Pohled Ronana

Seděl jsem za volantem v dusivém tichu auta. Prsty jsem v pomalém, stálém rytmu bubnoval o kožený volant. Motor byl mrtvý, ale žár z jízdy v tom těsném prostoru stále přetrvával. Otočil jsem hlavu a sledoval Madeline, jak spí. Byla na sedadle spolujezdce pevně schoulená do klubíčka a kolena měla přitažená k hrudi. Vlhký pramen vlasů se jí lepil na bledou tvář. Její hruď se zvedala a klesala v pomalém, pravidelném rytmu. Dlouze jsem vydechl a v tlumeném světle pouliční lampy na ni zíral. Když jsem se natáhl a zastrčil jí ten zbloudilý pramen vlasů za ucho, koutek úst mi cukl do temného úsměvu.

Všiml jsem si jí už v prváku. Bylo nemožné si jí nevšimnout. Byla permanentním doplňkem po boku Nolana Carmichaela. Všechny ostatní holky na tomhle kampusu používaly své úsměvy jako zbraň a měly svůj šarm nacvičený dávno předtím, než jsem vůbec vešel do místnosti. Chtěly mou pozornost. Šly přes mrtvoly, aby ji získaly. Madeline se chovala, jako bych vůbec neexistoval. Dívala se skrz mě. Kvůli tomuto naprosto okatému ignorování se dostala do mého hledáčku.

Když jsem dnes skóroval vítězný bod, udělal jsem přesně to, co dělám vždycky. Přelétl jsem pohledem tribuny. Diváci byli jedním velkým mořem chaosu. Všichni ostatní byli na nohou, křičeli moje jméno, tváře měli zrudlé vzrušením a vítězstvím. Madeline seděla uprostřed toho šílenství a zírala dolů na hřiště. Ve tváři neměla žádný výraz. Neprojevila absolutně žádnou reakci.

Osobně jsem s ní až do dnešního večera nikdy nemluvil, ale nikdy to nebylo nutné. Mohl jsem cítit tu nechuť, která z ní ve vlnách sálala od našeho prvního ročníku. Stále si pamatuju předávání trofejí na poslední tailgate party. Stála na okraji davu, ruce překřížené. Ani se neobtěžovala skrývat, jak otráveně protočila oči, když hlasatel z reproduktorů vyvolal mé jméno.

Nepotřeboval jsem být génius, abych přišel na to, v čem má problém. Buď se nechala zblbnout všemi těmi drby, co mi tu na kampusu přišili, nebo byla pravda mnohem jednodušší. Nenáviděla mě, protože jsem byl ten jeden jediný rival, kterého Nolan Carmichael nikdy nedokázal porazit. Nemohla vystát pohled na to, jak její drahocenný zlatý chlapec končí na druhém místě. Tak jako tak, přišla mi její nepřátelskost zábavná.

Sjel jsem pohledem po její spící postavě. Kůže jí z našeho střetu před pár minutami stále sálala horkem. Jen pomyšlení na to mi rozpumpovalo krev, těžce a pomalu kolující v mých žilách. Vlezla mi na klín na zadním sedadle, naprosto bez zábran. Vyhrnula si šaty k pasu a odhalila holá stehna. Třela se svým klínem přímo o můj tvrdý čurák přes džíny, a když moje rty značkovaly její kůži, sténala mi do krku ty zlomené, zoufalé zvuky.

Na holku, která trávila dny zabořená v obrovských mikinách a těžkých učebnicích, rozhodně nebyla tou nevinnou pannou, kterou jsem čekal. Byla jako neřízená střela. Rozhodně v ní bylo víc, než co jsem si o ní kdy myslel.

Chtěl jsem pokračovat. Chtěl jsem jí stáhnout kalhotky, vytáhnout čuráka a ošukat ji přímo tam, na tom koženém zadním sedadle, dokud by úplně nezapomněla, že nějaký Nolan Carmichael vůbec existuje. Celé tělo mě bolelo touhou se jí zmocnit. Ale pak jsem viděl, jak jí po tváři sklouzla ta jediná slza. Viděl jsem tu syrovou, nepřehlédnutelnou bolest v jejích očích.

