Pohled Madeline

Nina o několik minut později jemně zaklepala na dveře koupelny a úzkou škvírou mi prostrčila čisté oblečení. Zamumlala jsem tiché poděkování a znovu zamkla západku. Ticho ostře kontrastovalo s basy vibrujícími v podlaze. Svlékla jsem ze sebe oblečení nasáklé džinem. Tenká červená linka značila místo, kde mi sklo rozřízlo paži. Opláchla jsem si ránu v umyvadle, sledovala, jak růžová voda mizí v odpadu, a smyla si z tváře rozmazanou řasenku.

Když jsem na sebe natáhla Ninin obrovský svetr a suché legíny, zírala jsem na svůj zbědovaný odraz. Odemkla jsem dveře a vyšla zpátky na chodbu. Party mezitím nabobtnala do hlasitého monstra potu a alkoholu. Odmítla jsem se vrátit do obýváku a znovu se dívat, jak Nolan líbá Chloe. Místo toho jsem kličkovala ve stínech a proklouzla ven zadními dveřmi.

Chladný noční vzduch mě okamžitě udeřil. Bazén na zahradě byl opuštěný, zalitý zářivě modrým světlem. Vyzula jsem si boty a posadila se na hrubý betonový okraj. Slepě jsem zírala na vlnící se vodu a objala si kolena.

O pár minut později prolomily ticho tiché kroky. Někdo se posadil na nedaleké lehátko zahalené ve stínech slunečníku. Ta osoba nepromluvila, ale její přítomnost se dala ignorovat jen stěží.

„Nechci společnost,“ odsekla jsem hlasem zdrsnělým po pláči. Ani jsem se neobtěžovala otočit hlavu.

„Nikdy jsem neřekl, že ti tu dělám společnost,“ odvětil nízký, znuděný hlas.

Ohlédla jsem se přes rameno. Ronan Holloway seděl na polstrovaném lehátku, opřený o lokty. Byl to hvězdný hráč konkurenčního baseballového týmu. Zblízka, díky své ostré čelisti a tmavým očím, vypadal nebezpečně. Zkoumal zahradu se svrchovanou lhostejností.

Rychle jsem si otřela oči a narovnala záda, abych získala zpět alespoň nějakou důstojnost.

„To ti ta party není dost velkým jevištěm? Sledoval jsi mě sem ven, abys mi rušil klid?“ zeptala jsem se chladně.

„Nefandi si,“ konstatoval Ronan a ani se neobtěžoval otočit hlavu. „Já jsem se sem přišel jen schovat před tím hlukem. To ty tu ničíš můj klid tím svým popotahováním.“

Konečně ke mně přesunul pohled a jeho oči pomalu sjely od mých vlhkých vlasů dolů k mým bosým nohám. Na rtech se mu objevil drobný, odsuzující ušklíbek.

„Těžká noc? Nebo mě nech hádat. Carmichaela konečně přestalo bavit, že za ním pořád chodíš jako ztracený pes?“ zeptal se posměšně.

Přelila se přes mě studená vlna šoku. Jak to mohl vůbec vědět? Zírala jsem na něj a zběsile hledala jakoukoli známku toho, že je to jen šťastný odhad, protože ta alternativa – že jsou mé zoufalé city až takhle očividné – byla nesnesitelná.

„Nechodím za ním,“ bránila jsem se chabě.

„Jasně.“ Ronan si pomalu upil ze sklenice. „Jenom se náhodou vyskytuješ všude tam, kde on, nosíš jeho dres a máš u toho ten ubohý výraz ‚hlavně si mě všimni‘.“

„Ty o mně nevíš vůbec nic, Ronane. Drž se házení baseballových míčků a psychoanalýzu nech lidem, co mají skutečný mozek,“ vyštěkla jsem, hlas se mi chvěl vztekem a rozpaky.

„Vím toho dost, abych poznal holku, co zoufale žadoní o pozornost kluka, který se celou dobu dívá skrz ni.“

Do tváře se mi nahnala horkost tisíce sluncí. Nutkání smazat mu ten arogantní úsměv z tváře bylo tak zdrcující, až se mi prsty stočily do pevných pěstí. Zůstala jsem sedět a propalovala ho ostrým pohledem. Pádná odpověď už se mi drala na jazyk.

Než jsem ale stihla promluvit, nakráčela z prosklených dveří nějaká holka. Na sobě měla těsné hedvábné šaty, které nenechávaly vůbec nic představivosti. Zamířila rovnou k Ronanovi a stoupla si přímo mezi nás.

