Thalia

V absolutním šoku se prudce otáčím, mé odřené lodičky na nízkém podpatku brutálně podklouznou na silném, plyšovém koberci pod mýma nohama. Můj zběsilý pohyb způsobí, že mi tmavé vlasy šlehnou přes obličej, a můj nepravidelný tep mi v uších buší tak hlasitě, že naprosto přehlušuje slabé, tlumené basy klubového zvukového systému doléhající z hlavního sálu. Tam, nenuceně rozvalený na drahé, prošívané kožené pohovce, sedí Valerio. Tlumené, náladové osvětlení soukromé zadní místnosti Lussurie vrhá ostré, výrazné stíny na jeho hranatou čelist a vysoké lícní kosti. Má na sobě další bezchybný, černočerný oblek, který vypadá jako ušitý na míru, aby dokonale obepínal jeho široká ramena, a vyzařuje z něj nebezpečná, tichá síla, která z místnosti okamžitě vysaje všechen kyslík. Jeho pohledné rty se křiví do malého, vědoucího úsměvu, zatímco pomalu krouží těžkou křišťálovou sklenicí s tmavým, jantarovým alkoholem. Kostky ledu jemně cinkají o okraj, což je křehký zvuk ostře kontrastující s děsivou realitou mé situace. Jeho tmavé oči líně sledují mé zpanikařené pohyby, pomalu kloužou nahoru a dolů po mém těle, vnímají mé levné, obyčejné smuteční šaty a čirou hrůzu vepsanou v mé bledé tváři.

„Tady absolutně nemáš co dělat,“ zamumlá Valerio. Hluboká rezonance jeho hlasu vibruje dusivým tichem místnosti a zasahuje mou hruď silou fyzického úderu. Jeho tón je tichý, káravý a odkapává z něj arogantní jistota, která mě okamžitě popudí.

„Cože?“ Rychle zamrkám a hruď se mi zvedá, jak se snažím donutit své zmrzlé plíce, aby se zhluboka nadechly. „Mám úplně stejné právo tu být jako všechny ty ostatní holky. Přihlásila jsem se do aukce. Čekala jsem, až na mě přijde řada.“

Valerio se uchechtne. Ten zvuk je tichý, vibrující temným, škádlivým podtónem, ze kterého se mi zježí jemné chloupky na zátylku. Záměrně pomalu pokládá svou těžkou sklenici na mahagonový odkládací stolek, plynule vstává z hlubokých kožených polštářů a plíží se blíž ke mně. Pohybuje se s plynulou, smrtící ladností vrcholového predátora obcházejícího polapenou kořist. Instinktivně polknu, v krku mám najednou sucho jako smirkový papír.

„Vlastně nemáš.“ Obejde mě a postaví se za mě, jeho těsná blízkost vyšle po mé páteři chaotický nával horka. „Lussuria je můj klub. A všichni v těchto ulicích vědí, že rodina Galanisových – včetně jejich okouzlující dcery Thalie – patří výhradně Rossettiovým.“

V hrudi mi okamžitě vzplane doběla rozpálený, obranný vztek, který zcela spálí přetrvávající zbytky mé paniky. Hlavou mi prudce probleskne hrůzný, krvavý obraz mého otce ležícího surově zbitého na podlaze naší kuchyně, překrytý arogantním, ušklíbajícím se obličejem Carmina Rossettiho, který se dožaduje krvavých peněz, jež prostě nemáme. Opovážlivost tohoto muže, který tu stojí ve svém luxusním, skrytém klubu a klidně prohlašuje, že moje rodina není nic víc než majetek, na který si mohou dělat nárok mafiáni, mě přivádí k varu.