Na hřišti dokážu být nelítostný parchant. Baví mě likvidovat cizí ega. Ale nejsem ten typ zmrda, co ošuká opilou holku, která brečí kvůli jinýmu. Mám svoje hranice.

Opřel jsem si hlavu o opěrku, hrubě jsem vydechl a zíral předním sklem na temnou silnici před sebou. Madeline byla krásná takovým tichým, nenuceným způsobem. Nesnažila se strhnout na sebe pozornost. Většina kluků by ji přehlédla. Kluci jako já by měli holky jako ona ignorovat.

Ale to byl přesně ten háček. Nehodila se do šablony. Neházela se mi k nohám ani nehrála typické hry. Bylo na ní něco obrovsky odlišného. Byla tichá, uzavřená a zuřivě loajální vůči klukovi, který si ji držel ve friend zóně. Působila nedotknutelně. A já jsem najednou chtěl strhnout z ní každou vrstvu a rozlousknout ji.

Pohled Madeline

Hlava mi třeštila tak, jako by mi někdo celou noc zatloukal do lebky rezavé hřebíky. Ostrý paprsek ranního slunce pronikl škvírou v těžkých závěsech a bodl mě přímo do očí. Ta záře byla odporná.

Zasténala jsem a přitáhla svoje těžké tělo nahoru. Opřela jsem se zády o obrovské polstrované čelo postele. Pomalu jsem mrkala a čekala, až se ta točící se místnost zaostří.

Tohle nebyla moje ložnice. Můj byt byl stísněný, přeplácaný a levný. Měla jsem v něm nesourodý nábytek z druhé ruky a rozbitý stropní větrák, který rachotil pokaždé, když jsem ho přepnula na víc než druhý stupeň. Tahle místnost byla obrovská. Dominoval jí elegantní, moderní nábytek s akcenty z tmavého dřeva a voněla jako drahý sprchový gel s vůní cedru a máty.

Podívala jsem se na svoje tělo a ztuhla. Dech se mi zasekl v krku. Už jsem na sobě neměla šaty. Plavala jsem v masivním, těžkém černém tričku, které mi spadalo až do půli stehen. Látka voněla úplně stejně po tom cedru a mátě.

Zatlačila jsem si dlaně do očí a snažila se donutit mozek fungovat. Potřebovala jsem tu noc poskládat zpátky do souvislostí. Vzpomínky mě zasáhly v násilných, nesouvislých střípcích. Tmavé neonové barvy. Ohlušující hudba, která mi vibrovala v hrudi. Hladký kožený interiér Porsche. Kyselá, pálivá chuť žluči v krku. Hluboký mužský hlas, který hlasitě zaklel, když jsem zničila bok jeho drahého auta.

Záblesky ze zadního sedadla mě zasáhly jako fyzická rána. Žár jeho úst na mém krku. Tření mých odhalených stehen, když jsem obkročmo svírala jeho boky. Ten nestydatý způsob, jakým jsem se třela svým klínem přímo o jeho tlustý, tvrdý čurák přes džíny. Vzpomněla jsem si na ty nechutné zvuky, které jsem vydávala, když jsem na něm jela, ve zoufalé snaze otupit vlastní zlomené srdce.

„Cos to udělala?“ zašeptala jsem do prázdného pokoje.

Spustila jsem ruce a prohlédla okolí. Spatřila jsem svůj telefon na vyleštěném nočním stolku vedle postele. Vrhla jsem se po něm a prsty mi nešikovně klouzaly po skleněném displeji.

Zamykací obrazovka se rozsvítila a na vteřinu mě oslepila. Oznámení se navršila do masivního bloku. Měla jsem šestadvacet zmeškaných zpráv. Všechny od Nolana.

Oči se mi rozšířily šokem. Blížil se snad konec světa? Nolan Carmichael za celý svůj život nikdy neposlal víc než dvě textovky po sobě. Byl pověstný tím, že si zprávy od ostatních jen přečetl, ale už na ně neodpověděl.

