Thalia zírala na jasnou obrazovku svého telefonu a při studování fotky ve vysokém rozlišení se jí na tváři rozlil upřímný úsměv. Jaxon, její geniální, chaotický chlapeček, skutečně překonal sám sebe. Silné čáry černého fixu, tvořící primitivní želvu přes Dominicovy aristokratické rysy, v ní vyvolaly vlnu dravé pýchy. Dokonce i při infiltraci nepřátelského území dokázal Jaxon udělat z obávaného, chladnokrevného generálního ředitele terč posměchu.

Její prsty létaly po klávesnici a psala rychlou, šifrovanou odpověď. *Nedělej si starosti s jeho hackery, zlatíčko. Své digitální stopy jsem vymazala do čista hned, jak jsem se vrátila. Neexistuje jediný důkaz o mé návštěvě v sídle Vanguardů a můj tým vymazal z radarových záznamů letovou trasu helikoptéry. Nahání duchy. Prostě buď v bezpečí, hraj s ním tu hru a za pár dní si pro tebe přijdu.*

Odeslala zprávu a strčila telefon do kapsy. Prchavé pobavení zmizelo ve chvíli, kdy obrátila zrak k těžkým dřevěným dveřím VIP nemocničního apartmá. Otevřela je a vešla do šerého, sterilního pokoje.

Rytmické, mechanické pípání monitoru srdce vyplňovalo ticho. Kieran ležel na široké nemocniční posteli a mezi zářivě bílým povlečením vypadal mučivě malý. Těžké obvazy obepínaly jeho křehkou postavu, ostře kontrastující s jeho bledou pletí. Tmavé modřiny zbarvovaly jeho lícní kosti, chmurný důkaz život ohrožujících zranění, která utrpěl. Od včerejší akutní operace se neprobudil a pohled na jeho nehybné tělo jí projel hrudí jako ostrá, mučivá bolest.

Thalia přistoupila k okraji postele a jemně mu z čela odhrnula zbloudilý pramen vlasů. Ruka se jí třásla. Vina zažraná až do kostí jí svírala hrdlo. Nechala ho tu a věřila, že otec – i tak chladný a nemilosrdný muž jako Dominic Vanguard – alespoň udrží vlastní krev v bezpečí. Mýlila se. Dominic Kierana nedokázal ochránit. Ten muž vládl obrovskou mocí a bezmezným bohatstvím, a přesto dovolil, aby jeho vlastní syn trpěl tímto nepředstavitelným traumatem.

V žaludku se jí kroutila hořkost. Měla se do Oakhavenu vrátit dřív. Měla Kierana ukrást hned, jak k tomu měla první příležitost. Dominic jí pohrdal a ta nenávist se evidentně přelila i na dítě, které tu zanechala.

Sklonila se a vtiskla jemný polibek na Kieranův nedotčený spánek. *Už jsem tady,* slíbila v duchu. *Už nikdy nedovolím, aby ti ublížil.*

Ostré zavibrování v kapse roztříštilo ten tichý okamžik. Thalia se odtáhla a vytáhla telefon. Na displeji blikalo Tobiasovo jméno. Nechtěla rušit Kieranův křehký odpočinek, a tak vyšla z pokoje a nechala za sebou těžké dveře tiše zapadnout.

Kráčela jasně osvětlenou, prázdnou nemocniční chodbou, než hovor přijala. „Co se děje?“

„Slečno Mercerová,“ začal Tobias a jeho hlas bzučel naléhavou korporátní energií. „Rowena Mercer je v režimu naprosté paniky. Od dnešního rána volala do naší kanceláře snad stokrát. Vyhazuje za tuhle PR katastrofu směšné sumy peněz. Její tým utratil přes tři miliony dolarů jen za to, aby včera smazal ta trendující témata, a teď se zuřivě dožaduje soukromé schůzky s předsedou Výboru pro světovou charitu.“

Thalia ze sebe vydala chladný, ostrý smích. „Ona si myslí, že tři miliony stačí na to, aby se vyplatila ze skandálu takových rozměrů? Je víc netrpělivá, než jsem si myslela.“

„Je zoufalá,“ opravil ji Tobias. „Ten odpor veřejnosti ji žere zaživa. Její falešná charitativní pověst se hroutí a potřebuje, aby zasáhl Výbor pro charitu a očistil její jméno. Ty tři miliony konečně přinášejí nějaké výsledky na sociálních sítích, takže chce kout železo, dokud je žhavé.“

„To by byla ztráta veškeré naší tvrdé práce,“ řekla Thalia a její hlas klesl do nemilosrdného chladu. „Řekni mediálnímu týmu, ať přitlačí. Vykopejte další záznamy o jejích podvodech. Zesilte pomlouvačnou kampaň na všech hlavních platformách. Zajistěte, aby trendující témata zůstala připíchnutá na vrcholu zpravodajského cyklu. A co se týče její žádosti o schůzku?“

„Ano, slečno Mercerová?“

„Explicitně ji zamítni. Řekni jí, že předseda nemá absolutně žádný zájem spojovat se s podvodnicí.“

„Rozumím. Okamžitě zařídím další vlnu nejnovějších zpráv.“

Thalia ukončila hovor a pocítila temné uspokojení. Rowena zaplatí za každou jednotlivou věc, kterou udělala. Ale než stihla telefon schovat, na rozhraní Skypu vyskočilo nové upozornění na zprávu.

