naproti bratrovi a posadila se. „Smažená jsou fajn, díky.“

West se zachmuřil a jeho oči skenovaly ty temné, oteklé modřiny rozeseté po mém nosu a pod očima. Posunul mi po stole kouřící hrnek černé kávy. „Jak se dneska ráno cítíš?“

Chytila jsem teplý hrnek a vykouzlila na obličeji nucený úšklebek. „Prostě báječně, nikdy mi nebylo líp. Díky za optání.“

Oba muži ze sebe vydali smích.

Ryder naložil na keramické talíře dvě obří porce vajíček a slaniny. Přistoupil blíž a položil je na stůl s úšklebkem namířeným na mě. „Jsem rád, že tvůj smysl pro humor neutrpěl žádné modřiny, andílku.“

West si odkašlal a změnil pozici na židli. „Takže, Chloe, musíme si promluvit o tom, co bude dál. K tomu parchantovi se nevrátíš. To je sakra jistý.“

Zírala jsem do temné tekutiny ve svém hrnku. „Já vím. Ale nic nemám. Nemám oblečení, peníze ani práci. Nemám dokonce ani telefon nebo doklady.“

West se předklonil a hlas měl pevný a stabilní. „Nějak to vymyslíme. Můžeš zůstat tady na farmě, jak dlouho budeš potřebovat. A co se týče Trenta...“

Ryder ho přerušil. Jeho hluboký hlas se stal smrtícím a tichým a po páteři mi poslal mrazení. „O něj se nestarej. Bude o něj postaráno.“

Hlava mi vystřelila nahoru. V hrudi mi vzplála panika. „Jak to myslíš, postaráno?“

West na Rydera varovně zíral. Ryder se jen zasmál. Otočil se k nám zády a zamířil ke sporáku, aby si vzal svůj vlastní talíř s jídlem.

„Nelam si s tím svou krásnou hlavičku, andílku. Všechno bude v pohodě.“ hodil Ryder ta slova přes rameno, těžká temným slibem.

Když jsme dojedli snídani, stáhla jsem se nahoru, abych si dala sprchu. Na posteli jsem našla ležet napěchovanou sportovní tašku. West mi už dřív řekl, že ji tam nechal někdo z jeho motorkářského klubu. Byla plná čistého oblečení a ležely tam i tenisky, které mi darovala jedna z klubových přítelkyň, jež měla stejnou velikost jako já.

Sundala jsem si župan, vlezla do koupelny a otočila kohoutkem sprchy na doraz. Stoupla jsem si pod vařící proud. Horká voda mi stékala po kůži, smývala zaschlý pot, přetrvávající strach i špínu předchozího dne. Vzala jsem si kostku mýdla a vytvořila hustou pěnu.

Moje kluzké prsty přejížděly po žebrech a bocích. Tmavé modřiny zdobící mou bledou kůži už na okrajích bledly. Každý ten ošklivý flek mapoval peklo, které jsem přežila. A přesto jsem teď, když jsem po nich přejížděla rukama, cítila zvláštní pocit vlastnictví. Byla jsem volná. Zavřela jsem oči, nechala hlavu spadnout dozadu a vsakovala do sebe ten vzácný okamžik naprostého klidu.

Pára kolem mě zhoustla. Horká voda splachovala mé nahé tělo a shromažďovala se mi mezi nohama. Ta intenzivní, spalující touha, kterou jsem v žaludku cítila už včera večer, se vrátila s plnou parádou. V uších se mi ozývala Ryderova poznámka z kuchyně. *Smažená, nebo oplodněná?*

Ruce mi sklouzly nahoru po mokrém trupu a vzaly do dlaní prsa. Palce mi přejely po bradavkách. Okamžitě ztvrdly a prahly po drsnějším doteku. Představovala jsem si Rydera, jak do té zapařené sprchy vstupuje za mnou. Představila jsem si jeho masivní potetovaný hrudník, jak se pevně tiskne na má holá záda.

Tělem mi otřáslo těžké zachvění. Představovala jsem si jeho velké, mozolnaté ruce, jak mě svírají za boky a tisknou mi ten můj nahý zadek natěsno na jeho rozkrok. V mysli jsem cítila ten tupý, těžký tlak jeho tvrdého ptáka, jak se opírá přímo o mou mokrou štěrbinu. Představila jsem si jednu z jeho rukou, jak mi sahá nahoru a mačká mi prso, jak mi jeho hrubé prsty svírají citlivou bradavku, zatímco jeho druhá ruka klesá dolů mezi má stehna.

Pod proudem vody jsem roztáhla nohy trochu šířeji. Představovala jsem si, jak jeho tlusté prsty klouzají mokré a hluboko do mé kundy a dráždí můj zduřelý klitoris, dokud se nerozsypu na kousky. Vydala jsem ze sebe tiché, bezdechové zasténání. Ten zvuk se odrazil od kachliček a já rázem otevřela oči.

Realita mě zasáhla jako sprška ledové vody. Stála jsem sama v levném sprchovém koutě ze sklolaminátu. Ryder mě nechtěl. Jen dělal chytráka a utahoval si z Westa. Donutila jsem ruce pryč od svého těla a drhla mýdlo z kůže, bojující s tím nepopiratelným, pulzujícím tlakem mezi nohama.