„Moje rodina nepatří nikomu!“ vyštěknu zuřivě a na patě se k němu znovu otočím čelem. Hlas se mi třese syrovým rozhořčením a divokou hrdostí. Jsem silně defenzivní a palčivě si uvědomuji, že nevím absolutně nic o tomto nebezpečném muži ani o rozlehlém podzemním sexuálním klubu, který zřejmě vede, ale odmítám se krčit strachy. „A nevěděla jsem, že je to váš klub. Nevím o vás vůbec nic.“

Valerio přeruší své pomalé, predátorské přecházení. Stojí teď přímo přede mnou, tak blízko, že doslova cítím teplo sálající z jeho široké hrudi. Plynule doširoka rozpřáhne paže a nabídne mi gesto předstírané kapitulace, které jen zdůrazní smrtící svaly skrývající se pod jeho drahým oblekem. „Jsem otevřená kniha. Zeptej se mě na co chceš.“

Myšlenky se mi zběsile honí hlavou. Zoufale chci vědět, proč mě jeho nelítostný ranař odtáhl z aukčního sálu, proč jsem zamčená v této soukromé místnosti a co přesně se mnou hodlá dělat. Chci na něj křičet za to, že s mým životem zachází jako s nějakou bezvýznamnou hrou. Ale nikdy jsem nebyla vybavena pro tento druh agresivní konfrontace tváří v tvář s mužem, z něhož vyzařuje tak ohromující autorita. Můj pohled uhne před jeho intenzivním, palčivým zíráním a padne na těžkou křišťálovou sklenici, kterou nechal stát na vyleštěném odkládacím stolku.

„Co to pijete?“ ptám se neuvěřitelně napjatým hlasem a zoufale se snažím změnit téma a získat zpět alespoň špetku kontroly.

„Skotskou. Mimořádně dobrou, musím říct.“ Natáhne ruku, vezme těžkou sklenici a plynule mi ji nabídne. Jantarová tekutina jemně šplouchá o křišťál. „Dáš si doušek?“

Tvrdý alkohol naprosto nesnáším. Během svátečních večeří jsem vždycky snesla jen pár nepatrných, neochotných doušků levného, zředěného vína mých rodičů a hluboce pohrdám pálivou, zkaženou chutí alkoholu. Ale arogantní, vševědoucí způsob, jakým na mě Valerio shlíží, ve mně probouzí neuvážený, nekontrolovatelný oheň. Dívá se na mě, jako by už věděl, že jsem příliš slabá, příliš plachá a příliš vyděšená na to, abych jeho výzvu přijala. Odmítám dopřát mafiánskému bossovi to zadostiučinění, aby mě viděl couvnout.

Natáhnu se a vytrhnu těžkou sklenici přímo z jeho velké ruky. Přiložím křišťálový okraj ke rtům a zprudka se napiju; polknu ten tmavý alkohol čistě jen proto, abych dokázala svůj vzdor.

Tekutý oheň mi okamžitě vypálí brutální, mučivou cestu zadní částí hrdla. Okamžitě propuknu v záchvat prudkého kašle. Moje průdušnice se na protest ostře stáhne a oči mi slzí, dokud mi přes řasy bezmocně nepřetečou horké slzy. Mám pocit, jako by mi celou hruď polili benzínem a úplně zapálili. Předkloním se v pase, zoufale lapám po dechu a svírám křišťálovou sklenici tak pevně, až mi klouby na prstech zbělají.

Velká, těžká ruka dopadne přesně mezi mé lopatky. Valerio mi začne na zádech třít pomalé, uklidňující kruhy. Teplo z jeho široké dlaně proniká levnou, tenkou látkou mých obyčejných smutečních šatů a vpaluje se mi do kůže. Jeho dotek je překvapivě hřejivý a hluboce uklidňující, ukotvuje mé roztřesené tělo, zatímco mé plíce konečně přestanou křečovitě pulzovat a znovu se učí zpracovávat kyslík. Čirá, nečekaná intimita jeho gesta vyšle mým nervovým systémem matoucí vlnu úlevy. Ale mé pudy sebezáchovy na mě hlasitě křičí, abych se stáhla. Tenhle muž je boss. Vládce násilného, krvavého podsvětí. Jeho útěcha je nebezpečná iluze.

