Dřepím v hustých větvích prastarého dubu a nechávám vlhký, mrazivý noční vzduch hřbitova kousat do mé odhalené kůže. Do prdele s Nejvyšší radou. A do prdele s mým otcem, že mě nutí do tohoto brutálního prvního zabití. Dívám se dolů na rozlehlé řady zvětralých náhrobků a stíny zalitých památníků s čelistí zaťatou tak pevně, až mě bolí zuby. Nechci tu být. Nikdy jsem si nevybrala tenhle život a nežádala jsem, abych se narodila jako nejmocnější žena v naší prastaré lovecké pokrevní linii. Ale rada mě o tu volbu připravila v okamžiku, kdy jsem se poprvé nadechla.

Můj otec zosnoval celý tento lov, aby zajistil můj úspěch. S mými bratry vystopovali dnešní zadaný cíl, upíra z rodu Nati, zahnali tvora do kouta kilometry daleko, jen aby mu uštědřili zmrzačující ránu. Teď krvácející terč strategicky ženou přímo k mému místu ze zálohy uprostřed hřbitova. Myslí si, že mi připravili snadné a slavné první vítězství. Nemají tušení, že já skrývám svůj vlastní tajný plán. Nemám v úmyslu zabít nějakého tvora jednoduše proto, že se narodil do své nemrtvé existence.

Nati si tento prokletý život nevybírá, stejně jako jsem si já nikdy nevybrala být lovkyní. Rada vyžaduje slepou poslušnost a nařizuje nám vyvraždit cokoliv, co má tesáky, aby udrželi naše vlastní duše připoutané k jejich přísným zákonům. Odmítám se nechat ovládat. Odmítám si ušpinit ruce krví a zničit si svědomí pro jejich zvrácené úmysly.

V levém uchu mi zapraská ostrý výboj statické elektřiny.

"Kiro, cíl se k tobě rychle blíží zleva. Buď ve střehu, ten sráč je rychlej." Coltonův hlas se rozezní z malého sluchátka a je napjatý adrenalinem.

Prstem přitisknu zařízení. "Kde jste? Jak daleko za ním?"

Než se do toho vloží otec svým zachmuřeným tónem, zabzučí další statická elektřina. "Jsme příliš daleko na to, abychom se k tobě včas dostali. Na tohle jsi sama, Kiro. Neváhej."

Odtáhnu prst od sluchátka. Perfektní. Být sama je přesně to, co potřebuji, abych to zvládla. Natáhnu se, vypnu si mikrofon a odstřihnu rodinu ze spojení.

Seskočím z tlusté dubové větve, moje boty dopadnou do měkké hlíny bez jediného zvuku. Lovci mají k obyčejným lidem daleko. Naše krevní linie nás obdarovává vylepšenou silou, smrtící rychlostí a výdrží, která se vyrovná samotným monstrům, jež lovíme. Je to ten hlavní důvod, proč rada drží naše rodiny pod takovým dusivým dohledem. Žijí v neustálém strachu, že by nějaký odpadlý lovec mohl změnit strany a přidat se k upírům. Dnes večer má jejich nejhorší obava takovou malou zkoušku.

Ze tmy po mé levici se ozve těžké zašustění suchého listí. O vteřinu později mě do nosu udeří kovová, nechutně nasládlá vůně čerstvé krve. S tím měděným pachem se mísí zřetelný, štiplavý smrad pálícího se masa. Stříbro. Otec ho musel zasáhnout stříbrnou čepelí. Upír je extrémně blízko, rychle vykrveňuje a je dost slabý, takže by se mi to mohlo opravdu podařit.

"Můžeš vyjít ven. Nehodlám na tebe zaútočit," zavolám do stínů mezi dvojici tyčících se žulových andělů a udržuji svůj hlas klidný a vyrovnaný.

Z černočerné temnoty za masivním náhrobkem se ozve ostré odfrknutí. "Proč si myslíš, že tě neroztrhám na kusy vteřinu poté, co vstoupím do světla?" opáčí onen hlas. Odkapává z něj hluboké podezření a stěží potlačovaná bolest.

Zkřížím si paže na hrudi a vyzařuji ze sebe uvolněné sebevědomí, které ale ve skutečnosti necítím. "Jistě bys to mohl zkusit. Ale pokud na mě zaútočíš, budu se muset bránit a pak tě nebudu moci nechat odejít z tohoto hřbitova živého. Nemáme moc času. Můj otec a bratři se právě teď k tomuhle místu blíží. Pokud sem dorazí dřív, než tě stihnu uzdravit, roztrhají tě na kusy. Nemám žádný problém s tebou ani s tvým druhem. Chci od téhle rady odejít bez nevinné krve na rukou."