Byl to Jaxon.

*Rudý poplach! Alarm prvního stupně! Pospěš si a schovej se, mami! Ten zmetek si mě využil jako záminku a právě teď míří přímo do nemocnice!*

Thalii se zatajil dech. Zírala na displej a mysl jí jela na plné obrátky. Dominic mířil sem. Otočila se, připravená vklouznout na schodiště a zmizet dřív, než ji stihne zahlédnout.

Byla o jednu vteřinu pomalejší.

Dopadl na ni obrovský stín a zablokoval jasná zářivková světla na chodbě. Thalia ztuhla. Jen pár metrů od ní stál Dominic Vanguard. Na sobě měl špičkový černý oblek na míru, který obepínal jeho široká ramena a vyzařoval z něj agresivní, dominantní auru. Jeho temné, neproniknutelné oči se zafixovaly na její tváři a přišpendlily ji na místě jako predátor, který spatřil svou kořist.

Zíral na ni s ryzí intenzitou smrtelného nepřítele. Jeho čelist byla pevně zatnutá a vyštěkl jediné jméno.

„Thalio Mercerová!“

V hrudi jí vzplanula panika. Nečekala, že tak rychle vypátrá její současný pseudonym. Byl to ten nejmocnější muž v Oakhavenu a měl k dispozici bezmezné zdroje, ale tahle rychlost byla děsivá. Přesto mu nemohla dovolit, aby viděl její strach.

Thalia se pomalu, rozvážně nadechla a zastrčila si volný pramen vlasů za ucho. Nechala paniku rozplynout a nahradila ji nebezpečně okouzlujícím, svůdným úsměvem. Zvedla bradu a předstírala nonšalanci, když opětovala jeho zuřivý pohled.

„Takže,“ zapředla a její hlas přetékal hladkým pobavením. „Vidím, že jste si dal záležet, abyste zjistil mé jméno, pane Vanguarde. Vážil jste cestu do téhle nemocnice jen proto, abyste na mě ‚náhodou‘ narazil?“

Zkrátila tu malou vzdálenost mezi nimi. Natáhla ruku a nestoudně mu přejela svými štíhlými prsty po ostrém, bílém límci. Cítila pod látkou náhlé ztuhnutí jeho svalů. Posunula ruku níž a drze ho štípla do pevných břišních svalů přes tmavou látku jeho obleku.

„Vážně jste nemusel podstupovat všechny tyhle potíže,“ škádlila ho a udržovala svůj hlas lehký a provokativní. „Pokud máte zájem se se mnou seznámit, můžete si mě prostě přidat na Skypu. Konec konců, jsem úplně jako vy. Nikdy nedokážu odolat pohledné tváři.“

O pár metrů dál stál zkoprnělý Dominicův asistent Garrison v naprostém šoku. Oči mu lezly z důlků a čelist mu prakticky spadla až na podlahu. S nedůvěrou sledoval, jak tahle cizí žena nehorázně flirtuje s nemilosrdným generálním ředitelem Vanguard Group a dotýká se jeho hrudi uprostřed veřejné chodby.

Dominicovy oči ztemněly explozivní zuřivostí. Chytil její jemnou ruku, jeho prsty se ovinuly kolem jejího zápěstí drtivým, neústupným stiskem. Přitáhl ji těsně ke své hrudi a shlížel na ni.

„Říkáš si Thalia Mercerová,“ procedil skrz zuby a jeho hlas zněl jako hluboké, smrtící dunění. „Sdílíš jméno té konkrétní ženy. Zjevíš se odnikud a navštívíš soukromý hrob mého dědy přesně v den výročí jeho smrti. Očekáváš, že uvěřím, že je to všechno jen náhoda?“

Hravé škádlení z Thaliiny tváře zmizelo. Její svůdný úsměv se roztříštil v čistý, nezlomný led. Zmínka o její minulosti – minulosti, kterou on zničil – v jejích žilách zažehla dravý oheň.

„Ubližujete mi, pane Vanguarde,“ konstatovala a její tón zamrzal.