Popadnu dech, vrazím mu těžkou sklenici silou zpět do jeho pevné hrudi a udělám dlouhý, zběsilý krok dozadu, abych mezi nás vložila bezpečný prostor. „Tohle je ta dobrá?“ zasípám a agresivně si hřbetem roztřesené ruky otřu uslzavou tvář.

„Asi je to na nezasvěcené trochu silné.“ Valerio nevypadá ani v nejmenším uraženě. Prostě si přiloží sklenici ke rtům, pomalu a odměřeně si lokne a bez mrknutí oka si vychutnává to intenzivní pálení. „Pokud někdy přijdeš skotské na chuť, vrať se. Slibuji, že si to užiješ víc.“

„Vrátit se?“ Zírám na něj v naprostém neuvěření. Naprostá naléhavost mé děsivé situace na mě znovu plnou vahou dopadá a začíná mě znovu dusit. Aukce. Peníze. Život mého otce. „Nemůžete mě odsud jen tak vyhodit. Musím se okamžitě vrátit na aukční pódium. Potřebuju ty peníze, abych zachránila své krvácející rodiče.“

Valerio tiše, ztěžka vzdychne. Jeho tmavé oči se zabodnou do mých, okamžitě odhodí veškeré hravé škádlení a nahradí ho chladnou, tvrdou pravdou. „Nemůžu tě poslat zpátky na pódium, Thalio. Někdo už si koupil tvou celou noc.“

Ta šokující slova visí v těžkém vzduchu mezi námi. Zaplaví mě zvláštní, disharmonická vlna úlevy, která zchladí zběsilý pot, jímž je vlhká má kůže. Nechápu, jak a proč se mi podařilo vyhnout se tomu, abych stála pod těmi oslepujícími, ponižujícími reflektory. Nechápu, proč jsem nemusela vystavovat své tělo před dravým davem přihazujících mužů a ponižovat se za drobné. Ale to děsivé utrpení zjevně skončilo. Získala jsem kupce. Udělala jsem přesně to, co jsem si předsevzala, abych zachránila svou rodinu před násilnou popravou.

„Za kolik?“ dožaduji se a srdce mi divoce vyskočí až do krku, modlíc se, aby ta částka stačila k uspokojení monster, která nám klepou na dveře.

Valerio se usměje. Nebezpečná, zničující křivka se vrací na jeho atraktivní ústa. „Kolik myslíš?“

Pevně si překřížím paže na hrudi, odmítajíc mu dovolit vidět, jak strašně se mi třesou ruce. Ta ohromující blondýnka nacpaná v bílých šatech se prodala za pět tisíc dolarů. Já mám na sobě deprimující černé smuteční šaty a odřené boty. „Víc než pět tisíc,“ hádám a hlas se mi lehce chvěje zoufalou nadějí.

„V tom máš pravdu.“ Valerio se temně uchechtne. Otočí se ke mně svými širokými zády, udělá pár odměřených, sebevědomých kroků ke kožené pohovce a ležérně zvedne těžkou, naditou žlutou obálku, která leží na opěrce. Otočí se zpět a lehce si ji nadhodí v dlani, čímž mi umožní spatřit silný svazek bankovek uvnitř. „Padesát táců za to, že půjdeš domů a strávíš noc se svou rodinou.“

Kolena se mi pod drtivou vahou jeho slov úplně podlomí.

Těžce se zhroutím na okraj kožené pohovky, všechna síla se mi okamžitě vytratí z nohou, jako by někdo vytáhl špunt. Padesát tisíc dolarů. To obrovské, nemožné číslo se mi opakovaně rozléhá v lebce. Padesát tisíc dolarů je naprosté jmění. Je to víc než dost peněz na to, abych svou rodinu navždy vykoupila z násilné tyranie Carmina Rossettiho. Stačí to na pokrytí toho přemrštěného, krví nasáklého dluhu, který má Baba, splacení dusivých úroků, které nás topily, a ještě zbude dost na to, abychom měli co jíst celé měsíce. Tupě zírám na tu naditou obálku v jeho velké ruce a mysl mi úplně zkratuje.