Vypnula jsem vodu a vystoupila na koupelnovou předložku. Setřela jsem orosené zrcadlo a podívala se na svůj odraz. Modřiny pod očima vypadaly dneska ještě hůř. Temně fialové okraje se slévaly do nemocně jasné zelené, která přímo uprostřed bledla do temně podlité modré. Dokonale to ladilo s odstínem mých duhovek. Vypadala jsem jako oživlá mrtvola.

Ale pod těmi ošklivými barvami se něco změnilo. Ta vyděšená, prázdná holka, kterou ze mě Trent udělal, byla pryč. Žena, co zírala zpátky na mě, působila lehčeji.

Osušila jsem se a oblékla si půjčené věci. Zelená kostkovaná flanelová košile byla měkká a vybledlé bokovky mi obepínaly boky na všech těch správných místech. Vyhrnula jsem si rukávy, nazula si tenisky a zamířila dolů.

Dům byl prázdný. Vyšla jsem předními dveřmi a našla Westa sedět na schodech verandy. Stále na sobě měl kárované pyžamové kalhoty a bílé tílko. Plavé vlasy mu trčely do všech stran. Z koutku úst mu visela zapálená cigareta.

Vstoupila jsem na dřevěná prkna. Oči mi okamžitě padly na dva obrovské chlapy stojící u přední branky. Měli na sobě těžkou, temnou taktickou výstroj. V pevných kožených pouzdrech připnutých na zádech drželi matně černé pistole.

Srdce mi vynechalo úder. Otočila jsem se na Westa a zírala na něj v tichém zmatku.

West vytáhl cigaretu z pusy a ukázal žhnoucí špičkou na dvůr. „Brick a Smoke. Je to ochranka klubu. Rozhodl jsem se je zatím nechat hlídat na farmě, vzhledem k tvé současné situaci. Jsou tady pro tvoji ochranu.“

Zhluboka jsem vydechla, ačkoliv jsem si ani neuvědomila, že jsem zadržovala dech. Přešla jsem k němu, zapadla do prázdného křesla na verandě a složila si nohy pod sebe. „Díky. Kde je Ryder?“

West si dlouze a pomalu potáhl z cigarety. Vyfoukl do ranního vzduchu hustý oblak šedého kouře. „Musel vyřídit nějaké důležité záležitosti. Vrátí se později.“

Pevné napětí v jeho ramenou mi řeklo všechno, co jsem potřebovala vědět. Za tímhle příběhem toho bylo mnohem víc. Sice jsem se s ozbrojenou stráží na dvoře cítila bezpečně, ale v žaludku se mi zkroutil uzel neklidu. Musela jsem se připravit na následky toho, že jsem utekla. Trent nikdy nenechal nic jen tak plavat.

West to ticho přerušil. „Omlouvám se.“

Švihla jsem k němu hlavou. „Za co?“

West odmítal zachytit můj pohled. Zíral ven na hranici lesa. „Že jsem tam nebyl. Že jsem neviděl, co se ti děje. Měl jsem to vědět. Měl jsem už dávno něco udělat.“

Natáhla jsem ruku a položila mu ji na koleno. „Weste, není to tvoje vina. Trent byl v izolování expert. Postaral se o to, aby nikdo nevěděl, co se za zavřenými dveřmi doopravdy děje. Zanechával značky jen na místech zakrytých oblečením. A já se prostě příliš styděla zvednout telefon a požádat o pomoc.“

West zaťal čelist. Na tváři mu zacukal sval. „I tak. Jsi moje malá ségra. Měl jsem tě chránit. Když máma odešla, jsi to jediné krevní pouto, co mi na tomhle světě zbylo.“

Ignoroval fakt, že náš zkrachovalý otec tam venku pořád ještě někde dýchá. Věnovala jsem mu malý, upřímný úsměv a stiskla mu koleno. Seděli jsme tam a nechali, ať verandu omyje příjemné ticho.

Stáhla jsem ruku zpátky a překřížila si paže na hrudi. „Weste, co přesně se Ryder chystá udělat?“

Můj bratr si těžce povzdechl. Předklonil se a típl cigaretu o okraj dřevěného schodu. „Čím míň toho víš, tím líp. Řekněme jen, že si Trent dvakrát rozmyslí, než ještě někdy vztáhne ruku na další ženu.“

Do krve se mi vryl chaotický mix surového strachu a úlevy. Polovina mě chtěla, aby Trent shořel v pekle za to, čím mě provedl. Ta druhá polovina se k smrti děsila následků.

Naklonila jsem se blíž a ztišila hlas. „Nechystáte se... nechystáte se ho zabít, že ne?“

West ze sebe vydal temný, chraplavý smích. „Ne, nejsme tak blbí, abychom riskovali obvinění z vraždy. Ale až s ním Ryder skončí, bude si přát, abychom to udělali.“

Kousla jsem se do spodního rtu a srdce mi tlouklo do žeber. „Vážím si toho, že mě oba chcete chránit. Ale nechci, aby kvůli mně někdo šel do vězení.“

West otočil hlavu. Oči se mi vpily do těch jeho, naprosto vážné a zbavené veškerého tepla. „Poslouchej mě, ségra. To, co ti ten parchant udělal, se nedá odpustit. Musí pochopit, že jeho činy mají brutální následky. A věř mi, Ryder přesně ví, jak doručit vzkaz, aniž by nechal jedinou stopu.“

Při jeho slovech mi po páteři přeběhl studený mráz. Ale když jsem si představila Trenta krvácejícího a prosícího u Ryderových bot, nedokázala jsem popřít to žhavé, temné vzrušení z absolutního zadostiučinění, které mi proudilo žilami.