Ticho se protáhne do napjatého, dechberoucího okamžiku.

Poté Nati opatrně vystoupí zpoza pomníku.

Svírá si bok a dlouhé prsty má pevně přitisknuté na ošklivou, kouřící ránu na boku. Okraje jeho roztrhané košile jsou zčernalé od syčících popálenin, jak stříbro stále požírá jeho nemrtvé maso. Stříbro je brutální zbraň, která upíra pálí zevnitř v pomalém, trýznivém procesu.

Setkám se s ním pohledem. Jeho pronikavé červené oči jsou složitě propletené s úchvatnou smaragdově zelenou. Ty zářivé barvy slabě svítí v okolním měsíčním světle, orámované ostrými, aristokratickými lícními kostmi a čelistí, která vypadá, jako by ji vytesali z mramoru. I přes tu špínu a smrtelnou ránu je ten tvor smrtící a úchvatně nádherný.

Zírá na mě, jeho zářící oči se široce rozevírají v naprostém šoku, jak zpracovává mou nabídku. "Proč by mi lovec nabízel pomoc?"

"Napij se mé krve, ať se uzdravíš, a pak odejdi. A udělej to rychle, otec není daleko." Svěsím paže podél těla a odhalím krk, abych zdůraznila, že to myslím vážně.

Nati zaváhá a plíží se kupředu trýznivý krok za krokem. "Jak vím, že to není past? Jak vím, že mě prostě neprobodneš kůlem vteřinu poté, co se přiblížím, nebo že nemáš způsob, jak mě zastavit dřív, než tě vysaju do sucha?"

"Mám způsoby, jak tě donutit přestat, pokud překročíš hranici. Máme dohodu, nebo ne? Dochází mi trpělivost a tobě dochází krev." Lžu, jak když tiskne, s plným vědomím, že tenhle krásný, smrtící tvor by mi mohl hravě zlomit vaz ve zlomku vteřiny. Hraju děsivou hru rulety. On moc dobře ví, kdo jsem. Ví, že jsem dcera lovce.

Zkoumá mou tvář a olízne si spodní ret. Zachytím záblesk jeho jako břitva ostrých tesáků, zbarvených jeho vlastní krví.

"Máme dohodu, lovkyně."

Zbývající vzdálenost překoná v rozmazané šmouze nadpřirozené rychlosti. Zastaví se jen pár centimetrů od mého těla a jeho tyčící se postava nade mnou vrhá dlouhý stín.

Přinutím své zběsile bušící srdce se uklidnit, zamknu kolena, abych se netřásla. "Zanech na mém těle viditelné modřiny. Musí to vypadat, jako že jsi mě brutálně napadl a přemohl, jinak můj otec pozná, že jsem tě nechala napít."

Jeho krvavé rty se zkroutí do zlomyslného, temného úšklebku. "A udělám to i bolestivé. Takhle bude slyšet tvůj křik a uvěří tomu do poslední vteřiny."

Vrhne se vpřed a chytne mě za ramena s děsivou drtivou silou. Prsty se mi zaryjí do svalů a pod bundou mi tvoří hluboké modřiny. Brutální silou mě strčí dozadu. Má páteř tvrdě narazí na hrubou kůru masivního hřbitovního stromu, až mi ostrý poryv vyrazí dech z plic. Než se stihnu vzpamatovat, chytne mi obě zápěstí jednou masivní rukou a přišpendlí mi je nad hlavu, svírajíce mé křehké kosti jen kousek od jejich zlomení. Hrubá kůra se mi zařezává do lopatek.

Ucítím ten ohromující měděný zápach jeho krvácející rány jen vteřinu předtím, než se nakloní.

Jeho ostré tesáky se zabodnou hluboko do citlivého spoje, kde můj krk přechází v rameno.

Celým tělem mi projede palčivá agónie. Cítím se, jako by mi přímo masem projížděly dva roztavené železné hřeby, které trhají svaly a zasahují obnažené nervy. Pevně zavřu oči v úmyslu předstírat křik bolesti pro svou blížící se rodinu, ale naprostá oslepující trýzeň jeho kousnutí moje předsevzetí roztrhá na kusy. Mé nucené výkřiky se zvrhnou v opravdový ryk rvoucí hrdlo. Ten surový zvuk se nekonečně odráží přes studené náhrobky a odráží se od kamenných andělů v symfonii opravdového teroru.

Mučivé pálení se šíří mými žilami, jak začne sát. Podivný, zvedající se chlad nahrazuje ten oheň, jak moje krev opouští tělo a řítí se mu do úst ve zběsilých, chamtivých doušcích.

Vidění se mi rychle rozostří. Tyčící se stromy a zvětralé památníky mizí v rozmazané mlhavé šedi.

