Thalia

Ramínka drsně skřípou o kovovou tyč ve skříni, jak se horečně přehrabuji svým obyčejným každodenním oblečením. Zírám do stísněného, matně osvětleného prostoru a zoufale hledám dokonalý oděv, který by mi při dražbě panenství, v níž jde o všechno, vynesl co nejvíc. Těch pár šatů pro zvláštní příležitosti, které se mi během mého poklidného života podařilo nashromáždit, na mě hledí zpátky a vysmívá se kruté skutečnosti dnešního zoufalého poslání. Ruka mi nejprve spočine nad šaty z maturitního plesu. Jsou dlouhé, třpytivé, světle růžové a zdobí je jemné krajkové rukávy. Když jsem si je jako naivní dospívající dívka vybírala, připadaly mi naprosto dokonalé a kouzelné, ale na výpravu do temného podsvětí se nehodí. Kdybych se uprostřed noci objevila na trajektu na Staten Island v blyštivých šatech až na zem, přitáhla bych nebezpečnou pozornost toho nesprávného druhu ještě dřív, než bych se vůbec dostala do klubu.

Odsunu růžovou látku stranou a popadnu ramínko se svými pestrobarevnými narozeninovými šaty. Jsou zářivě žluté, poseté výraznými puntíky a střižené cudně tak, aby sahaly přesně ke kolenům. Cestou bych je snadno schovala pod záhyby těžkého zimního kabátu, ale už při pouhém pomyšlení se mi zvedne žaludek odporem. V těchto šatech jsem se smála nad narozeninovými svíčkami. Měla jsem je na sobě obklopená maminčiným teplem a dunivým, radostným hlasem svého otce. Ty posvátné vzpomínky nesmím poskvrnit. Odmítám dovolit, aby stín mafiánské sexuální dražby otrávil vzpomínku na každou budoucí večeři, kterou spolu strávíme v Řeckém přístavu.

V mém skromném šatníku tak zbývá jediná použitelná možnost. Sáhnu až úplně dozadu a vytáhnu strohé černé šaty na pohřeb. Přidržím si tmavé pouzdrové šaty před tělem a prohlédnu si svůj odraz v potemnělé okenní tabuli. Nemají rukávy, drží je jen široká černá ramínka a sukně splývá dolů v rovné, neúprosné linii bez hravého rozšíření mých narozeninových šatů. Pokaždé, když jsem si je oblékla na smuteční obřad, se mi do mysli vplížil bodavý pocit provinění. Kvůli přiléhavému živůtku, který se mi tiskne k prsům, se vždycky bojím, že by je truchlící rodina mohla považovat za příliš vyzývavé.

Dnes večer je tahle nevhodná vyzývavost mou největší předností. Jejich střih je nepochybně sexy, ale pochmurná barva snad vyzařuje dostatek neposkvrněné nevinnosti, aby mezi dravými dražiteli vyhnala cenu nahoru. Chtějí nedotčené dívky a v těchto šatech vypadám jako truchlící zoufalá světice.

Přetáhnu si černou látku přes hlavu a uhladím ji kolem pasu. Přejdu ke svému malému psacímu stolu, opřu prasklé ruční zrcátko o hromádku opotřebovaných učebnic a rychle se nalíčím. Na víčka si nanesu jemné, třpytivě zlaté oční stíny v naději, že mé modré oči v temném zakouřeném klubu vyniknou. Sundám víčko z tmavě růžové rtěnky a pečlivě si ji nanesu na rty. Odstín starorůžové dokonale zvýrazňuje jejich srdcovitý tvar. Nejsem na to zvyklá. Obvykle se moc nelíčím. Většina stálých hostů, které obsluhujeme v jídelně, jsou přátelští místní, jež znám od dětství, nebo vyčerpaní dojíždějící, kterým by bylo jedno, i kdybych jim kávu přinesla v kostýmu maskota.

Dnes večer se ale neoblékám pro místní. Oblékám se, abych splatila dluh Carmineovi Rossettimu.

Už pouhá myšlenka na toho bezohledného mafiána působí jako zápalka škrtnutá v suchém lese. V břiše mi ožije doutnající, sopečný vztek. Stále před sebou vidím děsivý obraz Carminea stojícího u nás doma a slibujícího nám zkázu. Stále vidím čerstvou, ostře rudou krev, která potřísnila modrobílou utěrku. Jeho neúnavné a násilné týrání mých nebohých rodičů mě dohnalo na pokraj šílenství. Nedovolím mu vyhrát.