V hrudi mi vzplála ubohá, zoufalá jiskra naděje. Možná si uvědomil, že mu na mně záleží. Možná si dělal starosti, protože jsem odešla z party. Ta jiskra zemřela brutální smrtí přesně ve vteřině, kdy jsem telefon odemkla a přečetla si první viditelnou zprávu.

*Proč jsi sakra s Ronanem Hollowayem?*

To jméno odemklo poslední chybějící kousek skládačky. Ronan Holloway. Ten arogantní, nedotknutelný hvězdný nadhazovač. Cizinec, co stál na kraji bazénu. Těžká váha jeho ruky svírající můj zátylek. Líbala jsem se s největším univerzitním playboyem. Seděla jsem na něm obkročmo, protože jsem byla moc opilá a moc zraněná Nolanem na to, abych se starala o následky.

Z hrdla se mi vydral utlumený výkřik. Upustila jsem telefon na matraci a chytila se za vlasy, rvala jsem za prameny, dokud mě kůže na hlavě nezačala štípat.

Jak se to Nolan dozvěděl? Tohle zničí všechno mezi námi.

Mé vlastní svědomí se ale okamžitě ozvalo: Zničí přesně co? Nolan byl s Chloe. Vybral si Chloe. Proč by mu mělo záležet na tom, koho líbám nebo v čí posteli se probouzím?

Logický argument nijak nepomohl zastavit tu zdrcující vlnu viny. Bylo mi od žaludku špatně. Připadala jsem si, jako bych podvedla muže, který mě v romantickém smyslu vlastně ani nechtěl.

Vzala jsem telefon zpátky do ruky. Potřebovala jsem vědět, jak ty informace získal. Najela jsem přímo na hlavní univerzitní drbací stránku.

Nejnovější příspěvek seděl na samém vrcholu. Titulek na mě křičel tučným písmem.

*Přistiženi: Madeline Kinsley se tulí k Ronanovi Hollowayovi, novému hvězdnému nadhazovači, na after-party. Je tohle objev sezóny? Tohle jsme rozhodně nečekali.*

Hned pod textem byla křišťálově čistá fotka ve vysokém rozlišení. Osvětlení bylo sice tmavé, ale oba aktéři byli nezaměnitelní. Ronan měl svou velkou ruku obtočenou kolem mé čelisti. Moje tělo bylo přitisknuté přímo k jeho hrudi. Vypadala jsem, jako bych se mu chtěla vplazit pod kůži. Obličej jsem měla zvednutý k němu, naprosto pohlcená jeho polibkem.

Tvář mi hořela ponížením. Krev mi začala bušit v uších. Můj tichý, neviditelný život se během několika hodin otočil vzhůru nohama. V jedné minutě jsem stála ve stínech a bojovala s tím, jak se posunout dál od Nolana. V další minutě jsem byla všude na internetu, jak se třu o jeho největšího rivala.

Zřetelný zvuk těžkých kroků blížících se ke dveřím ložnice mě vytrhl ze spirály. Někdo šel. Srdce mi bušilo o žebra.

Spěšně jsem se přesunula po matraci a popadla těžkou kovovou základnu noční lampičky. Vyrvala jsem zástrčku ze zdi a držela lampu jako baseballovou pálku. Prsty se mi hrozně třásly, ale držela jsem ji vysoko.

Těžké dřevěné dveře se rozletěly.

Švihla jsem lampou se vší fyzickou silou, co jsem měla. Moje rovnováha byla tragická. Těžký kovový předmět přeletěl vzduchem a minul svůj cíl. Rozbil se o sádrokarton za ním, a na dřevěnou podlahu se snesl déšť omítky a roztříštěné keramiky.

Ronan ani neškubl. Lhostejně ustoupil stranou a prohlédl si škodu.

Byl zrovna po ranním běhu. Hruď a ramena se mu leskly vrstvou potu. Kolem silného krku měl volně přehozený bílý ručník. Na sobě měl spuštěné šedé tepláky, které mu nebezpečně nízko visely na bocích. Moje zrádné oči kopírovaly tvrdé linie jeho paží a sledovaly tmavý inkoust jeho tetování, jak mizí pod šedým lemem tepláků.

Otočil hlavu a upřel na mě ty své temné oči.

