Pohled Thalie

Po páteční večerní přednášce z informatiky spěchám po zastíněném městském chodníku. Ostrý večerní vítr mě štípe do tváří, ale ten chlad sotva vnímám. Profesor Whitmore byl dnes večer v nevídané formě, dokonce přerušoval svůj monotónní výklad, aby projevil zájem, když se studenti přihlásili. Měla jsem dávat pozor. Měla jsem si dělat poznámky o datových strukturách a algoritmech jako normální vysokoškolačka. Místo toho jsem celé dvě hodiny strávila zíráním na zářící obrazovku svého notebooku, myšlenky pohlcené mým absurdním plánem na dnešní noc.

Musím se vyplížit ven.

Z bytu jsem se ještě nikdy nevyplížila. Vždycky jsem byla poslušná dcera, hodná řecká dívka, která pomáhá vést rodinnou restauraci a hledí si svého. Ale viděla jsem dost filmů na to, abych věděla, jak to funguje. Okno v mé stísněné ložnici se otevírá přímo na rezavé železné požární schodiště v uličce. Kovová mříž je stará a sténá pod jakoukoli zátěží, ale vím, že dokážu slézt na ulici, aniž bych rodiče probudila.

Zastrčím si studené ruce hluboko do kapes kabátu a zrychlím krok. Ostrá záře pouličních lamp vrhá přes popraskaný beton dlouhé, zkreslené stíny. Čím více se blíží realita podzemní aukce na Staten Islandu, tím surreálněji působí. Vážně to dělám? Opravdu uprostřed noci slezu po tom požárním schodišti, pojedu trajektem přes vodu a vejdu do doupěte zločinců, abych prodala své panenství? Jsem ochotná nabídnout své tělo nějakému bohatému cizinci bez tváře jen proto, abych splatila mafiánský dluh?

Mé boty dopadají na chodník s tichým, rytmickým duněním. Odpověď zní ano. Pokud to Carminovi Rossettimu zabrání zničit mou rodinu, udělám to.

Na zátylku ucítím náhlé, ostré mravenčení.

Zastavím se jako přikovaná a prudce se otočím. Ulice za mnou nabízí standardní, drsný newyorský výjev. Mladý pár se agresivně muchluje na drolících se kamenných schodech nedalekého řadového domu. Starší muž, svírající skleněnou láhev schovanou v hnědém papírovém sáčku, mává rukama, aby odehnal hejno špinavých holubů srocujících se u jeho bot. Dál v ulici se na dřevěných lavičkách choulí pod tlustými vlněnými dekami několik bezdomovců.

Nikdo se na mě nedívá.

Promnu si zátylek pod volným culíkem hnědých kudrlin. Navzdory té všední scéně ten pocit přetrvává. Vím, že mě někdo sleduje. Tíha neviditelného pohledu se mi tiskne na kůži. Ale jak tam tak stojím a pátram ve stínech mezi budovami, uvědomuji si, že tenhle pocit je jiný.

Když Carmine Rossetti a jeho kumpáni sedí v boxech naší restaurace a zírají na mě, naskakuje mi husí kůže. Jejich oči jsou dravé, slizké a plné zloby. Dívají se na mě jako na kus masa, který čeká na naporcování. Tento neviditelný pohled se tomu vůbec nepodobá. Je těžký, vyrovnaný a zvláštně hřejivý. Působí ochranitelsky. Připomíná mi, jak máma stávala v otevřených dveřích našeho bytu a odmítala jít dovnitř, dokud každé ráno neviděla, jak bezpečně přejdu rušnou ulici a nastoupím do žlutého školního autobusu. Mám pocit, jako by nad mou cestou temným městem bděl tichý strážce.

Uprostřed hrudi se mi rozlije zvláštní teplo. Znovu se otočím, sevřu popruhy batohu pevněji a po zbytek cesty domů si pospíším.

Když konečně zahnu za roh do naší ulice, žaludek se mi propadne do bezedné propasti.

Řecké útočiště, naše rodinná restaurace v přízemí naší budovy, je ponořená do tmy. Známá, přívětivá záře neonového nápisu v předním okně je mrtvá. Těžká kovová bezpečnostní roleta ještě není stažená, ale skleněné dveře jsou pevně zamčené.