Poháněná tím spalujícím vztekem si stáhnu tmavé vlasy dozadu a u zátylku je stočím do pevného, přísného drdolu. Několik měkkých kudrlinek se tvrdošíjně uvolní a lemuje mi bledou tvář. Držím si palce a modlím se k Bohu, aby díky nim působila půvabně a zranitelně. V téhle dusivé ložnici už nemůžu dál nečinně sedět. Hodiny na nočním stolku svítí jedovatě zelenou barvou a varují mě, že už dávno minula půlnoc. Odmítám strávit jediný další den sledováním, jak mí rodiče snášejí Carmineovu sadistickou hrůzovládu.

Popadnu černé lodičky na nízkém podpatku, které si k těmto pochmurným šatům obvykle beru, rychle strčím svůj popraskaný telefon a vybledlou peněženku do malé kabelky a přetáhnu si přes obnažená ramena těžkou zimní bundu. Vysunu skleněné okno, pod rukama ucítím sténání starého dřeva a vylezu na zrezivělé železné požární schodiště. Odvážně vykročím do svěží, nelítostné newyorské noci.

Městský vzduch je mrazivý a ostrý, proniká tenkou látkou mých šatů, ale ani zdaleka není dost chladný na to, aby uhasil plameny řvoucí v mé hrudi. Když rázně kráčím prázdnými ulicemi zahalenými stíny ke stanici metra, tlustou bundu skoro ani nepotřebuji. Všechny mé všední, každodenní starosti se rozpouštějí v betonu a nahrazuje je jediné, ocelově pevné odhodlání. Osvobodit svou milovanou rodinu zpod Carmineova krvavého palce je dnes večer můj jediný cíl.

Když sestupuji po betonových schodech do metra, probleskne mi myslí prchavá, zoufalá myšlenka. Až se prodám a konečně se vymaníme z drtivého sevření mafie, mohli bychom si máma, táta a já sbalit svůj skromný majetek a uprchnout zpátky do Parikie. Mohli bychom opustit New York a už se nikdy neohlédnout.

Ne. Zatnu čelist a pevně zavřu oči, zatímco vagon metra rachotí po temných kolejích. Možná jsme Nikolasovi pohřbili prázdnou dřevěnou rakev, ale ve skutečnosti nevěřím, že je můj bratr mrtvý. Ne docela. Mé srdce to odmítá přijmout. Tvrdohlavě odmítám opustit New York, dokud neodhalím pravdu. Musím zjistit, jestli je můj pohřešovaný bratr navždy pryč, nebo se jen ztratil ve stínech.

Ponurá cesta metrem a kolébavá plavba trajektem přes černou vodu uplynou v jediném napjatém, nervy drásajícím okamžiku. Prázdně hledím na panorama Manhattanu mizející v dáli a žaludek se mi bolestivě svírá. Jakmile trajekt přistane, objednám si odvoz na přesnou adresu, kterou jsem si před odchodem z bytu vyhledala v telefonu. Řidič mlčí a projíždí spletitými ulicemi, dokud mě sedan konečně nevysadí před mým cílem.

Vystoupím k obrubníku a vzhlédnu k třpytivému, agresivně hlučnému klubu na Staten Islandu. Na střeše je obrovskými blikajícími neonovými písmeny napsáno „Lussuria“ a chodník zalévá oplzlá rudá záře. Z pouhého rozsahu celého podniku se mi zadrhne dech. Od hlavního vchodu se daleko po chodníku táhne dlouhá řada mohutných, nebezpečně vyhlížejících mužů. Mají na sobě drahé obleky a kožené bundy, kouří doutníky a smějí se s dravým chtíčem.

Úplně vpředu u té chaotické fronty stojí hrozivý svalnatý vyhazovač v těsném černém tričku, přes jehož širokou hruď se táhne nápis „PERSONÁL“. Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila, a donutím své třesoucí se ruce sevřít se v pevné pěsti. Modlím se, aby všechny ty noční filmy a televizní pořady, které jsem viděla, přesně ukazovaly, jak to v tomhle pochybném podsvětí chodí.

Obrním se, nevšímám si chtivých pohledů mužů čekajících na chodníku a rázně vykročím přímo k obrovskému vyhazovači.

„Dobrý večer. Přišla jsem kvůli té… ehm, dražbě?“ zeptám se.

I mým vlastním uším zní můj hlas zadýchaně a roztřeseně; přes dunivé basy prosakující zdmi klubu je sotva slyšet. Vyhazovač si mě pomalu změří od hlavy až k patě, chladný a vůbec ne ohromený. V panice, že mě možná odmítne a zničí mou jedinou šanci, zvednu ruce, rozevřu těžký zimní kabát a odhalím strohé černé pohřební šaty i oblouk výstřihu pod nimi.

