Valerio

Těžce dosednu do plyšového koženého křesla za svým rozlehlým mahagonovým stolem. Opotřebovaná useň zavrže pod mou vahou v tísnivém tichu prázdné kanceláře. V dlaních svírám kouřící hrnek černé kávy a nechávám spalující, pronikavé horko vsakovat do kůže. Zírám na zdobený štukový strop a marně se snažím vyhnat Thalii Galanis z hlavy.

Dražba panenství v klubu Lussuria obvykle představuje jen chladný, vykalkulovaný způsob, jak vydělat peníze. Je to podívaná stvořená k tomu, aby odvedla pozornost a prostředky policie a udržela úřady zaměstnané, zatímco naše skutečné zásilky procházejí přístavem. Klub se zaplní bohatými zvrhlíky a arogantními zločineckými bossy dychtivými přihazovat nehorázné sumy za prchavý okamžik dominance. Ukážu se tam každý rok, protože má přítomnost je nutná k udržení děsivé fasády rodiny Marchettiů. V životě jsem nepřihodil. Nemám sebemenší zájem o třesoucí se, vyděšené holky, co pláčou potmě. Dávám přednost ženám, které v posteli přesně vědí, co chtějí.

Ale sakra, ta Thalia.

Thal. Na tom pódiu si říkala Thal. Bylo to to nejhorší falešné jméno, jaké jsem v životě slyšel.

Pomalu, hořce polknu černou kávu. Propálí si cestu hrdlem, ale těžkou mlhu v mé hlavě nijak nerozptýlí. Onehdy jsem do bistra The Greek Haven zašel jen z jednoho konkrétního důvodu. Chtěl jsem vytočit Carmina Rossettiho. Carmine je horkokrevný, impulzivní čurák. Když se vzteká, dělá osudové, lajdácké chyby. Nasrat ho na jeho vlastním písečku a sednout si do boxu, který považuje za svůj, je prostě dobrý byznys. Vstoupil jsem do té umaštěné jídelny a čekal pach levného přepáleného oleje a napjaté měření sil s rivalem. Vůbec jsem nečekal, že ji tam uvidím utírat stoly.

Z hrdla se mi vydere drsné zavrčení. Ten zvuk se odrazí od tmavého dřevěného obložení mé kanceláře.

Za zavřenými víčky mi bleskne živá vzpomínka na její něžné, odhodlané modré oči. Pamatuji si na umíněně zvednutou bradu, když se mi vpíjela do pohledu. Neschoulila se strachy. Neucukla jako ostatní civilisté lapení v naší křížové palbě. A včera večer na té podzemní aukci posunula tenhle vzdor na nebezpečnou novou úroveň. To, jak mi beze strachu vylezla na klín, se mi v hlavě přehrává v neúprosné smyčce. Měla na sobě skromné šaty, něco vhodnějšího spíš do kostela než na zvrácenou tajnou sexuální dražbu, a přesto vypadala lákavěji než kterákoli polonahá ženská v tom podniku. Tíha jejích stehen obkročmo kolem mých, teplo sálající skrz tenkou látku jejích šatů, zoufalý plamen v jejích očích – bylo to opojné. Pořád cítím matný dotek jejích drobných rukou na své hrudi.

Na těžké dubové dveře dopadnou tři krátká zaklepání. Následuje jedno dlouhé.

Silvio Moretti. Můj nejdůvěryhodnější caporegime a jediný chlap v tomhle městě, kterého považuji za bratra.

Odložím hrnek, otevřu notebook a tupě zírám do tabulky, abych předstíral náhlý zájem o logistiku syndikátu. „Dále.“

Dveře se otevřou dovnitř. Silvio vstoupí do místnosti a zaklapne za sebou. Dokonce i v tuhle nekřesťanskou ranní hodinu vypadá dokonale upravený. Přiléhavý oblek šitý na míru v tmavě modré barvě mu padne na široká ramena. Tmavé vlasy má ulízané dozadu, ani vlásek netrčí mimo.

Silvio přejde po perském koberci a prohlédne si mou pomačkanou košili a tmavé kruhy jako modřiny pod očima. „Vypadáš, jako by ses koupal v Narrows.“

Věnuji mu suchý pohled bez špetky humoru. „Jdi taky do prdele.“

Silvio se s nacvičenou lehkostí zasměje, těžce žuchne do křesla naproti mému stolu a přehodí si jednu dlouhou nohu přes koleno. „Vážně, Valerio. Kam do prdele ses včera uprostřed té velké aukce vypařil? Bianca obrátila VIP salonek vzhůru nohama, jak tě hledala.“

Opřu se v křesle. Podívám se na svou pravou ruku. Vyrůstali jsme a krváceli na stejných popraskaných chodnících. Svěřil bych mu svůj život, své peníze i životy svých lidí. Jenže vím, že svému nejlepšímu příteli o Thalii říct nemůžu. Silvio je stroj postavený na čisté, chladně vykalkulované logice a přežití syndikátu. Kdybych se přiznal, že mi myšlenky zcela ovládla holka z laciného řeckého bistra, podívá se na mě s mrazivým pragmatismem. Bude mě varovat, že nestojí za to rozpoutat kvůli ní krvavou válku o teritorium. Řekne mi, ať ji nechám jít, než ohrozí naše operace.

