Probouzím se obklopena sterilně bílým plastem. Oslnivé zářivkové osvětlení mě pálí do očí a nutí mě rychle mrkat proti té příkrosti pokoje. Tupé hučení ze zdravotnických přístrojů mi plní uši. Tohle místo poznávám okamžitě. Není to normální lidské lékařské zařízení. Je to zabezpečená nemocnice řízená Nejvyšší radou, specializovaná pevnost vybavená pro ošetřování lovkyně, které krev vysál upír. Obyčejný doktor by z paniky nad pohledem na mé rány zavolal úřady. Doktoři rady vědí přesně, jak nás vyspravit a udržet naše tajemství hluboko pohřbená.

Prázdným žaludkem se mi prokouše sžíravá úzkost. Zírám na sterilní strop a spílám si za vlastní hloupost. Pulzující bolest v krku je neustálou připomínkou mého selhání. Měla jsem prostě toho Natiho zabít na hřbitově, když jsem měla příležitost. Mohla jsem mu vrazit stříbrný kůl do hrudi, ukončit to tam rovnou v hlíně a konečně si vysloužit otcovu neuchopitelnou pýchu. Byla by to moje vstupenka ven z tohohle dusivého stínu. Místo toho si připadám jako zklamání pro celou mou rodovou linii.

A přece hluboko v nitru odmítám zradit své srdce. Nemůžu se stát tím mechanickým zabijákem, jako jsou můj otec a bratři. Neodhodím svou lidskost jen proto, abych jim vyhověla. Zaťala jsem na nepoddajném prostěradle ruce v pěst. Proč si vždycky dělám věci tak složitými?

Stísněný pokoj nenabízí žádné pohodlí. Sotva se sem vejde úzké lůžko, hučící monitory a dvě židle. Stěny potažené plastem jsou navržené tak, aby omývání lovecké krve bylo snadným úkolem.

Kovové dveře cvaknou a otevřou se.

Do pokoje vstoupí můj otec. Jeho unavené, podlité oči se upřou na mou tvář, a poslouží tak jako střízlivá připomínka mé tajné zrady. Nechala jsem toho upíra odejít.

Protlačím se skrz tupou bolest, která pulzuje v mých pohmožděných zádech, a přetočím se na bok. Potřebuji vědět, co je s mými bratry.

"Jsou Colton a Corbin v pořádku?" zeptám se a snažím se udržet svůj hlas tichý a křehký.

Těžce vydechne a sesune se na jednu z židlí vedle postele. Jeho široká ramena pod nějakou neviditelnou tíhou poklesnou a drsný zevnějšek se hroutí.

"Jsou na tom lépe než ty. Brzy dorazí spojka z rady lovců. Budou tě vyslýchat. Potřebují vědět, jak mohla lovkyně s tvými schopnostmi být přistižena nepřipravena zraněným Natim."

Těžce polknu a bojuji s nutkáním odvrátit zrak od jeho pronikavého pohledu. Mentálně se obaluji do železa. Potřebuji solidní výmluvu na zakrytí děsivé pravdy. Sama od sebe jsem tomu tvorovi nabídla krk. Pokud by rada kdy zjistila, že jsem se vzdala, označili by mě za zrádce.

"Co se stalo, Kiro?" zeptá se otec. Ta otázka těžce visí ve sterilním vzduchu.

Lež se z mého jazyka odvíjí hladce a snadno, vycvičená léty skrývání mého pravého já před rodinou.

"Nevím. Jednu chvíli jsem s vámi mluvila a vzápětí jsem byla přitisknutá ke stromu."

Napjatě mě studuje. Ticho se natahuje k bodu, který působí jako celá věčnost. Analyzuje mé držení těla a hledá trhliny v mém příběhu, hledá zaváhání, které by normálně lháře prozradilo. Držím svůj dech naprosto pravidelný. Tón jeho hlasu je protkán pokáráním, když konečně promluví.