Ale naprostá nemožnost situace pomalu proniká mým těžkým šokem. Proč by bezejmenný dražitel bez tváře vysázel padesát táců za zoufalou servírku z The Greek Haven, jen aby ji poslal nedotčenou zpátky domů?

Vzhlédnu k němu s vykulenýma očima a zběsile zkoumám jeho nečitelný obličej. „Vy jste za mě zaplatil?“ řeknu pomalu, jak do sebe dílky skládačky konečně zapadnou.

Valerio jednou přikývne. Jeho tmavé oči se intenzivně vpíjejí do mých a nesou těžkou, nevyřčenou váhu, jako by se zoufale snažil předat tajnou zprávu, kterou nemohu v žádném případě rozluštit.

Realita mé situace se kolem mě prudce tříští. Valerio je bezcitný mafiánský boss. Bez ohledu na to, jak je bezchybně oblečený, bez ohledu na to, jak jemně zní jeho hluboký hlas nebo jak pohledně vypadá jeho mladá tvář v tlumeném osvětlení klubu, působí ve stejném krvavém, nemilosrdném podsvětí jako Carmine. Velí násilníkům, kteří lámou kosti a vymáhají dluhy železnou pěstí. Pokud si jednoduše vezmu tuhle obrovskou hromadu peněz a vyjdu ze dveří, jen pošetile vyměním jednoho krutého majitele za druhého. Život mého otce už nebude patřit Rossettiovým, bude patřit rodině Galanisových. Uvrhnu nás přímo do zbrusu nové, nevyhnutelné noční můry.

„Ne,“ řeknu mu prudce a můj hlas se nekontrolovatelně třese, když se nejistě zvedám zpátky na nohy. „Mám víc rozumu než abych přijala peníze od lidí jako jste vy.“

Valerio se zarazí, jeho pohledný výraz je naprosto nečitelný. Dáme si další pomalý doušek skotské, přejde, aby se posadil na vzdálenější okraj pohovky, a upřeně mě pozoruje. „Proč?“

„Protože z toho vždycky plynou závazky.“ Zabodnu do něj pohled a svírám okraj svých obyčejných šatů tak pevně, až se mi nehty bolestivě zarývají do dlaní. „Pokud si ty peníze vezmu zadarmo, budu vám absolutně dlužit svůj život. Odmítám hloupě vyměnit jeden mafiánský dluh za druhý. Neudělám to.“

Valerio se dokonale usměje. Je to nápadný, zničující výraz, který na okamžik zatemní mé pádící myšlenky a kvůli kterému je neuvěřitelně těžké se soustředit. „Jsi chytrá holka, Thalio. Ale beznadějně naivní. Kdybych chtěl, abys mi něco dlužila, výslovně bych to řekl.“ Mírně se nakloní dopředu, opře si lokty o kolena a natáhne těžkou obálku přímo ke mně. „Ber to jako propustku z vězení zdarma. Vezmi si ty peníze a běž domů.“

Zírám na ten tlustý svazek hotovosti vyčnívající z nezalepené chlopně. Moji rodiče krvácejí a jsou doma k smrti vyděšení. Zoufale mě potřebují. Zoufale potřebují tyhle peníze. Ale já tvrdošíjně odmítám slepě padnout do celoživotního dluhu u nebezpečného mafiánského bosse jen proto, že vystřihne hezký úsměv a mluví uklidňujícím tónem. Vím přesně, jak tenhle temný svět funguje. Nic nikdy není zadarmo. Krev se vždycky platí krví.