To odmítám poslouchat. Ne když její blízkost pořád ještě cítím na jazyku.

Bez zaváhání mu podstrčím polopravdu. „Řešil jsem Eddieho. Nechal jsem ho v suterénu na starost pár mlátičkám, když dražba začínala. Sotva jsem si stihl objednat jedno pití, a už mi volali, že vyměkl. Aukce je dobrý kšeft, ale Bianca vládne na pódiu pevnou rukou. Nepotřebovala, abych tam postával ve smokingu na okrasu.“

Silvio pomalu přikývne a výmluvu bez váhání spolkne. „Vypadlo z Eddieho něco užitečného?“

Znovu zvednu kávu. „Je to krysa, ale mizerná krysa. Vyzradil pár starých podrobností o předávkách několika pěšákům od Rossettiho dole v nákladním přístavu. Nic, kvůli čemu bychom si museli dělat starosti. O těch trasách jsme už věděli.“

Silvio sáhne do kapsy saka. Vycvakne malý stříbrný kapesní nůž. Čepel zachytí odlesk mosazné lampy na stole. Začne si čistit špínu za nehty a oči nespouští z ostré hrany. „Vtipné, že zmiňuješ Rossettiho. Kvůli němu jsem tady.“

Pochmurně se ušklíbnu. „Cože, to jsi sem nepřišel jen kvůli mému krásnému úsměvu?“

Silvio protočí panenky. „Pro tvůj krásný úsměv bych přišel, kdybys nějaký měl. Ne, Rossetti podniká kroky. Včera v noci poslal pár svých goril, aby odkráglovali majitele restaurace. Chlápka, co fungoval pod jeho vlastní posranou ochranou.“

V čirém zhnusení zakroutím hlavou. „Kretén.“

Občasná čistka ve vlastních řadách vzbuzuje respekt a udržuje pořádek. Ukáže čtvrti, že boss má oči všude. Ale tenhle druh bezhlavého, nevyprovokovaného násilí Carmineův lukrativní výpalnický byznys v mžiku pohřbí. Každý majitel obchodu, který mu platí za bezpečí, usoudí, že tohle je začátek krvavé čistky. Přestanou platit. Začnou utíkat. Musí bezpečí skutečně zajišťovat, pokud chce, aby ho lidé vyžadovali. Carmine je neřízená střela, co si zapaluje vlastní dům, jen aby se zahřál.

V duchu procházím mapy území a městských bloků, které Carmine ovládá. „Jakou restauraci?“

Silvio si špičkou nože rejpne pod nehet palce. „Takový ten malý řecký podnik.“

Hruď se mi sevře. Vzduch mi z plic vyrazí v ostrém, bolestivém záchvěvu. Srdce mi vynechá úder.

Hlas mi klesne o oktávu. „The Greek Haven?“

Silvio ani nezvedne oči od svých rukou. „Jo, myslím, že to je ono.“

V uších mi divoce buší tep. Zběsilé dunění přehluší i hučení ventilace v kanceláři. Téměř každá opravdová odpověď, kterou se mi z Thalie během našich krátkých rozhovorů podařilo vytáhnout, byla propletená s její rodinou. Milovala své rodiče. Milovala to zchátralé bistro. Skládačka do sebe zapadne s drtivou silou. Tenhle brutální útok byl nepochybně důvodem, proč se vůbec na té tajné aukci objevila. Snažila se sehnat peníze, aby zachránila otcův život před Carmineovými vymahači.

Jenže já jí ty peníze dal. Dal jsem jí sportovní tašku plnou nevysledovatelných bankovek. Proč ho z toho proboha nevyplatila? Přišla pozdě? Odmítl Carmine platbu? Přepadli ji dřív, než stihla peníze otci doručit?

Před vnitřním zrakem se mi vykreslí nová, odporná noční můra. Vidím Thalii, jak klečí na špinavé podlaze svého bytu. Vidím její krásné, nevinné oči, jak se plní bezmocnými slzami, když sleduje, jak z jejího otce vyprchává život. Vidím její drobné, překvapivě silné ruce, jak tlačí na jeho zdevastovaný hrudník. Vidím její bledou kůži zbrocenou tmavým karmínem jeho krve. Ten obraz mě pálí v mozku jako kyselina a taví ve mně veškeré sebeovládání.

