Ronan stál těsně před branou sirotčince a s výrazem potemnělým odporem si prohlížel obrovský dav, který se tlačil na železný plot. Úzká ulice byla ucpaná hlučnými dospělými s telefony v rukou, kteří přes sebe křičeli, aby je jejich digitální publikum slyšelo.

„Všichni tihle lidé jsou tady, aby adoptovali Maeve?“ zeptal se znechucený cirkusem, který se odehrával přímo před nimi.

Declan se opřel zády o elegantní karoserii auta a vytáhl svůj telefon. Když procházel nejpopulárnější témata na Twitteru, na rtech mu pohrával cynický úsměšek.

„Nejsou tu, aby adoptovali Maeve; jsou tu kvůli penězům. Uznávaný a vlivný režisér právě na sociálních sítích veřejně požádal o kontakt na Maeve. Vyjádřil silnou touhu obsadit ji do role dcery oceňovaného herce v připravovaném vysokorozpočtovém katastrofickém filmu.“

Přes noc se veřejný narativ drasticky změnil. Maeve pro tyto lidi už nebyla jen ubohým, hladovějícím sirotkem. Byla to vycházející dětská hvězda a dojná kráva. Každý jednotlivý člověk, který tam venku držel kameru, v ní viděl výherní los, ne lidskou bytost potřebující domov.

„Když si ji nemůžou adoptovat doopravdy, neměli by to předstírat! Adoptovat ji pro peníze... Kdo ví, jestli s ní budou zacházet dobře!“ zavrčel Ronan a jeho předchozí opovržení vůči té dívce na okamžik přebil divoký, ochranitelský vztek.

Victor stál mlčky vedle svých synů. Ostré oči se mu zúžily, když sledoval chaotický dav streamerů, jak se rojí u vchodu do sirotčince. Oháněli se selfie tyčemi jako zbraněmi, smáli se a chovali se jako otravní turisté u levné atrakce u silnice. Ten pohled v něm probudil hluboko v hrudi temný, ochranitelský instinkt. Už jen pomyšlení na to, že by padla do rukou těchto chamtivých supů, bylo nepřijatelné. Aniž by pronesl jediné slovo vysvětlení, najednou vyrazil vpřed a fyzicky si razil cestu dotírajícím davem kamer.

„Tati? Co to děláš?“ volali jeho zmatení synové, zaskočeni jeho náhlým obratem.

Victor se nezastavil, ani se nenamáhal ohlédnout.

„Vezmu ji zpátky domů,“ odvětil nekompromisním tónem plným nezpochybnitelné autority.

Zatímco se to dělo, hluboko v křehkém bezpečí sirotčince seděla Maeve schoulená v Marthině hřejivém klíně. Vzlykala a malá ramínka se jí třásla s každým přerývaným nádechem. V hlavě se jí neustále honily bolestné a zmatené myšlenky na nedávné odmítnutí.

*Já jsem neudělala chybu, tak proč nejsem jeho dcera? Lhala mi maminka o všem?* zpochybňovala v duchu svou vlastní realitu.

Martha jemně setřela holčičce slzy palcem.

„Tak dobře, Maevy, už neplač. Budeš mít tatínka, který bude ještě lepší než tenhle. Dobře?“ uklidňovala ji s nuceným, konejšivým úsměvem.

Ta slova Maeve nijak neutěšila. Bylo jí jedno, jestli je tam někde venku ve světě teoreticky nějaký lepší otec. Jí se prostě iracionálně líbil ten vysoký muž, který vypadal úplně jako ona. Malá hruď ji bolela tak, že se stěží mohla pořádně nadechnout.

Než se ji Martha mohla pokusit dál konejšit, tichou chodbu zaplnila děsivá kakofonie hlasů a dusot těžkých kroků. Lidé mávající dlouhými selfie tyčemi pročesávali chodby jako pátrací četa. Otevírali jedny dveře po druhých a jejich protivné hlasy se rozléhaly chodbami, dokud jeden z nich nespatřil plačící dívku v místnosti.

„Našli jsme ji!“ zaječel pronikavý hlas.

Během vteřiny se do malé místnosti nahrnula horda dospělých. Vrazili zářící fotoaparáty telefonů přímo do Maeveina vyděšeného obličeje a zahnali ji do kouta k opotřebovanému nábytku.

„Ach můj bože, drahoušku! Ty musíš být Maeve! Jsi nádherná!“ rozplývali se přeslazenými hlasy.

Jejich oči však byly přilepené výhradně na svítící obrazovky živého vysílání. Neustále kontrolovali počet sledujících a na dítě, ke kterému údajně mluvili, se vlastně vůbec nepodívali. Oslňující světla kamer a překřikující se hlasy vytvářely nesnesitelný nápor na smysly.

Maeve, zmatená, zahlcená a vyděšená tím vpádem, se přitiskla ke křeslu.

Martha vyskočila a vlastním tělem zakryla třesoucí se dítě před záblesky fotoaparátů a chamtivými pohledy.

„Kde jste se tu všichni vzali? Tady je natáčení zakázáno. Okamžitě vypněte ta svá živá vysílání!“ křičela Martha zuřivě.

Jeden ze streamerů, který držel těžký stabilizátor, si s ostatními vyměnil významný, arogantní pohled. Pohrdavě se na pečovatelku pousmál a nedal najevo sebemenší úmysl ustoupit nebo projevit respekt.

„Co to děláte, paní Higginsová? Jsme tady, abychom to dítě adoptovali. Jen zjišťujeme, kdo z nás k ní má nějaké pouto, abychom si ji mohli vzít domů.“

Maeve hrůzou vynechalo srdce. Vykoukla zpoza Marthiny ochranné postavy a zírala na prohnané, vypočítavé tváře dospělých, kteří se tlačili v místnosti. Všimla si nepřátelských pohledů starších dětí, které s sebou přitáhli pro své vysílání. Prudce a instinktivně zavrtěla hlavou na odpor.

*Tohle nechci! Nejsou to dobří lidé!* křičel její vnitřní hlas.