„Přišla jsem sem dnes večer vydražit své panenství,“ prohlásím pevně a uhladím si třesoucíma se rukama přední stranu šatů. Má obranná hrdost ukotvuje můj postoj a drží mou páteř zcela rovnou. „Už jsem se s tou děsivou realitou smířila. Nepřijmu almužnu zadarmo, abych pak po zbytek života čekala, odkud přijde rána. Raději se nenechám zadlužit u mafiánského bosse.“

Valeriovy tmavé oči se náhle změní. Klidný, pobavený záblesk zcela zmizí a je nahrazen něčím divokým a nebezpečným. Jeho pohled zkapalní, stane se roztaveným a intenzivně hladovým. Vzduch v místnosti okamžitě zhoustne a stane se dusivě těžkým praskajícím, nepopiratelným napětím.

„Tak se mnou stráv noc, jestli to očistí tvé svědomí,“ řekne. Jeho hlas klesne o celou oktávu, je drsný, štěrkovitý a vibruje temným úmyslem.

Ohnivý, obranný vztek, který mě celou noc agresivně hnal kupředu, náhle klesne níž a nahromadí se v těžkém, pulzujícím žáru přímo mezi mýma nohama. Zírám na jeho pohlednou tvář. Strávila jsem celou tu trýznivou jízdu trajektem na Staten Island v naprostém děsu z opuchlých, groteskních monster, která by si mohla koupit mé tělo. Ale Valerio zdaleka není tou noční můrou, kterou jsem si představovala. Když k němu stojím takhle blízko, vidím slabé, přitažlivé zárodky jemných vrásek smíchu v koutcích jeho úst a očí. Baba mi zběsile šeptal, že rodina Galanisových je největším rivalem Carmina Rossettiho ve městě. Tato temná transakce mi připadá nebezpečně výstižná. Můžu využít jednoho mafiánského bosse k tomu, abych zcela zničila toho druhého. Můžu pro svou rodinu získat absolutní svobodu přímo tady a teď, zcela za svých vlastních podmínek.

Přijímám tu temnou transakci, vykročím vpřed a vytrhnu těžkou obálku s penězi přímo z jeho napřažené ruky. Váha padesáti tisíc dolarů je fyzicky ohromující. Okamžitě zasunu obálku bezpečně do své malé kožené kabelky a zajistím, že život zachraňující prostředky jsou v naprostém bezpečí.

Pak se otočím zpět čelem k němu, srdce mi prudce buší do žeber.

„Řekneš mi, na co ty peníze vlastně jsou?“ zeptá se tiše. Natáhne se a položí křišťálovou sklenici na odkládací stolek, jeho tmavé, hořící oči ani na okamžik neopouštějí mou tvář.

„Ne,“ odpovím ploše.

Mé třesoucí se prsty se natáhnou a naslepo nahmatají studený kovový zip na mém zátylku. Pevně ho stisknu, ostře, trhaně se nadechnu a stáhnu ho jedním rychlým, souvislým pohybem dolů. Pokrčím rameny a nechám své dobré černé smuteční oblečení sklouznout po pažích a sesunout se do temné, neuspořádané louže na podlaze kolem mých odřených podpatků. Chladný vzduch soukromé místnosti zasáhne mou holou kůži a na pažích mi naskočí husí kůže. Stojím přímo před bezcitným mafiánským bossem a nemám na sobě nic než ladící, obyčejné šedé bavlněné spodní prádlo. Nevlastním žádnou luxusní krajku ani sexy prádlo, kterým bych oslnila muže, jako je on. Tahle obyčejná, funkční bavlna je naprosto všechno, co mám.

Valerio na mě nepokrytě zírá. Jeho palčivý, těžký pohled spaluje každý centimetr mé odhalené kůže. Zběsile bojuji proti tomu, aby se mi do tváří vehnal horký ruměnec, a koušu se do vnitřku tváře, abych zůstala nohama na zemi. Naprosto jsem věděla, do čeho jdu, když jsem dnes večer prošla těžkými dveřmi Lussurie. Vždy to mělo dopadnout tak, že mě nějaký muž uvidí úplně svlečenou. Ale to, že se Valeriovy tmavé, pronikavé oči vpíjejí do mého zranitelného těla, působí úplně jinak než chlípné, nechutné davy venku. Zírá na mě s děsivou, zdrcující intenzitou, jako by se díval přímo skrz můj hrudní koš a viděl to syrové, tlukoucí srdce pod mou kůží.

