POV: SIENNA

Cinkání těžkých stříbrných příborů o jemný porcelán se rozléhalo obrovskou jídelnou. Sluneční světlo proudilo dovnitř francouzskými okny a vrhalo dlouhé stíny přes složitě vyřezávaný mahagonový stůl. Rýpala jsem se v čerstvém ovoci na svém talíři, chuť k jídlu mě už dávno přešla. Napětí u snídaňového stolu začalo být dusivé přesně v okamžiku, kdy si Vincent odkašlal a odložil ranní noviny.

„Očekávám, že se dnes večer všichni zúčastníte toho ostře sledovaného charitativního galavečera,“ prohlásil Vincent tónem, který neponechával žádný prostor pro diskuzi. „Má to vyšší společnosti ukázat dokonalou, sjednocenou rodinnou frontu. Budete tam.“

V hrudi mi jasně a žhavě vzplanula panika. Zoufale jsem měla jiné plány. Simon mě měl odvézt na vysokoškolský večírek. Představa, že se budu promenádovat po tanečním sále plném nafoukaných cizinců, mě hluboce děsila. Nenáviděla jsem ty falešné úsměvy. Ale v tomto rozlehlém domě byla Vincentova autorita nezpochybnitelným zákonem. Hádat se s ním bylo jako hádat se s cihlovou zdí.

„Na dnešní večer už mám jiné plány. Plány, které nemůžu jen tak zrušit.“ Sevřela jsem okraj těžkého dřevěného stolu a bojovala, abych udržela hlas klidný.

„Zruš je. Rodina je na prvním místě a tato rodina je mým velkým odkazem.“ Vincent si pomalu usrkl černé kávy a svýma ostrýma očima mě přibodl na místo.

Cítila jsem, jak se moje matka vedle něj ošila. S manickým nadšením přikývla, už si vizualizovala společenské rubriky. Poplácala Vincenta po paži, silně oddaná iluzi naší dokonalé smíšené rodiny. Vincent nakonec vycítil mou silnou nechuť a povzdechl si, načež mi nabídl přísný kompromis.

„Pokud se ty a Dante dokážete chovat jako slušní lidé, udělím ti výjimku. Předstírejte před kamerami, že spolu vycházíte, usmívejte se na tisk a já ti dám svolení z galavečera odejít dřív.“ Vincent odložil šálek s definitivním cinknutím.

Vycházet s Dantem mi připadalo jako fyzicky nemožný úkol.

Přímo naproti přes stůl se Dante opíral ve své kožené židli. Měl na sobě naškrobenou bílou košili, jejíž horní knoflíčky byly rozepnuté a odhalovaly kousek jeho opálené hrudi. Na jeho pohledné tváři pevně seděl zlomyslný, posměšný úšklebek. Podíval se přímo na mě, jeho modré oči se blýskaly temným rošťáctvím.

„Zbožňuju svou malou sestřičku. Budeme spolu vycházet naprosto skvěle.“ Dante ta slova protáhl a schválně natahoval slabiky.

Ten povýšený, přeslazený tón mi drásal nervy jako hrubý smirkový papír. Čelist se mi zaťala tak silně, až mě rozbolely zuby.

„Takhle mi neříkej.“ Zpražila jsem ho pohledem a masivní stříbrnou vidličku jsem sevřela tak pevně, až mi zbělely klouby.

Můj viditelný, spalující hněv jen přiživil jeho k šílenství dohánějící, spokojený úsměv. Moje podráždění ho naplňovalo. Živil se jím.

„Copak se děje, princezno? Nejsi fanynkou sladké rodinné náklonnosti?“ zasmál se Dante; byl to hluboký, dunivý zvuk, který mi přejel mrazem po páteři.

„Dante,“ vyštěkl Vincent a to jediné slovo prořízlo vzduch jako bič.

Dante zvedl obě ruce v předstírané kapitulaci, ale jeho temný pohled neopustil mou tvář. S hraním svých zvrácených her ještě neskončil. Ani zdaleka ne.

Později toho večera jsem strnule stála před zdobeným zrcadlem ve své ložnici. Byla jsem těsně sešněrovaná v úchvatných, přiléhavých smaragdově zelených šatech. Matka je vybrala speciálně tak, aby ladily s mýma očima. Studené hedvábí klouzalo po holé kůži a obepínalo každičkou křivku mých boků a trupu. Byla to nádherná róba, strukturovaná a elegantní, ale připadala jsem si jako uvězněný ptáček zamotaný v drahé stuze.

S nechutí jsem sestupovala po velkolepém schodišti. Mramorové schody pod mými závratně vysokými podpatky se zdály být nekonečné. Držela jsem se vyřezávaného mahagonového zábradlí, abych zklidnila své třesoucí se nohy.

Úplně dole pod schody čekal Dante. Na zlomek vteřiny se mi fyzicky zasekl dech v plicích. Vypadal bezchybně. Zničujícím způsobem pohledný v elegantním černém obleku šitém na míru, který zdůrazňoval jeho široká ramena a úzký pas. Jeho tmavé vlasy byly dokonale upravené, až na jeden zbloudilý pramen, který mu padal do čela.