„Ronane, zlato,“ broukala, zcela ignorovala mou existenci a naklonila se k němu. „Všude jsem tě hledala. Proč jsi tady venku potmě a bavíš se s… tímhle?“

Konečně po mně přes rameno vrhla pohled plný pohrdání. Odmítla jsem reagovat, protočila oči a zadívala se zpátky na zářící vodu.

„Noc je chladná, party začíná být nuda a vypadá to, že nutně potřebuješ lepší společnost,“ pokračovala a zaryla mu prsty do košile. „Můžeme jít ke mně. Je to jenom pár bloků.“

Ronan ani neotočil hlavu.

„Nemám zájem,“ konstatoval plochým, odmítavým tónem.

Zamrkala, zaskočená tím odmítnutím. „Ale—“

„Řekl jsem ne,“ dodal Ronan a jeho tón zostřel.

Uraženě si odfrkla a oddupala pryč. O dvě minuty později to zkusila další dívka, přiblížila se se svůdným, sebevědomým úsměvem. Ronan ji nenechal ani promluvit. Jen líně ukázal prstem zpátky k davu, čímž dal brutálně jasně najevo, že do jeho prostoru nemá přístup.

Při té bezcitné podívané mi v hrudi začal bublat příval mrzutosti.

„Dostaneš za to, že jsi takový vůl, nějakou trofej?“ odsekla jsem. „To tvoje divadýlko na drsňáka? Dělá ti dobře na ego, když se chováš k lidem krutě? Zahrávat si s city holek, jako bychom ani nebyly lidské bytosti?“

Ronan se na mě podíval spatra, jeho tmavé oči se mi vysmívaly.

„Dávám přednost kvalitě před kvantitou,“ odpověděl hladce. „Taky bys to někdy měla zkusit. Možná by ses pak tady venku neschovávala a nebrečela kvůli klukovi, který si očividně ani nevšiml, že jsi odešla.“

Zabíjela jsem ho pohledem a vyškrábala se na nohy.

„Jdi do hajzlu, Ronane Holloway,“ vyplivla jsem.

Otočila jsem se, že zlostně odejdu, ale kvůli džinu v mém těle se svět naklonil do strany. Má bosá pata dopadla na kluzkou, mokrou dlaždici u hlubšího konce bazénu a má rovnováha byla ta tam. Z hrdla mi uniklo panické zalapání po dechu a rukama jsem zašermovala v prázdném vzduchu.

Svalila jsem se pozadu do temné vody.

Mrazivá teplota mi vyrazila dech z plic. Moje promočené oblečení ztěžklo a stahovalo mě ke dnu, zatímco jsem se plácala u hladiny. Zářící safírová voda se rozmazala do dusivé černoty. Hruď mě začala pálit. V krku mi narůstal tichý výkřik, a zrovna když jsem cítila, že mi končetiny dřevění, zaslechla jsem pod vodou tlumené zavolání svého jména.

Náhle se tlak vody kolem mě změnil. Pod paže se mi zahákly silné ruce a vytáhly mě nahoru.

Hlava mi prorazila hladinu a vzápětí jsem ucítila náraz hrubého betonu do zad. Na hruď mi dopadl těžký tlak. Přímo do úst mi byl vtlačen ostrý, vynucený proud vzduchu. Silně jsem zakašlala, přetočila se na bok a vyzvrátila chlorovanou vodu na dlažbu. Oči mi vylétly dokořán, štípaly mě a viděla jsem rozmazaně.

Ronan se skláněl přímo nade mnou a z tmavých vlasů mu na mou tvář kapala voda. Vypadal naprosto nasraně.

„Ze všech způsobů, jak upoutat mou pozornost, Madeline, sis řekla, že utopení bude ten nejlepší?“ zachraptěl rozzlobeně.

Ta drzost v jeho hlase mnou otřásla. Místo abych mu poděkovala, ozvala se ve mně prudká hrdost. Slabě jsem zatlačila do jeho hrudi, mokré dlaně se mi svezly po jeho nasáklé košili.

„Já to zvládnu,“ vydusila jsem ze sebe a snažila se vyhrabat na nohy a dostat se od něj pryč.

Ale ruce mi sklouzly po kluzkém kameni. Rovnováha mi znovu vypověděla službu a svalila jsem se dopředu, přičemž jsem vrazila rovnou zpátky do jeho pevné hrudi. Naše ústa se setkala v neohrabaném, náhodném polibku.

Svět jako by se zastavil. Srdce mi tvrdě narazilo do žeber. Začala jsem se odtahovat a na jazyku už se mi formovala omluva, ale Ronan se ani nepohnul. Pohled v jeho očích se úplně změnil. Ta posměšná lhostejnost zmizela a okamžitě ji nahradila temná, nebezpečná majetnickost.