Stojím na chodníku, paralyzovaná náhlým návalem děsu. Někdy máma a Baba zavírají ve všední dny dřív, když mám večerní vyučování, ale nikdy nezavírají dřív v pátek. Páteční večery jsou naše nejlukrativnější směny. Čtvrť se zaplní hladovými, hlučnými davy, které se valí z místních barů. Dovnitř se potácejí opilci s kapsami plnými peněz, ochotní platit přemrštěné ceny za horký gyros, hranolky navíc a černou kávu. Zavřít dveře v pátek znamená přijít o obrovskou část našeho týdenního příjmu. Baba by ty peníze nikdy dobrovolně nezahodil.

Přistoupím k předním dveřím a přitisknu obličej na studené sklo. Oči si zvykají na šero uvnitř. Nezdá se, že by bylo něco fyzicky zničeno. Dřevěné židle jsou úhledně naskládané vzhůru nohama na stolech. Pokladna je zavřená a zamčená. Nerezové varné plochy vzadu jsou dočista otřené. Nejsou tu žádné rozbité talíře, žádné převrácené stoly, žádné zjevné známky zápasu. Ale to ohlušující ticho ve vzduchu křičí, že je něco strašně špatně.

Odtáhnu se od skla a zamířím k bočnímu vchodu. Odemknu těžké bezpečnostní dveře a vplížím se na úzké schodiště vedoucí nahoru do našeho bytu ve druhém patře. Dřevěné schody jsou staré a opotřebované, náchylné k vrzání pod sebemenším tlakem. Pokládám nohy k okrajům schodů a pohybuji se tiše jako duch.

Když se blížím k odpočívadlu, všimnu si, že dveře našeho bytu jsou pootevřené jen na úzkou škvírku. Na tmavou podlahu chodby se z nich vylévá slabý proužek žlutého světla. Zadržím dech a napínám uši, abych zachytila jakýkoliv zvuk. Srdce mi buší do žeber. Co když se někdo vloupal dovnitř? Co když uvnitř čekají Carminovi muži?

Pak uslyším tlumený, zběsilý šepot svých rodičů.

S chvěním vydechnu a zaváhám na posledním schodu. Když přede mnou máma a Baba tají věci, obvykle věří, že to dělají pro mé vlastní dobro. Stále se ke mně chovají jako k jejich křehké nejmladší dceři, k drahocennému malému pokladu, který musí chránit před drsnou realitou světa. Ale my se topíme v dluzích a kolem našich životů krouží mafiánští gauneři. Pokud se dnes večer stalo něco hrozného – něco tak zlého, že to Babu donutilo opustit páteční noční směnu – zasloužím si znát pravdu.

Překonám zbývající vzdálenost a opatrně nahlédnu úzkou škvírou ve dveřích.

Máma stojí uprostřed naší malé kuchyně. Úzkostlivě se naklání nad Babou, který sedí zhroucený na dřevěné jídelní židli. Její záda mi brání ve výhledu na jeho obličej. Na lince vedle ní leží naše bílá plastová lékárnička, jejíž obsah je vysypaný po laminátovém povrchu.

„Co jsem měl dělat, feggari mou? Nechat mu, co chce? Proto jsme přijeli do Ameriky, abychom prodali naši dceru?“

Babův hlas zní jako chraptivé, drásavé škrábání. Zní těžce, plný fyzické trýzně.

Pevně si přitisknu ruku na pusu, abych potlačila zalapání po dechu. Prodat mě? Ta slova se mi rozléhají v mysli a zvoní děsivou jasností. Carmine musel dnes večer přijít do restaurace. Musel vznést tak odporný požadavek, že to mého otce donutilo zavřít podnik.

„Ne, to samozřejmě ne. Chci jen říct, že jsi ho neměl tak provokovat.“ Máma mluví tiše, hlas se jí třese nezadrženými slzami. Ustoupí stranou, aby sáhla po roličce bílé gázy.

Když se pohne, dech je mi vyražen přímo z plic.