„Jestli se na mě budeš dál takhle dívat, možná budeme muset navázat tam, kde jsme skončili.“

Jeho hlas byl hluboký, chraplavý a hrubý. Nenáviděla jsem ten těžký, horký uzel, který se mi při tom zvuku vytvořil hluboko v žaludku. Sklopila jsem zrak k podlaze a tváře mi hořely ještě víc.

„Byla jsem opilá. Včerejší noc byla obrovská chyba. Nechtěla jsem, aby se cokoli z toho stalo.“

Hodil ručník na nedaleké křeslo a vstoupil úplně do místnosti.

„Myslela jsi to s každou vteřinou vážně. Ten způsob, jakým sis mě přitáhla, jak jsi nepřestávala, to, jak ses o mě třela... Byla jsi celkem při vědomí, Kinsleyová.“

Nepřestával jít kupředu. Jeho těžké kroky mě nutily ustupovat. Couvala jsem, dokud moje páteř nenarazila do studené, tvrdé omítky zdi ložnice. Byla jsem v pasti.

Můj dech se stal mělkým a nerovnoměrným. Zastavil se pár centimetrů ode mě. Byl tak blízko, že jsem cítila intenzivní tělesné teplo sálající z jeho kůže. Cítila jsem jeho pot smíchaný s tím zpropadeným mátovým sprchovým gelem. Jeho fyzická blízkost mi dusila schopnost uvažovat s chladnou hlavou.

„Drž se ode mě dál, Ronane. Minulá noc nic neznamenala. Ani se neznáme. Měli bychom prostě zapomenout, že se to kdy stalo.“

Děsivou vteřinu si v tichosti prohlížel mou tvář. Pomalu zvedl ruku, zahákl prst pod mou bradu a zvedl mi hlavu. Donutil mě, abych se mu podívala přímo do očí. Byly černé jako uhel, intenzivní a dravé.

„Řekni to ještě jednou. Jako bys to tentokrát myslela vážně.“

Otevřela jsem pusu, abych zopakovala svůj požadavek. Slova mi ale umřela v krku. Můj pohled zaváhal, sjel z jeho tmavých očí dolů k rychle tepajícímu pulsu pod kůží na jeho krku.

„Myslel jsem si to.“

Nedal mi jedinou vteřinu na to, abych se připravila. Naklonil se a tvrdě přitiskl své rty na ty mé.

Zvedla jsem ruce a tvrdě zatlačila do pevných svalů na jeho hrudi. Můj odpor trval půl vteřiny. Jeho zuby o mě zlehka zavadily na spodním rtu a vyslaly mi přímo po páteři šokující elektrický výboj. Rozpustila jsem se. Vzdala jsem se.

Polibek byl pomalý, neskutečně hluboký a až moc dobrý. Ruce mi sklouzly z jeho hrudi a zamotaly se do vlasů na zátylku. Z hrdla se mi vydralo tiché, ponižující zasténání a vklouzlo mu do úst dřív, než jsem stačila sevřít rty.

Zatlačil mě přímo proti zdi a jeho boky tlačily do mých. Líbali jsme se po pět dlouhých, zničujících vteřin. Zapomněla jsem na ten pokoj, na virální příspěvek i na bolest hlavy.

Pronikavé, ječivé vyzvánění mého mobilu rozbilo ticho na kousky.

Trhla jsem sebou a odtrhla od něj svá ústa. Hruď se mi dmula, jak jsem lapala po dechu. Odtáhla jsem se, popadla telefon z matrace a přejela po tlačítku přijetí, aniž bych zkontrolovala jméno volajícího.

„Maddie? Řekni mi, že ten příspěvek je falešnej. Řekni, že s ním ve skutečnosti nejsi.“

Z reproduktoru duněl Nolanův naštvaný, dožadující se hlas. V hrudi se mi vzedmulo to známé, zakořeněné nutkání ho uklidnit a všechno vysvětlit.

„Nolane, já—“

Ronanova obrovská ruka sevřela tu mou. Vyrval mi telefon z prstů dřív, než jsem stihla sestavit větu.

