Tíživé ticho v kanceláři doléhalo na všechny čtyři muže. Victor zíral do odpadkového koše, kde nyní ležela zmačkaná lékařská zpráva. Pomyslel na svou křehkou manželku Eleanor. Noc, kterou před lety strávil se Sylvií, zanechala v jejím srdci hlubokou, přetrvávající ránu. Byla to laskavá žena a tu zradu proti němu nikdy nepoužila jako zbraň, ale její duše zůstala křehká. Přivést Sylviinu nemanželskou dceru do jejich domova by ji zničilo. Nemohl riskovat zdraví své ženy kvůli dítěti zrozenému z podvodu.

Podíval se na své tři syny. „Neuznám ji.“

Bratry v mžiku zalila úleva. Dusivé napětí v místnosti se rozplynulo. Ten drsný verdikt jim přinesl čiré uspokojení.

Ronan se té příležitosti okamžitě chopil. „Tak jí to půjdu říct sám. Chci hned teď zničit její naděje, aby už neměla žádné iluze o tom, že bude dál manipulovat s naší rodinou. Nemůžu se dočkat, až uvidím její výraz.“

Otočil se a zamířil ke dveřím.

Victor zůstal na krátký okamžik zticha, váha jeho rozhodnutí mu těžce spočívala na ramenou. „Půjdu taky.“

Děj se přesunul do rušného sirotčince. Maeve seděla u malého, okopaného stolku. Položila voskovku a zářivě se usmála na růžové přání, které celých osm dní pečlivě vyráběla speciálně pro Victora. Její mistrovské dílo bylo konečně hotové.

Z chodby se ozval silný hlas. „Maeve! Je tu za tebou tvůj tatínek!“

Jejím drobným tělíčkem projelo nezadržitelné vzrušení. Nechala voskovky ležet a vyběhla ven tak rychle, jak ji její krátké nožičky dokázaly nést. Rozrazila dvoukřídlé dveře, ale její jasný úsměv pohasl. U známého elegantního černého auta stál vysoký a strnulý jen Ronan. Jeho rysy zkřivil drsný úšklebek, když se mračil na kruh zvědavých sirotků, kteří se shlukli kolem luxusního vozidla. Jeho temný výraz se zjemnil jen o nepatrný zlomek, když před ním Maeve prudce zabrzdila. V jejích velkých, výrazných očích se zračilo zoufalé očekávání.

Sepjala ruce. „Dobrý den, pane.“

V hlase se jí mihl slabý třes. Ronan shlížel na její malou, křehkou postavu. K dívce stojící v prachu necítil ani stín váhání či empatie.

Zasadil zdrcující ránu bez mrknutí oka. „Máme výsledky. Nejsi dcera mého otce. Už se nikdy nepokoušej zaplést se s ním ani s naší rodinou.“

Celý Maevin svět a její hluboce zakořeněné naděje se v jediné vteřině zhroutily v prach. Z tváře se jí vytratila barva.

Okolní sirotci se okamžitě pustili do krutého, dětinského posměchu.

Jeden chlapec na ni ukázal špinavým prstem a začal pokřikovat. „Haha! Maeve nemá tátu! Jen se vytahovala!“

Další dítě jí směrem k botám koplo oblak prachu. „Tvůj táta je mrtvej, Maeve!“

Ronan na smějící se děti vyštěkl. „To váš táta je mrtvý!“

Sirotci zaječeli a rozprchli se pryč od rozzlobeného muže. Nuzné prostředí i ten hluk naplňovaly Ronana naprostým odporem. Podíval se zpět na Maeve. Bojovala se slzami, stále ještě otřesená tím tvrdým odmítnutím.

Vzhlédla k němu prosebnýma očima. „Pane, počkejte na mě. Dojdu pro ten dárek.“

Než vůbec stihl odpovědět, otočila se a rozběhla se na svých krátkých nožičkách zpět do budovy. Ronan se otráveně zamračil. Obrátil se k oprýskané budově zády a vrátil se k autu. Victor a ostatní bratři čekali v tíživém tichu a sledovali celou výměnu přes tónovaná skla.

Po krátkém, nepříjemném zaváhání uvnitř kabiny vydal Ronan řidiči strohý rozkaz. „Jedeme.“

Uvnitř budovy Maeve popadla přání ze stolu. Panika ji hnala zpět ke vchodu, malýma rukama svírala svůj ručně vyrobený poklad vysoko ve vzduchu. Vyběhla na schody. Místo u obrubníku bylo prázdné. Černé auto už zrychlovalo ulicí.

Zmocnilo se jí čiré zoufalství. Protlačila své malé tělo mezerou v železných vratech. Její nohy bušily do chodníku, jak se rozběhla za zrychlujícím vozidlem.

Po bledé tváři jí proudily slzy. „Pane! Pane! Počkejte na mě!“

Plíce jí hořely. Běžela po chodníku, plakala a křičela z plných plic. Luxusní auto se zmenšovalo, jak ujíždělo ke vzdálenému rohu.

Hruď jí trhaly vzlyky. „Pane, neodjíždějte!“

Uvnitř tiché kabiny Ronan pohlédl do zpětného zrcátka. Na jeho výraz padl temný stín. Maevina drobná, zoufalá postavička je bez ustání pronásledovala. Zoufale se snažila předat jim svůj dárek. Ten pohled zasáhl citlivé místo, o kterém ani nevěděl, že ho má, a prorazil přímo skrz jeho chladnou fasádu.

Chytil se okraje sedadla a vykřikl na řidiče: „Zastavte auto!“