Když jsem došla na poslední schod, přivítal mě silně přehnanou, falešně upřímnou úklonou, ze které se mi okamžitě začala vařit krev.

„Páni, princezno. Na spratka ses vyfikla moc hezky.“ Dante mi nabídl rámě a v očích mu zářila posměšná výzva.

„Dnes večer mě nepokoušej, Dante. Chci to mít za sebou.“ Ignorovala jsem jeho nataženou ruku a napochodovala rovnou kolem něj k masivním vchodovým dveřím.

Samotný charitativní galavečer se ukázal být přesně tím, čeho jsem se obávala. Byla to okouzlující, hluboce dusivá událost překypující oslnivými křišťálovými lustry a masivními květinovými aranžmá. Číšníci v naškrobených bílých sakách roznášeli nekonečné množství sklenek drahého šampaňského. Prázdný, falešně zdvořilý smích ultrabohatých se odrážel od klenutých malovaných stropů.

Zoufale jsem se snažila tu dusivou atmosféru vydržet. Nutila jsem se do mechanických úsměvů a ve správných intervalech jsem přikyvovala, zatímco starší dámy z vybrané společnosti blábolily o svých letních sídlech.

Ale Dante byl neúprosný.

Neustále se ochomýtal po mém boku a prakticky stínoval každičký můj pohyb. Jeho velká postava se pohybovala mezi přeplněnými stoly se smrtící grácií. Úmyslně používal své mohutné tělo, aby mě zablokoval, kdykoli jsme se zastavili. Držel mě v pasti u mramorových sloupů a bohatých rautových stolů. Jeho teplý dech vonící po mátě se lehce dotýkal mého citlivého ucha, zatímco mi neustále šeptal škádlivé, nevhodné poznámky.

„Nehrb se, princezno. Kamery sledují každý tvůj krok. Přece bychom nechtěli tatínka zklamat,“ zamumlal Dante přímo na mou kůži a vyvolal tak mimovolné zachvění na mém krku.

Byl odhodlaný dostat se mi pečlivě pod kůži a zničit mé sebeovládání na veřejnosti. A fungovalo to. Moje nervy byly nadranc, napjaté a tenké jako struna od klavíru, připravené každou chvíli prasknout.

POV: DANTE

Byla jako oheň pevně zabalený ve smaragdovém hedvábí. Pouhý pohled na ni mě začínal doslova přivádět k šílenství.

Sienna do tohoto sterilního světa nudných, nacvičených komplimentů a bolestně falešných úsměvů nepatřila. Tito lidé byli jen prázdné schránky zabalené v diamantech. Ona byla pulzující, divoká a dýchající. Ale ty upnuté smaragdové šaty obepínaly její boky a hruď takovým způsobem, jakého jsem si neměl vůbec všímat. Přiléhaly k jejímu pasu jako druhá kůže a zdůrazňovaly jemnou křivku kříže. Díky nim její hladká, odhalená ramena pod ostrým světlem lustrů nádherně zářila.

Stát vedle ní bylo jako stát příliš blízko okraje zubatého útesu. Agresivně jsem ji sledoval, jak se snaží udržet si zdvořilé sebeovládání, zatímco nějaký nudný manažer blábolil o akciových portfoliích. Všiml jsem si, jak se jí vztekle zachvělo chřípí pokaždé, když jsem se úmyslně naklonil o nepatrný zlomek blíž. Sledovat, jak bojuje s nutkáním na mě začít křičet, bylo ohromně návykové. Chtěl jsem do ní rýt a rýt, dokud se nerozsype.

Logicky jsem si uvědomoval realitu naší situace. Byla jen tátův zbrusu nový projekt. Zářivý, nevinný doplněk, který měl zdokonalit rodinný portrét pro jeho politické a obchodní spojence. Neměl bych ji chtít. Ne tady, ne nikde jinde. Byla to nebezpečná hranice, kterou by nebylo radno překračovat.

Ale když se nakonec z té únavné konverzace omluvila, sledoval jsem, jak se snaží vyklouznout z davu. Pohybovala se křečovitými, frustrovanými kroky a proplouvala mořem škrobených smokingů.

Bezmyšlenkovitě jsem ji stejně následoval k potemnělému a tichému konci rozlehlého tanečního sálu. Byl jsem fyzicky neschopný donutit se zůstat dál od ní. Ta magnetická přitažlivost, kterou na mě působila, obcházela veškerou logiku a rozum.

Byla naprosto přesvědčená, že mě nenávidí. Z jejích zelených očí stříkal jed pokaždé, když jsem promluvil. Ale co si moje zuřivá, ohnivá nevlastní sestra neuvědomovala, byla mnohem temnější pravda. Nenáviděl jsem sám sebe nekonečně víc za to, jak strašně moc jsem ji chtěl. Nejzvrácenější na tom všem bylo, že její nenávist jen živila můj hlodavý hlad.