Odmítám pod jeho těžkým, dusivým pohledem ztratit nervy a uzavřu vzdálenost mezi námi. Vylezu mu přímo na jeho silný klín, obkročím jeho silná stehna a odvážně přitisknu svá ústa k jeho.

Jeho rty se okamžitě dokonale přizpůsobí těm mým. Jsou neuvěřitelně měkké, šokujícím způsobem horké a chutnají ostře po té drahé jantarové skotské, kterou právě vypil. Ta intenzivní, ohnivá chuť je opojná teď, když se intimně mísí s jeho žárem, a zjišťuji, že mi ta chuť alkoholu vůbec nevadí tolik, když je na jeho jazyku. Okamžitě přebírá naprostou kontrolu nad tou náhlou fyzickou srážkou. Agresivně vyhoupne své úzké boky vzhůru proti mně a já hlasitě zalapám po dechu proti jeho ústům, jak okamžitě ucítím tlustou, ztopořenou délku jeho erekce, která se tvrdě tiskne na můj střed přes drahou látku jeho na míru šitých kalhot. Nepopiratelný, jasný důkaz jeho vzrušení vyšle prudkou rázovou vlnu horka přímo do mého nitra.

Zběsile popadnu jeho široká ramena, abych udržela rovnováhu, prsty se zoufale zaryji do jemného materiálu jeho saka. Jeho obrovské ruce vyletí k mému pasu a pevně sevřou mé holé boky. Jeho dlaně mě pálí do mé chladné kůže jako cejch, přesto jsou v pevném sevření nepopiratelně a překvapivě něžné.

Tichý, žádostivý zvuk – ubohé, zoufalé zakňučení zcela mimo moji kontrolu – se vyloudí přímo z mých pootevřených rtů. Cítím, jak se mi po tváři rozlévá zběsilý ruměnec z toho trapného zvuku, ale pokoření je okamžitě přehlušeno čistým fyzickým vjemem.

Valerio plně využije mých pootevřených rtů a vpraví svůj dominantní jazyk hluboko do mých úst. Vždycky jsem si myslela, že francouzské líbání zní hrozně a uslintaně, ale on mě líbá s neúprosným, pohlcujícím rytmem, který zcela maže každý nevinný, naivní předpoklad, jaký jsem kdy měla. Jeho jazyk se agresivně proplétá s mým, podmaňuje si vnitřek mých úst mistrovským, rytmickým tlakem, který posílá nával závratného, oslepujícího potěšení přímo do mého mozku. Vytáhne z mého staženého hrdla další bezmocné, chamtivé sténání a jeho horký dech se dokonale mísí s mým. Fyzické napětí v té malé místnosti je dusivé, výbušné a rychle se řítí k bodu, ze kterého není absolutně žádného návratu. Přenesu svou váhu na jeho klíně, přitisknu se blíž k tomu tvrdému výstupku uvězněnému pod jeho zipem a naprosto se ztrácím v ohromujícím žáru toho okamžiku.

Náhle rozbije těžký vzduch plechový, nelibý výbuch hudby.

Opojné kouzlo se prudce zlomí.

Valeriovo tělo pode mnou okamžitě ztuhne. Uvolní své pevné sevření na mém boku a odtáhne svá ústa od mých, čímž ten mokrý, zběsilý polibek rázem přeruší. Plíce se mi zvedají a zoufale nasávají kyslík, když na něj shlížím skrze zamlženou, matoucí clonu syrového vzrušení.

Sáhne do vnitřní náprsní kapsy saka a vytáhne bzučící mobilní telefon. Přiloží si ho k uchu bez jediné vteřiny zaváhání a celé jeho vystupování se mrknutím oka změní z vášnivého milence na chladného mafiánského bosse.