Mému cudnému oblečení se jen posměšně uchechtne. „Jo, to dává smysl. Běž dovnitř. Ptej se po Biance.“

Bez dalšího slova odepne těžké sametové lano a líným mávnutím obrovské ruky mě pošle do temného vchodu.

Překročím práh a chaotická atmosféra klubu řízeného mafií mě zasáhne jako surová fyzická rána. Vzduch je prosycený kouřem, potem a levným parfémem. Ze skrytých reproduktorů agresivně tepe ohlušující hudba plná basů, která rozechvívá pevná prkna přímo pod mýma nohama a otřásá mi žebry. Očima těkám po obrovském prostoru, ochromená přehnaně sexualizovaným prostředím. Přímo středem zaplněné místnosti se táhne dlouhé, temně rudé pódium osázené vysokými zlatými tyčemi, které sahají až ke stropu. Úchvatně krásné ženy oděné jen do titěrného, třpytivého spodního prádla se na kovu bez námahy otáčejí a kroutí a s atletickou ladností visí hlavou dolů. Povzbuzují je zástupy hladových, pokřikujících mužů sedících u nízkých stolů kolem pódia. Dražitelé házejí na lepkavou scénu volné dolarové bankovky a vyjí jako divocí psi.

Na jedné straně místnosti zabírá téměř celou stěnu bar z tmavého dřeva lemovaný zářícími lahvemi alkoholu. Na druhé straně matně rozeznávám přeplněný, zmítající se taneční parket a vyvýšené stoly pro významné hosty zahalené stíny. Rychle mrkám, zatímco se mé oči snaží přivyknout dusivé temnotě, a pak naslepo klopýtám dezorientujícím bludištěm dotěrných těl směrem k baru.

„Potřebuji mluvit s Biancou!“ zakřičím přes burácející hudbu na prvního zaneprázdněného barmana, který se na okamžik setká s mým pohledem.

Ani se neobtěžuje promluvit. Jen ukáže mokrým hadrem k těžkým dveřím ukrytým v zadním rohu. Na znamení díků přikývnu a spěchám pryč, přičemž se modlím k Bohu, abych nemusela odpovídat na žádné další ponižující otázky. Smyslový nápor tohoto místa už teď podrývá mé odhodlání.

Protlačím se dveřmi a okamžitě vydechnu, aniž bych tušila, že jsem zadržovala dech. Zběsilá hudba je v této nepřístupné zadní místnosti naštěstí podstatně tišší. Je to přípravna, jasně osvětlená a páchnoucí lakem na vlasy a nervózním potem. Biancu lze v davu neuvěřitelně snadno rozeznat. Vypadá nepatřičně v elegantním, dokonale padnoucím kostýmku, který vyzařuje spíš korporátní výkonnost než mafiánskou neřest. Na hrudi svírá těžkou podložku s papíry a neustále těká očima kolem sebe, zatímco účinně organizuje tucet dalších nervózních dívek, které se kolem ní hemží. Většina z nich vypadá stejně stará jako já, nebo dokonce o něco mladší, a jejich oblečení odhaluje různě pohoršlivé množství nahé kůže.

Polknu strach a přistoupím přímo k její podložce.

„Přišla jsem na dražbu. Jmenuji se Thal…“

Náhle se zarazím a zuby mi cvaknou o sebe. Přímo hrudí mi projede děsivý záchvěv paniky. Stojím v nebezpečném, nelegálním sexuálním klubu provozovaném mafií. Nesmím použít své pravé jméno. Jestli se to donese řecké komunitě, nebo ještě hůř Rossettiovým, má rodina bude zničena jiným způsobem.

Bianca si mé třesoucí se tělo změří od hlavy k patě s klinickou, bezcitnou přesností a dokonale napodobí vyhazovačův hodnotící pohled. Prohlédne si mou bledou kůži, tmavý drdol i obyčejné černé šaty. Bez jediného zaváhání přitiskne pěstěný prst ke svítícímu sluchátku upevněnému v uchu.

„Přihláška na poslední chvíli, vypadá na něco přes dvacet, skvělé tělo, žádný vkus na oblečení. Říká si Thal,“ oznámí plochým, věcným tónem neznámé autoritě na druhém konci.

Do tváří se mi nahrne horkost. „Prosím?“

Bianca pustí sluchátko a odmítavě mávne rukou. „S tím si nedělej starosti, zlato, bude to roztomilé. Za pár minut začínáme dražit. Odlož si támhle ten těžký kabát a já tě pošlu s ostatními ke stolům pro účastnice. Na pódium půjdeš hned po Marisse. Jakmile uslyšíš tohle jméno z reproduktorů, vrať se rovnou sem. Do té doby sleduj pódium.“

Slabě přikývnu, svléknu si zimní kabát a přehodím ho přes odřenou opěrku nízkého koženého gauče. Bianca zatleská a vyžene většinu vyděšených dívek postranními dveřmi zpátky do hlavní části klubu. Následuji je a posadím se k vyhrazenému stolu poblíž pódia právě ve chvíli, kdy tanečnice ve spodním prádle slézají ze zlatých tyčí a uvolňují scénu.