„Je se mnou, Carmichaele. A ty fotky nejsou falešný. Vlastně jim unikly ty nejlepší části.“

Zavrčel Ronan ta slova do sluchátka. Oči se mi čistou panikou rozevřely dokořán. Vrhla jsem se dopředu a drápala se mu po ruce, abych získala přístroj zpátky. Lhostejně ho držel vysoko nad hlavou, abych na něj nedosáhla. Celou dobu ze mě nespouštěl své temné oči, přímo mě vybízel, abych s ním bojovala.

Stáhl telefon dolů, stiskl červené tlačítko pro ukončení hovoru bez toho, aby počkal na Nolanovu odpověď, a hodil přístroj doprostřed postele.

„Proč bys to dělal?“

Zašeptala jsem tu otázku. Hlasivky se mi chvěly.

„Protože ses mu zrovna chystala omlouvat za něco, kvůli čemu mu dlužíš leda tak hovno.“

Jeho pohled byl neústupný. Zíral na mě s intenzitou, až se mi pod nohama zhoupla podlaha. Na krátkou vteřinu jsem se ztratila v temných hlubinách jeho očí.

Pak se na mou hlavu zřítila ta brutální realita celé situace. Musela jsem odejít z téhle místnosti. Musela jsem mu utéct.

Shromáždila jsem každou zbývající unci síly ve svých nohách a strčila do něj tak silně, jak jsem jen dokázala. Vrhla jsem se k posteli, popadla telefon z dek a pevně ho sevřela.

„Odcházím. Na včerejšek zapomeneme. A na dnešní ráno taky. Na všechno.“

Držela jsem svůj hlas ostrý a hlasitý, abych maskovala ten ubohý třes pod ním. Otočila jsem se na bosé patě, připravená vystřelit skrz dveře ven z bytu.

Ronanova ruka vystřelila dopředu. Dlouhými prsty mě pevně sevřel za zápěstí, čímž mě okamžitě zastavil v pohybu.

„Potřebuju laskavost.“

Ztuhla jsem uprostřed kroku. Pomalu jsem se k němu otočila zpátky.

„Cože?“

„Potřebuju přítelkyni. A chci, abys to byla ty, Madeline Kinsley.“

Pronesl to naprosto narovinu. Žádné zaváhání. Stála jsem tiše a zírala na něj, čekala jsem na pointu. Čekala jsem, až se začne smát a řekne mi, že si dělal srandu. Ten smích nikdy nepřišel. Jeho výraz zůstal vážný, čelist měl zaťatou v tvrdé linii.

Zvedl volnou ruku a promnul si kořen nosu. Udělal pomalý krok blíž ke mně.

„Hele, už týdny se snažím získat pozornost Chloe. A ty ses očividně snažila získat pozornost kluka, s kterým teď ona chodí. Naše fotky už jsou všude na univerzitních sociálních sítích. Ta fáma už je venku. Stejně tak toho můžeme využít v náš prospěch.“

Moje mysl zkratovala. Zírala jsem na něj s nedůvěrou.

„Ty chceš, abychom jako randili… abys získal Chloe? Tobě se opravdu líbí?“

Ronan na mou otázku neodpověděl. Jen mě tiše sledoval. Jeho obličej byl naprosto nečitelnou maskou.

Moje myšlenky se točily mimo kontrolu. Byla to absurdní nabídka. Byla to šílená, katastrofální myšlenka, která se mi nevyhnutelně vymstí. Přesto, nějaká nepatrná, bolavá, mstivá část mé duše to zvažovala. Chtěla jsem, aby se na mě Nolan díval tak, jak se díval na Chloe. Chtěla jsem, aby pocítil, jaké to je, když mě ztratí.

Jemně jsem zkroutila paži a vyprostila zápěstí z jeho stisku.

„Já… potřebuju čas.“

Zašeptala jsem ta slova a couvala zpátky k otevřeným dveřím.

„Dej si tolik času, kolik potřebuješ. Ale ta nabídka leží na stole, Madeline. A oba víme, že to je jediný způsob, jak vůbec někdy získáš to, co chceš.“

Udělal záměrný krok zpět a dal mi tak fyzický prostor k odchodu.