Pije příliš mnoho. Pije příliš rychle. Toho parchanta pohlcuje jeho intenzivní touha po krvi, ztrácí se v euforickém návalu krmení se na lovci.

V hrudi mi exploduje syrová a primární panika. Umírám. Chce mě tady vysát úplně dosucha o ten strom.

Zakroutím uvězněnými zápěstími a zmítám se v jeho železném sevření. Stáhnu pravou nohu dozadu a kopnu ho do holeně tak silně, jak mi jen mizející síla dovolí. Těžká bota dopadne s tupým zaduněním.

Nati jen zavrčí kdesi hluboko v hrudi, což je divoký, vibrující zvuk, ze kterého mi drnčí kosti. Přitlačí mé ruce k kůře ještě pevněji, jeho sevření je nehybné, a zakousne se ještě hlouběji do mého roztrhaného masa, trestá mě za odpor. Jeho hrdlem proudí víc mé krve. Nohy mi těžknou na pouhé olovo. Můj křik se rozpouští ve slabých bublavých vzlycích, zatímco do noční tmy vytékají poslední zbytky mých sil.

"Slez z mé dcery. Máš tři vteřiny, než ti ustřelím hlavu."

Hřbitovem se rozezní otcův rozzuřený hřmotný hlas a prořízne se mlhou mého vytrácejícího se vědomí.

Nati ztuhne. Temně se zasměje, ta hluboká vibrace mi duní přímo o mou zničenou kůži. Pomalu se odtahuje a vytahuje tesáky se zlověstným čvachtnutím.

Uvolní železné sevření z mých zápěstí. Bez jeho opory se mi okamžitě podlomí nohy. Ztěžka klesnu na kolena do hlíny, ruce mi bezmocně visí podél těla. Nenacházím v sobě ani tolik síly, abych si rukou přitiskla zející krvácející díry na krku.

Nati stojí zpříma, kouřící stříbrná rána na jeho boku se už zaceluje a stahuje, plně vyléčená mou ukradenou krví. Shlédne dolů na mou třesoucí se, krvácející postavu. Jazykem si pomalu přejede po krví nasáklých rtech a s hlubokým uspokojením si je olízne.

"Bolo mi potěšením, lovkyně. Určitě se ještě potkáme."

Než vůbec stihnu zpracovat váhu jeho děsivé hrozby, nebo varovat otce, upír se vypaří do prázdna. Pohybuje se tak rychle, že je pouhým poryvem ledového větru, který prosviští kolem náhrobků.

Přinutím svou těžkou hlavu, abych ji otočila. Skrz rozmazané šedé vidění spatřím, jak se oba moji bratři rozvalují v hlíně opodál, sténají a chytají se za čerstvá zranění. Upír je po cestě pryč sundal oba a ani se přitom nezapotil.

Zbavena vší fyzické síly, pomalu padám dozadu. Moje lopatky udeří do mokrého bláta. Mrazivá vlhkost prosakuje mým oblečením a chladí mě až do morku kostí.

"Kiro!" Zoufale panický hlas mého otce se ozývá nade mnou, přestože to zní, jako by křičel zpod vody. Těžké boty narážejí na bláto, když u mé hlavy padá na kolena. "Kiro, vydrž! Podívej se na mě! Seženeme ti pomoc!"

Pokusím se přikývnout, ale krk tento pohyb odmítá podepřít. Zírám přímo na noční oblohu. Zářivé hvězdy se slévají do rozmazaných, nesmyslných světel divoce tančících na černém plátně.

Mou páteří vystřeluje trýznivá pulzující bolest do rytmu s mým zpomalujícím tepem. Pronikavé pálení na krku je nepřetržitou, křičící připomínkou mé vlastní čiré hlouposti. Projevila jsem monstru slitování a on toho využil, aby mě vypil na pokraj smrti. Udělal ze mě hlupáka.

Tohle je přesně to, co se mi dostane za to, že se na mně krmí upír. Zradila jsem rodinu, riskovala vlastní život a obětovala svou krev tvorovi, který by mě na zemi milerád zanechal jako prázdnou schránku.

Už nikdy více.

Studené bláto kolébá mé tělo, zatímco se tma pomalu blíží a svírá mé periferní vidění. Zvuky toho, jak otec štěká zoufalé příkazy do vysílačky, slábnou a mění se v tupý, bílý šum. Mrazivý vítr mi otupuje konečky prstů.

Jak mé vědomí konečně uniká a já se ztrácím do temnoty, naivní lítost v mém srdci se mění v chladné, nezlomitelné železo. Učiním tichý hořký slib do tmy.

Zabiju toho dalšího, který to zkusí.