„Vysvětli to,“ dožadoval se Dominic a utáhl svůj stisk. „Nebo mi nebude dělat problém ublížit ti ještě víc.“

*Ublížit mi ještě víc?* pomyslela si a v mysli se jí rozlehl hořký smích. *To nejhorší jsi mi už udělal před pěti lety.*

S prudkým, vypočítavým vytočením zápěstí se Thalia vymanila z jeho drtivého sevření. Rychle o krok ustoupila, mnula si zarudlou kůži a zírala na něj s neskrývaným vzdorem. Použila jeho tragickou minulost jako zbraň a zamířila přímo na jeho krvácející nerv.

„Starý pan Vanguard mi prokázal obrovskou laskavost, když jsem před lety poprvé přijela do Oakhavenu,“ lhala hladce a její hlas zněl jasně prázdnou chodbou. „Navštívila jsem jeho hrob čistě z hluboké vděčnosti za to, co pro mě udělal. Prostě jsem mu přinesla květiny.“

Přistoupila blíž, oči jí blýskaly posměšným opovržením. „Ale když už tu kladete otázky, dovolte mi položit vám jednu. Proč někdo tak laskavý a štědrý jako starý pan Vanguard zemřel jen tak? Vy jste se o něj měl starat. Nejenže jste nedokázal ochránit svého vlastního dědu, ale také jste striktně odmítal kohokoli pustit na místo jeho odpočinku. Co jste to za neschopného vnuka?“

Ta slova zasáhla Dominica jako fyzické rány. Výraz se mu zachmuřil, jak mu bouřlivá zuřivost zkřivila jeho pohledné rysy. Garrison vyděšeně couvl a cítil, jak mu po páteři přejel mráz.

Dominic zatnul pěsti tak silně, až mu zbělely klouby. Vřel v něm vztek a bojoval s nepřekonatelným fyzickým nutkáním po ní natáhnout ruku a přímo tam v té sterilní chodbě ji uškrtit. Nikdo se neodvažoval s ním mluvit tímto způsobem. Nikdo se neodvažoval zpochybňovat jeho loajalitu vůči dědovi, natož se mu posmívat za jeho selhání při jeho záchraně.

Přesto se pod tou oslepující zuřivostí přes jeho utrápené srdce přelila svíravá vlna povědomosti. Ten dravý, nebojácný způsob, jakým se mu tahle žena vzpírala, ten ostrý jed v jejích slovech, to absolutní odmítnutí ustoupit – to vše zrcadlilo skutečnou Thalii Mercerovou. Ochromovalo ho to. Mohla to být vážně náhoda? Napětí ve vzduchu tak zhoustlo a stalo se tak dusivým, že bylo těžké vůbec dýchat. Dokonce i Thalia ucítila na dlaních pod jeho intenzivním, zuřivým pohledem slabý povlak potu.

Najednou se chodbou rozlehl rytmický zvuk kroků a roztříštil to násilné dusno.

„Tady jsi, Dome! Kieranovo vyšetření je konečně u konce. Měli bychom vyrazit!“

Doktor Beckett kráčel svižně k nim a opatrně nesl malého Jaxona v náručí. Doktor měl na tváři jasný, pohodový úsměv, naprosto nevnímající smrtící atmosféru.

Pak Beckett otočil hlavu a spatřil ženu stojící naproti Dominicovi.

Beckett se zastavil, jako když do něj uhodí. Jeho jasný úsměv zmizel a nahradil ho čistý, nefalšovaný šok. Oči se mu rozšířily do neuvěřitelné velikosti, když zíral na její tvář. Slova mu vyklouzla ze rtů dřív, než je jeho mozek stihl zastavit.

„Thalia Mercerová? Ty žiješ?“

Thalii srdce prudce vynechalo úder. V žaludku se jí nahromadil chladný děs. Strávila hodiny zdokonalováním svého převleku, upravovala svůj make-up, svůj styl, celé své vystupování, aby zajistila, že její tajná identita zůstane neproniknutelná. Jak ji Beckett mohl poznat okamžitě?

Jaxon, sedící tiše v doktorově náručí, vypadal stejně ohromeně. Chlapec silně zamrkal, střelil po matce zběsilým, tázavým pohledem, kterým se tiše ptal, jestli potřebuje, aby odvedl pozornost.

Thalii stačil zlomek vteřiny, aby uklidnila svůj zrychlený puls. Vyměnila si se svým synem skrytý, hluboce uklidňující pohled.

Obrátila zrak zpět k třesoucímu se doktorovi. Šok a panika zmizely, vystřídala je bezchybná maska čistého, nevinného zmatku. Naklonila hlavu a zdvořile svraštila obočí.

„Vy jste...?“ zeptala se tiše a z jejího hlasu čišelo jemné zmatení.

Ale Beckett její otázku neposlouchal. Už teď rapidně ztrácel svou profesionální vyrovnanost a upřeně zíral na její tvář. Byl naprosto uchvácen tou nepopiratelnou, pronikavou povědomostí, která jasně zářila v jejích krásných očích.