Uvnitř chaotického nádvoří Marthě pukalo srdce, když sledovala, jak Maeve, obvykle tak odolná, pláče s tak hlubokým a bezmezným zoufalstvím. Klekla si do prachu a do očí se jí draly slzy soucitu se zlomenou holčičkou. Martha jemně třela dítěti třesoucí se záda. „Zlatíčko, neplač. V budoucnu budeš mít nového tatínka, a tentokrát dobrého!“

Její slova nepřinesla žádnou útěchu. Maeve byla k neutišení. Její malá ramínka se třásla, když vzlykala pečovatelce do košile. „Ale... já mám pana Mercera vážně ráda...“

Victor stál těsně za zrezivělými železnými vraty a tu trýznivou scénu sledoval. Čelisti měl pevně sevřené. Ruce podél těla zaťal v pěst, jak sváděl zoufalou vnitřní bitvu, aby potlačil příval otcovských citů.

Martha si všimla impozantní postavy postávající u brány a zhluboka si povzdechla. V duchu toho boháče s intenzivním opovržením odsoudila. Pro její zkušené oči byla fyzická podoba nepopiratelná. Byli jako přes kopírák. V duchu dospěla k závěru, že test DNA byl podvod. Jen hrál bezcitné divadlo a opouštěl své biologické dítě, které tak odsoudil k životu v utrpení, prostě proto, že už měl tři mužské dědice a nechtěl dceru na krku.

„Brzy zavolám novému tatínkovi, aby si tě vyzvedl!“ slíbila Martha nahlas a ujistila se, že její ostrý hlas dolehne až na ulici.

Jemně odvedla plačící Maeve dovnitř, pryč od krutého posměchu ostatních sirotků.

Venku byla Victorova pochmurná, mrazivá maska náhle narušena. Ze stínů se prudce vynořila drobná temná postava. Vzduchem proletěl ostrý kámen a zasáhl Victora přímo do široké linie ramene.

Victor sebou trhl. Podíval se dolů a uviděl pohledného mladého chlapce, který před ním agresivně stál a bodal ho pohledem plným čiré, nefalšované nenávisti.

„Lhal jste jí, že? Je to vaše skutečná dcera, že ano?“ vyštěkl Silas a hlas se mu třásl nespoutaným vztekem.

Chlapcova děsivě přesná intuice Victora ohromila natolik, že oněměl.

Silas měl tmavé oči, v nichž se zračila zatvrzelá dospělost, dalece přesahující jeho deset let. Opovržlivě přelétl pohledem po třech draze oblečených chlapcích, kteří stáli za Victorem, a ušklíbl se nad jejich očividným privilegiem. „Očividně vám v životě nic nechybí. I kdybyste jí dávali to nejlevnější jídlo, stačilo by to. Proč ji necháváte dál jako sirotka?“

Victor stál jako přimrazený a zvažoval to těžké obvinění.

Ronan rozzlobeně nakročil vpřed, hluboce uražený drzostí té pouliční krysy. „Do toho ti nic není!“

Silas necouvl. V dlani si ležérně potěžkával další těžký kámen. „Přesně, do toho mi nic není. Ale Maeve je pod mou ochranou.“

Pak si Victora intenzivně prohlédl. Oči se mu zúžily, když zacílil na ten nejhlubší strach bohatého muže. „Je tak krásná. Nemáte strach, že až vyroste, mohla by být v nebezpečí?“

Tato konkrétní slova vyvolala ve Victorovi záchvěv hrůzy. Výraz v jeho tváři se drasticky změnil, když si jeho mysl okamžitě vybavila skutečné, zvrácené hrozby, kterým by výjimečně krásný, nechráněný sirotek čelil, jakmile by začal dospívat v ženu. Představil si, jak ji adoptují lidé s postranními úmysly. Při té hrůzné myšlence jeho tvář potemněla vražedným hněvem.

Silas si všiml boháčovy pudové reakce a s naprostým odporem se ušklíbl. „Vás to vůbec nedojímá? Zdá se, že boháči, jako jste vy, nakonec nejsou dobří lidé.“

Ležérně upustil kámen do hlíny a otočil se k odchodu. Přes rameno vyslovil mrazivé varování. „Vy se o to starat nemusíte. Dám na ni pozor. Pokud se k ní někdo z vás ještě někdy přiblíží... nebudu vás šetřit.“

Ronan se hluboce zamračil, když sledoval, jak chlapec odchází s tak smrtícím odhodláním. „Myslím, že on by mohl být pro Maeve tím nejnebezpečnějším člověkem, až vyroste.“

Zrovna když napětí opadlo, prořízlo ulici zaskřípění pneumatik. U vchodu do sirotčince agresivně zastavilo auto. Vyskočil z něj muž, v ruce držel telefon upevněný na selfie tyči a vzrušeně křičel na diváky svého živého vysílání.

„Klikejte na lajky, dokud jich nebudeme mít sto tisíc! Jsem tady, abych adoptoval Maevy!“

Protože se Maeveina plačící tvář nedávno stala masivní internetovou senzací, její tragický příběh přilákal obrovské, predátorské publikum.

Victor nasadil vražedný výraz. Výhružně se na hlučného streamera zamračil.

Jenže hned za prvním autem se do úzké ulice nahrnula další vozidla a agresivně zablokovala vjezd. Vystoupilo několik hlučných, přehnaně vystrojených lidí. Všichni drželi své telefony vysoko a zářivě se usmívali do objektivů. Zcela rodinu Mercerových ignorovali a všichni hlasitě oznamovali do svých chatů záměr adoptovat Maevy.

Jedna žena agresivně strčila telefon před svého vlastního syna a dceru a hlasitě dávala na odiv svou falešnou dobročinnost. „Podívejte! Plánujeme udělat z Maevy nejmladšího člena naší rodiny! Děti, vítáte Maevy?“

Obě děti, mimo záběr pošťouchnuté drsným gestem své matky, vykouzlily do objektivu nepřirozeně zářivé úsměvy. Sborově začaly skandovat.

„Vítej, Maevy! Přijeli jsme si pro tebe, abychom tě vzali domů!“