Baba vzhlédne a pohled na jeho obličej sešle mými žilami vlnu čisté, ledové hrůzy. Jeho teplá, povědomá olivová pleť se proměnila v groteskní plátno násilí. Kolem levého oka mu natékají fialové a černé modřiny, kvůli kterým je oční důlek téměř zavřený. Hluboká, ošklivá řezná rána se mu táhne pravým obočím a mokvá tmavou stopou čerstvé krve dolů po straně jeho tváře. Máma se už pokusila vyčistit druhotnou tržnou ránu poblíž spánku a stáhla roztřepené okraje k sobě několika hrubými, pavoučími černými stehy. Roztržený ret má nateklý na dvojnásobek normální velikosti.

Vypadá, jako by ho odtáhli do uličky a zmlátili kovovou trubkou. Vypadá, jako by s ním opakovaně mrštili proti masivní cihlové zdi. Nebo, mnohem přesněji, vypadá, jako by právě přežil brutální, nemilosrdné zbití od kumpánů Carmina Rossettiho.

Máma sebou soucitně trhne, když mu jemně přitiskne plastový sáček s ledem na oteklou lícní kost. Baba ucukne a z jeho zničených rtů unikne ostré syknutí bolesti.

„Nejdřív jsem si myslel, že žertuje. Naše Thalia, aby si vzala jeho Flavia? Nedokážu si to představit. Nedokážu si představit muže, který si myslí, že děti jsou věci, které se dají prodat jako chovné klisny. Není jiné volby, Ledo. Ty a Thalia odjedete na Parikii.“ Baba ta slova vyplivává, jeho tón je protkán hlubokým, hořkým hnusem.

Flavio Rossetti.

Jen při tom jméně se mi žaludek zvedne prudkým odporem. Flavio je odporný, arogantní surovec, mladší kopie svého zrůdného otce. Postrádá Carminovu prohnanost, což vynahrazuje syrovou, nespoutanou krutostí a nenasytným pocitem, že má na všechno nárok. Do restaurace chodí jen zřídka, ale kdykoliv tam zavítá, nikdy si nenechá ujít příležitost narušit můj osobní prostor. Pamatuji si, když naposledy seděl u pultu. Pamatuji si ten odporný puch jeho přesílené kolínské. Pamatuji si, jak se jeho mastné, těžké ruce záměrně otřely o můj pas, když jsem mu podávala talíř s jídlem. Pamatuji si ten chlípný, zkažený úšklebek na jeho tváři, když jeho oči sledovaly každý pohyb mého těla.

Carmine chce smazat ten dluh tím, že mě donutí k sňatku s tím nechutným prasetem.

Náhle se ta studená hrůza mrazící mou krev změní v něco jiného. Hluboko v mých útrobách jasně a žhavě vzplane divoké, neznámé peklo vzteku. Propálí se mou hruď a zažene strach.

Můj otec je hrdý, tvrdě pracující muž. Celý svůj život strávil budováním bezpečného útočiště pro svou rodinu v cizí zemi. Dnes večer pohlédl do očí bezcitnému mafiánskému bossovi a kategoricky odmítl předat mě nějakému monstru. Schytal brutální, život ohrožující výprask, aby mě ochránil před sňatkem jako z noční můry. Vstřebal rány dospělých mužů jen proto, aby udržel Flaviovy špinavé ruce dál ode mě.

Teď chce opustit vše, co vybudoval. Chce mě a mámu posadit na letadlo a poslat nás na útěk zpátky na malý řecký ostrov Parikia, přičemž by naši restauraci, náš domov a náš americký sen zanechal v troskách.

To nedovolím. Jsem pokrevně vázána chránit ho stejně urputně, jako on chrání mě. Můj otec dnes schytal výprask za mou svobodu. Já zítra prodám své tělo, abych zajistila svobodu jemu.

Odtáhnu tvář od škvíry ve dveřích. S mučivou opatrností potichu couvnu od odpočívadla. Měkkým krokem pokládám boty na okraje schodů a sestoupím do poloviny temného schodiště. Jakmile jsem dostatečně dole, zastavím se. Zhluboka se nadechnu, vymažu z výrazu vztek a začnu těžkými botami hlasitě dupat do dřevěných schodů, čímž dokonale předstírám svůj počáteční příchod.

„Mámo? Babo? Všechno v pořádku?“ zavolám a nasadím hlas tak, aby zněl nenuceně a unaveně po dlouhém dni plném přednášek.