„Marchetti,“ odpoví úsečně.

Hluboký, autoritativní tón jeho hlasu zcela postrádá tu syrovou, hladovou vášeň, kterou jsme sdíleli před několika vteřinami. Sedí naprosto klidně a dlouhou trýznivou chvíli tiše naslouchá napjatému hlasu na druhém konci linky. Čelist se mu pevně zatne. Ostře kývne do prázdné místnosti.

„Budu tam za chvíli,“ štěkne do sluchátka.

Ukončí hovor a strčí telefon zpátky do kapsy s naprosto uzavřeným výrazem.

Zírám na něj, naprosto ohromená, má mysl se divoce potýká s obrovským, skřípavým emocionálním zvratem. Hruď se mi nekontrolovatelně zvedá, rty mám pohmožděné, mokré a oteklé od jeho dominantních úst, a mé tělo prakticky vibruje intenzivní, nenaplněnou potřebou. Co se to právě stalo?

„Omlouvám se,“ řekne Valerio hladce. Jeho tvář je nečitelná, chladná maska čistého byznysu. Nakloní se dopředu a vtiskne mi na zrudlou tvář cudnou, zcela odmítavou pusu. Ten krátký, suchý kontakt působí jako kbelík mrazivé ledové vody, který by mi někdo prudce vylil na hlavu. „Volají povinnosti.“

Naposledy vyhoupne boky, přenese váhu a já cítím, jak se ten tvrdý výstupek jeho erekce mezi námi ještě jednou přitiskne, než se úplně odtáhne.

„Vezmi si ty peníze, prosím,“ přikáže, jeho tón nese absolutní, nezpochybnitelnou autoritu muže zvyklého dávat rozkazy. „Možná si od tebe někdy vyberu laskavost.“

Jemně, ale s nepopiratelnou, brutální definitivností mě sesadí ze svého klína. Mé bosé nohy dopadnou na podlahová prkna s tupým bouchnutím. Než vůbec stihnu otevřít ústa, abych něco řekla, Valerio vstane, uhladí si drobné záhyby na svém černém saku a projde těmi těžkými dřevěnými dveřmi ven, aniž by se jedinkrát ohlédl.

Zámek za ním zacvakne a uvězní mě uvnitř.

Zůstanu stát úplně sama uprostřed temné místnosti vonící kůží. Tupě zírám na zavřené dveře po dobu, která mi připadá jako bolestná, trýznivá hodina. Drtivé ticho prázdné místnosti je naprosto ohlušující, hlasitě mi zvoní v uších. Náhlá nepřítomnost jeho obrovské, horké přítomnosti zanechává ve vzduchu mrazivou, nesnesitelnou prázdnotu.

Pomalu se sehnu, zvednu z podlahy své odhozené smuteční šaty a roztřesenýma rukama natáhnu levnou látku zpět na své chvějící se tělo. S námahou se snažím vytáhnout zip, prsty mám znecitlivělé a neuvěřitelně neohrabané. Popadnu kabát a pevně ho přitisknu k hrudi, jako by mě mohl nějak ochránit před náhlým mrazem v mých kostech.

Úspěšně jsem zajistila obrovskou obálku s penězi, která teď bezpečně leží v mé kabelce. Získala jsem všechny peníze, ve které jsem jen mohla zoufale doufat, abych zachránila svou rodinu před násilným hněvem Carmina Rossettiho. Zajistila jsem naši absolutní svobodu, a to jsem při tomhle trýznivém procesu nemusela ani přijít o panenství. Přežila jsem aukci v Lussurii naprosto nedotčená, navzdory všem děsivým vyhlídkám.

Tak proč mě tak prudce bolí na hrudi? A proč se, když tu stojím úplně sama v tiché, potemnělé místnosti a mám u sebe bezpečně uložených padesát tisíc dolarů, cítím tak hluboce, prázdně zklamaná?