Sledovat průběh dražby panenství je děsivé vystřízlivění, které tříští má naivní očekávání.

Hned první dívka vyjde na temně rudé pódium s rukama ochranitelsky ovinutýma kolem břicha. Je nepochybně hezká a má vytřeštěné, vyděšené oči, ale krutý dav přihodí sotva několikrát. Prodá se za pouhé dva tisíce dolarů.

Když na pódium vstoupí další dívka v mnohem odhalujících, vyzývavějších šatech, zlomyslný pokřik mužů kolem mě zesílí téměř k nesnesení. Několik bohatých dražitelů udeří pěstmi do stolů a hlasitě požaduje, aby se vyděšená dívka svlékla. Jiní zlomyslně hulákají, že v oblečení jako pouliční coura přece nemůže být skutečná panna. Ponížená dívka nakonec zvedne třesoucí se ruce a stáhne si horní část šatů, čímž hladovému davu odhalí krajkovou podprsenku.

Ani poté, co se svlékne, se neprodá za víc než za ubohých dva a půl tisíce dolarů.

Zoufale si koušu nehet na palci, až ucítím chuť krve. Zmocní se mě panika, sevře mi hruď a drtí plíce, dokud nemohu dýchat. To ani zdaleka nestačí. Carmine Rossetti požaduje za ušetření otcova života celé jmění. Dva tisíce dolarů sotva pokryjí úroky z obrovského dluhu, který u něj táta má.

Do oslepujícího světla reflektorů vstoupí další dívka. Je to nádherná uplakaná blondýnka vtěsnaná do neposkvrněných bílých šatů, které dokonale zdůrazňují její křivky. Dav zařve a napříč místností propukne dražební válka, ale nejvyšší nabídka, kterou u ní zaznamenám, činí pouhých pět tisíc dolarů.

Pět tisíc.

Mám snad nějakým způsobem větší cenu než ona? Musím mít. Mám na sobě obyčejné černé pohřební šaty a pár odřených lodiček na nízkém podpatku. Jestli nádherná blondýnka v bílém dostane jen pět tisíc, kolik nabídnou za servírku z Řeckého přístavu? Děsivé poznání, že možná prodám své tělo, a přesto se budu muset dívat, jak můj otec umírá, mě přiková k židli.

Náhle mě za holou paži pevně popadne ruka a vytrhne mě z děsivé spirály myšlenek.

Na židli sebou škubnu.

„Thal? Potřebuji, abys šla se mnou,“ řekne Bianca.

Její hlas je tvrdý a neústupný.

„Cože? Vyhazujete mě?“ Nemotorně se vyškrábu na nohy a kolena se mi o sebe klepou.

Tvář mi zrudne, když se tucet ostatních dívek sedících u stolu otočí a zahledí se na mě s neskrývanou lítostí. Děsí mě, že jsem právě pošetile promarnila svou jedinou zoufalou šanci zachránit otci život. Rozhodli snad ti, kteří to tu vedou, že jsem příliš ošklivá na prodej?

Bianca mi neodpoví. Jen zesílí stisk a fyzicky mě odvleče od stolu, protáhne mě zpátky těžkými dveřmi a dál do temné, klikaté chodby uzavřené části klubu. Naslepo za ní klopýtám, aniž bych se vůbec dívala, kam jdeme. V čiré panice jen zírám na její zátylek. Místo aby zamířila k neonovým nápisům označujícím východ do uličky, zavede mě jinou chodbou až k úplně odlehlé místnosti.

Zastaví se před těžkými dřevěnými dveřmi. Otočí se ke mně, věnuje mi podivně omluvný úsměv, při kterém mi ztuhne krev v žilách, a jemně mě postrčí dovnitř.

Těžké dřevěné dveře se za mnou zavřou s hlasitým, rozléhajícím se cvaknutím a zamknou mě uvnitř.

V přepychové místnosti jsem sama. Je matně osvětlená a voní drahou kůží a kvalitním alkoholem. Srdce mi buší do žeber. Než vůbec stačím začít přemýšlet, co se děje nebo jak se mi podařilo v dražbě neuspět ještě předtím, než jsem vstoupila na pódium, protne dusivé ticho hluboký, důvěrně známý temný hlas, který se ozve za mnou.

„Co dělá dívka jako ty na místě, jako je tohle?“