Vyskočím na nohy. Těžké kožené křeslo odjede dozadu a tvrdě narazí do komody. „Svolej chlapy.“

Silvio polekaně zaklapne stříbrný nožík. Vyletí z křesla. „Cože? Před pěti minutami jsi vypadal jak přejetá zdechlina.“

Ignoruji jeho zmatek a vykročím přes místnost. „Říkej si mi třeba zasraná zombie, jestli ti to udělá radost. Jedeme do města.“

Rázně přistoupím k mohutnému, vyhaslému krbu, který zabírá protější stěnu kanceláře. Uchopím těžký litinový svícen připevněný nalevo od ohniště a stáhnu ho dolů. Skrytý mechanismus v tiché místnosti hlasitě cvakne. Falešná zadní stěna krbu tiše odjede po kolejnicích. Odhalí můj tajný stojan se zbraněmi. Řady útočných pušek, brokovnic a upravených pistolí se hrozivě lesknou v tlumeném světle. Spodní police lemují krabice s municí.

Zírám do stínů trezoru. „Musím něco vyřídit.“

Silvio se podívá na odhalený arzenál. Pak pohlédne zpátky do mé tváře. Vidí ten mrtvý, nehybný pohled v mých očích a ví, že odporovat nemá smysl. Prudce přikývne a vklouzne zpět do role vojáka chystajícího se do války.

Silvio si povzdechne a otočí se ke dveřím. „Do prdele, fajn. Do patnácti minut budou lidi připravení.“

Rychle opustí místnost. Jeho společenské boty klapou o dřevěnou podlahu, jak spěchá zburcovat naše vymahače.

Sáhnu do skryté zbrojnice. Vynechám těžší pušky a ze speciálního magnetického držáku vytáhnu svou oblíbenou pistoli. Zdrsněná pažbička je v mé dlani těžká a uklidňující. Do rukojeti zasunu plně nabitý zásobník a s ostrým kovovým cvaknutím natáhnu náboj do komory. Zavřu falešnou stěnu, čímž skrýš opět zamaskuji, a odnesu zbraň zpět k mahagonovému stolu.

Znovu se posadím. Sáhnu po šifrovaném stolním telefonu. Vyťukám zabezpečené, nevysledovatelné číslo, které vede přímo k Luccheseovu syndikátu působícímu v Jersey.

Linka dvakrát zazvoní, než se ozve nervózní hlas.

Na druhém konci si mladý muž odkašle. „Kdo je to? Nejste v kontaktech. Tohle číslo nemá nikdo znát.“

Zachovávám vražedný klid. „Ty jsi Tino, že? Tady je Valerio Marchetti. Dej mi k telefonu Gena.“

Poskok vydechne leknutím. Luccheseův syndikát má moc, ale mé jméno má dost velkou váhu na to, aby pěšáci propotili košili až na kůži.

Tino zakoktá: „Pane Marchetti! Pan Lucchese má právě jednání, ale můžu mu předat vzkaz a…“

Do každé slabiky svého hlasu vložím nekompromisní ocel a nenechám sebemenší prostor pro vyjednávání. „Geno mi dluží. Zanes mu ten telefon. Přitlač mu ho k uchu, jestli si ho nevezme sám. Přišel čas splatit dluh.“

Tino ve sluchátku hlasitě polkne. „Ano, pane Marchetti.“

Slyším šustění látky, jak Tino vstává. Do linky se ozývají tlumené kroky. Zvuk se utlumí, jak si telefon přitiskne k hrudi, ale přesto slyším zavrzání těžkých dřevěných dveří. Zachytím útržky napjatého, tlumeného rozhovoru. Tři různé hlasy se přou tichými, podrážděnými tóny. Čekám v naprostém tichu. Nebubnuji prsty. Nepřecházím po místnosti. Jen zírám na zbraň ležící na mém stole.

Konečně se hovor vyjasní. Z reproduktoru se ozve drsný, chraplavý hlas.

Geno si zhluboka povzdechne. „Valerio. Máš na hovno načasování.“

Volnou rukou přejedu po hraně stolu. „Kdo ho v tomhle životě nemá?“

Otevřu horní zásuvku stolu a vytáhnu tmavý hadřík nasáklý olejem. Přejedu jím po chladném kovu pistole ležící na podložce stolu.

Pomalými, rozvážnými tahy leštím hlaveň. „Nehodlám tě zdržovat dlouho.“

Geno na druhém konci podezíravě zabručí: „Zatím ne. O co jde?“

Zírám na zbraň a nechávám svou krev zchladnout soustředěným, brutálním záměrem, zatímco pod mým palcem cvakne pojistka. „Kde najdu Carmina Rossettiho?“