Vyšlapu poslední schody a rozrazím dveře bytu dokořán.

Proměna v kuchyni je okamžitá. Bílá plastová lékárnička, krvavá gáza, sáček s ledem i můj zmlácený otec se vypařili do ztracena. Baba se musel vytratit chodbou do jejich ložnice vteřinu poté, co na schodech uslyšel mé těžké kroky.

Máma stojí sama uprostřed kuchyně. Energicky si suší čisté ruce do modrobílé kostkované utěrky. S absolutní jistotou vím, že ta samá utěrka byla ještě před několika vteřinami přitlačená k Babovu krvácejícímu čelu.

„Ach, agapi.“ Máma na bledé tváři vyloudí křečovitý, vyčerpaný úsměv. Oči má zarudlé a kůži kolem nich oteklou od zadržování slz. „Nechtěli jsme tě vyděsit. Jen jsme byli unavení a rozhodli se dnes večer zavřít dřív. Tvůj baba už šel spát.“

Ta lež visí ve vzduchu mezi námi, křehká a průhledná. Očekává, že ji přijmu. Očekává, že přikývnu, půjdu do svého pokoje a zůstanu ve sladké nevědomosti o mafiánských vlcích, kteří se nám sápou na dveře.

Přinutím své rty k podobnému, jemnému úsměvu. Dívám se přímo do matčiných vyděšených, unavených očí a vůbec poprvé v životě jí lžu přímo do očí.

„To dává smysl. Byl to dlouhý týden. Oba si ten odpočinek zasloužíte.“ Udržuji svůj hlas lehký a předstírám, že její chabé výmluvě bez stínu pochybností věřím.

Přejdu po obnošeném linoleu, hodím svůj těžký batoh na dřevěnou židli a zastavím se před ní. Vidím jemný třes, který jí zmítá prsty, když svírá utěrku. Dnes večer vypadá starší. Stres z dluhu a čirá hrůza z Carminovy návštěvy jí do tváře vyryly hluboké vrásky.

„Taky by ses měla trochu prospat. Dej mi to. Zbytek kuchyně uklidím já.“ Promluvím tiše a natáhnu ruku, abych jí tu látku jemně vymanila z napjatého sevření.

Máma s dlouhým, chvějivým povzdechem úlevy vydechne. Nakloní se dopředu a vtiskne mi na tvář jemný polibek. „Jsi k nám až příliš hodná, Thalio. Zítra mi povíš všechno o té tvojí informatice, ano?“

„Dobře, mami. Slibuju. Běž se prospat.“

Stojím u linky a sleduji, jak se odvrací. Stáhne si tkaný šál těsněji kolem svých hubených ramen a unaveně se šourá krátkou chodbou k hlavní ložnici. Poslouchám tiché cvaknutí zavírajících se dveří její ložnice, které ji uvnitř uzavírá s mým zbitým otcem.

Jakmile se na chodbě setmí, můj pohled klesne na látku, kterou svírám v rukou.

Výrazná, jasně červená skvrna čerstvé krve nenávratně špiní tu starodávnou, veselou modrobílou kostku na utěrce. Karmínová šmouha je mokrá a ostře kontrastuje s bavlnou. Je to nepopiratelný důkaz násilí, které postihlo náš domov.

Palcem přejedu po okraji krvavé skvrny. Ten horký, ochranitelský vztek, který mi hoří v břiše, vychladne a zformuje se do tvrdého, nerozbitného jádra ze studené oceli.

Už nikdy víc.

Nedovolím, aby Carmine Rossetti sedřel mého otce z kůže. Nedovolím, aby se Flavio Rossetti byť jen jediným prstem dotkl mé kůže. Nedovolím, aby moji rodiče opustili celé své životy a v hrůze uprchli přes oceán.

Otočím se ke dřezu. Mechanickými pohyby opláchnu umyvadlo, otřu laminátovou linku a složím krvavou utěrku tak, abych červenou skvrnu schovala uvnitř. Zhasnu stropní světlo v kuchyni a ponořím byt do tmy.

Potichu projdu chodbou a zatlačím na dveře své ložnice. Pohlédnu za svou malou postel a dívám se přímo na okno vedoucí ven na rezavé železné požární schodiště.

Aukce panenství čeká a já je nezklamu.