"Během nasazení jsi polevila v ostražitosti. Tahle chyba tě mohla stát život."

Těžce si vzdychnu, sklopím zrak na klín a hraji roli ukázněné dcery.

"Vím. Je to chyba, kterou už znovu neudělám."

Uvnitř skládám hořkou přísahu. Nikdy znovu nenechám stvoření noci pít ze své krve. Odmítám se cítit znovu tak zranitelně, bezmocně a slabě. Vzpomínka na to, jak se mi podlamují nohy ve vlhké hlíně, ve mně pálí jako ponížující cejch pro mou hrdost. Pamatuji si ten studený vítr a kovovou pachuť své vlastní krve. Nejsem žádná slabá žena a nehodlám s tím teď začínat.

Otec si projede drsnou rukou prošedivělé vlasy. Když promluví znovu, jeho hlas přeskakuje syrovými emocemi.

"Postarej se, aby ne. Nevím, co bych si počal, kdybych o tebe přišel. Jsi má jediná dcera."

Tíha jeho očekávání mě v tomto malém prostoru dusí. Žádá si chladnokrevnou lovkyni, která nikdy nezaváhá s mačkáním spouště. Takovou ženou nikdy nebudu. Nejsem má matka, bez ohledu na to, jak moc by si přál, abych jí byla.

Ostře syknu a poposadím se na hrudkovitých polštářích s nohama zkříženýma pod tenkou přikrývkou. Ten prostý pohyb pošle mou páteří čerstvou vlnu agónie, připomínaje mi tvrdý náraz o mokrou zemi.

"Je Nejvyšší rada rozzlobená mým selháním?" ptám se opatrně a hruď mi svírá opravdový strach.

Nechcete si to rozházet s radou. Dokážou způsobit, že zmizíte mrknutím oka a vymažou vaši existenci ze záznamů.

Můj otec zavrtí hlavou a přejíždí si rukou po strništi na bradě.

"Ne. Zaměřují se na novou hrozbu. Věří, že ten Nati, který tě přemohl, je vycvičený a nebezpečný. Proto rada oficiálně eskaluje lov. Žádný lovec už proti němu nebude vyslán sám. Mobilizují všechny, aby ho vypátrali."

Bodnutí ostré viny mě uhodí do hrudi. Dech se mi zadrhne v hrdle a zmrazí mi plíce. Má lež pro vlastní záchranu namalovala tomu roztomilému upírovi na záda obrovský terč. Ušetřil moje bratry na hřbitově. Nechal mě žít, ačkoli mě mohl hravě vysát do sucha a nechat mrtvou. Teď s celou mobilizovanou radou lovců za zády nepřežije proti jejich zbraním dlouho. Právě jsem mu podepsala rozsudek smrti, abych si zachránila vlastní kůži.

Otec vstane a opráší si z vybledlých džínů pomyslný prach. Odkašle si a vklouzne zpět do své velitelské role.

"Mám práci. Budeš tu v bezpečných rukách. Nemocnicí hlídá dostatek ozbrojených lovců. Křič, pokud budeš potřebovat jakoukoliv pomoc."

Jen kývnu. Zůstávám mlčet, když se otočí a vyjde ze dveří, s tím jak se kovová západka za ním s konečností zacvakne.

Jsem v oslepujícím bílém pokoji ponechána o samotě. To ticho je ohlušující, narušené pouze pravidelným pípáním monitoru srdce. Mým očím ztěžknou víčka. Lehnu si zpět na hrbolatou nemocniční matraci a zírám na zářivky nahoře, dokud se nerozmažou do světelných kruhů. Zoufale si přeji, abych mohla všechny překrývající se problémy prospat. Vina, že jsem ho ušetřila, bojuje s vinou, že jsem ho odsoudila. Fyzická bolest u páteře se šíří do stran a znecitlivuje mé údy. Poddaná přetrvávající bolístce v mém těle, mě temnota spánku zachvátí velice rychle.