Jeho velká ruka sjela na zadní stranu mého krku a sevřela mé mokré vlasy v drtivém stisku. Nežádal o dovolení. Tiše zavrčel a s naprostou, zdrcující sebejistotou znovu drtivě přitiskl ústa k mým.

Unikl ze mě tlumený zvuk šoku, ale on ho okamžitě pohltil. Můj mozek křičel, že je to chyba, ale on se mi zakousl do spodního rtu, jen natolik, aby mě donutil zprudka se nadechnout, a políbil mě hlouběji. Jeho jazyk se proplétal s mým v uvolněném, neuspěchaném rytmu, ze kterého se mi podlomila kolena.

Vztek, který mi vřel v hrudi, se proměnil v bezohlednou fyzickou vášeň. Přestala jsem s ním bojovat. Přitiskla jsem své mokré tělo k jeho hrudi a líbala ho zpátky se zoufalým, divokým hladem. Potřebovala jsem na Nolana úplně zapomenout.

Náhle tu mlhu rozřízl hlasitý výkřik z balkonu nad námi. Ronan se odtáhl zrovna natolik, abych mohla vtáhnout trhaný nádech.

„Kurva,“ zasyčel a čelist se mu napjala.

Podíval se směrem k domu, zjevně mnohem víc otrávený tím vyrušením než faktem, že se právě líbal s napůl utopenou cizinkou. Jeho pohled dopadl zpátky na mě, temný a nečitelný, než se plynulým pohybem postavil.

„Ne tady,“ zachraptěl.

Bez jediného slova varování nebo pohledu, zda s tím souhlasím, se sehnul, jednu paži mi podsunul pod kolena a druhou kolem zad a zvedl mě, jako bych nevážila absolutně nic.

Měla jsem ho odstrčit, ale neudělala jsem to. Cítila jsem se otupěle. Nebyla jsem si jistá, co ještě vlastně chci, a věděla jsem jenom to, že potřebuju zapomenout na bolest z lásky k Nolanovi Carmichaelovi, i kdyby to mělo být jen na malou chvíli.

Voda z nás odkapávala, když mě nesl po betonu k elegantnímu černému autu, které stálo nastartované ve stínech. Strčil mě na sedadlo spolujezdce a nastoupil hned za mnou, přičemž zabouchl dveře, aby nás odřízl od zbytku světa.

Naše oči se střetly v tlumeném světle pronikajícím tónovanými okny. Napětí mezi námi praskalo, byl to horký, nebezpečný proud elektřiny, ze kterého mě brněla kůže. Tichý hlásek kdesi vzadu v mé mysli mě varoval, že zítra tohohle budu hluboce litovat. Ale alkohol kolující v mých žilách utopil můj smysl pro logiku.

Ronan mě popadl za zápěstí, rázně mě vytáhl ze sedadla a posadil si mě na klín.

Moje mokré oblečení se mi shrnulo kolem pasu, když jsem si na něj obkročmo sedla. Jeho ruce mě chytily za stehna a přitáhly mě přímo k tlusté, na kost tvrdé erekci, která se mu napínala pod zipem džínů.

Při tom tření se mi mezi nohama okamžitě rozlila těžká vlna horka. Než jsem vůbec stačila ten intimní kontakt zpracovat, naklonil se a agresivně mě políbil. Jeho rty se přesunuly po mé čelisti dolů na krk a zuby lehce škrábaly po mé citlivé kůži. Zalapala jsem po dechu a prsty se mu zaryla do širokých svalů na ramenou, abych si jeho hruď přitáhla blíž k té své.

Jeho ruka sjela výš po mém holém stehně a rýsovala horkou cestičku k mému středu. Najednou ztuhl. Celé tělo se mu napjalo a on se prudce odtáhl.

„Jsi opilá, Madeline,“ konstatoval a ústa se mu stáhla do tvrdé, neúprosné linie.

„Vím, co dělám,“ vyhrkla jsem, ale můj hlas zněl nejistě a nepřesvědčivě.

„Ne, to nevíš,“ prohlásil.

Dlouhou vteřinu si mě prohlížel a tmavé oči se mu zabodávaly přímo do mých, jako by pitval každou zmatenou, skrytou myšlenku, kterou jsem měla. Natáhl se, popadl shrnutou látku kolem mého pasu a jediným rychlým pohybem mi oblečení zase stáhl dolů, aby mi zakryl stehna. Pak mě chytil za boky, sundal mě ze svého klína a v tichosti mě posadil zpátky na sedadlo spolujezdce.