POV: SIENNA

Hudba mírně utichla, když jsem dorazila na zastíněný okraj sálu. Masivní klenutá okna lemovaly těžké sametové závěsy, které před hlavním sálem ukrývaly malé výklenky. Vzduch tu byl požehnaně chladnější. Dlouze a trhaně jsem vydechla a na jediný úder srdce zavřela oči.

„Opatrně, princezno. Kdybys nedávala pozor, mohla by ses začít bavit.“

Dantův hlas zněl jako tiché, nebezpečné vrnění. Jeho teplé rty se záměrně otřely o jemný boltec mého ucha.

Dech se mi těžce zasekl v hrdle. Ta fyzická blízkost už byla příliš. Teplo sálající z jeho svalnaté hrudi pronikalo skrz tenké hedvábí mých šatů.

Pod nesmírným tlakem jeho neúnavného škádlení ve mně najednou něco prasklo a vrhla jsem se po něm. Agresivně jsem se natáhla a mé prsty se pevně ovinuly kolem drahého rukávu jeho tmavého obleku. Silou jsem ho zatáhla za paži. Odtáhla jsem jeho velkou, těžkou postavu do malinkého, hustě zahaleného soukromého výklenku, ukrytého před zvědavými zraky galavečera.

„Seš nesnesitelný. Naschvál mi kazíš celý tenhle večer.“ Zasyčela jsem ta slova jako jedovatý had, hruď se mi prudce zvedala a v tlumeném zlatavém světle jsem ho probodávala pohledem.

Místo aby couvl, jeho k vzteku přivádějící, arogantní úšklebek se jen rozšířil. Hravá maska se rozplynula a proměnila se v něco hluboce dravčího. Udělal pomalý, rozvážný krok do mého omezeného osobního prostoru. Efektivně mě zahnal k chladné omítnuté zdi a uvěznil mě mezi těžkými závěsy a svým pevným tělem.

„Přiznej to. Nedokážeš ze mě sundat ruce.“ Dante sklonil obličej blíž k mému a jeho hlas klesl o oktávu.

„Jsi blázen,“ vypálila jsem okamžitě zpět a vpálila mu tu urážku vší silou, na jakou jsem se zmohla.

K mé hrůze se mi však hlas znatelně zachvěl. Ten zvuk byl sice protkaný spalujícím hněvem, ano. Ale byl také silně protkaný něčím jiným. Něčím děsivě magnetickým. Temnou, zvrácenou přitažlivostí, kterou jsem nedokázala potlačit, ať jsem se snažila sebevíc.

Při mých roztřesených slovech z jeho tváře beze stopy zmizelo ono škádlivé pobavení.

Jeho temný, intenzivní pohled záměrně sklouzl z mých očí na mé rty. Zíral mi na ústa a spočinul na nich na ten nejkratší, ale nejdusivější okamžik. Vypadal jako vyhladovělý muž zírající na hostinu.

Vzduch mezi námi se ostře a okamžitě změnil. Ztěžkl syrovým, nepopiratelným sexuálním napětím, ze kterého mě začala z náhlého horka brnět kůže. Srdce mi začalo do žeber bušit ve zběsilém, chaotickém rytmu. Ten tichý prostor byl nabitý elektřinou a čekal na jedinou jiskru, která by zažehla peklo. Cítila jsem, jak se jeho mohutně se zvedající a klesající hruď s každým trhaným nádechem hmatatelně otírá o tu mou.

Vyděšená z toho, co by se stalo, kdybych zůstala jen o jedinou vteřinu déle, jsem mu dlaněmi zatlačila do hrudi a rychle zacouvala, čímž jsem to nebezpečné kouzlo prolomila. Bez ohlédnutí jsem vyrazila ze sametem potaženého výklenku a nechala ho stát v potemnělé hlubině.

Donutila jsem své třesoucí se ruce ke klidu, když jsem znovu vstoupila do jasných světel hlavního sálu. Poté, co jsem úspěšně odehrála svou roli pro tento trýznivý večer, jsem zahlédla Vincenta stát poblíž velkolepé ledové sochy. Klidně jsem k němu přistoupila a nasadila si vyrovnaný, falešný úsměv.

„Pobavila jsem se a vyfotila, Vincente. Teď bych ráda odešla za svými předchozími plány.“ Hlas jsem udržela zcela oproštěný od zuřící bouře, která se mi odehrávala v hrudi.

„Splnila jsi svou část dohody. Můžeš jít, Sienno.“ Vincent strnule, souhlasně pokývl, čímž mi v podstatě udělil své přísné svolení k dřívějšímu odchodu.

Neztrácela jsem ani vteřinu. Otočila jsem se na svých jehlových podpatcích a rázně zamířila k hlavnímu východu v přední části sálu. Masivní dvoukřídlé dveře stály zdánlivě otevřené dokořán chladnému nočnímu vzduchu.

Když jsem se blížila k východu, uviděla jsem poblíž těžkých dřevěných dveří čekat vysokou postavu. Dante. Stál naprosto nehybně. Své mužné ruce měl ležérně zastrčené v kapsách drahých společenských kalhot. Jeho nápadný výraz byl v hustých stínech, které vrhala hluboká markýza, naprosto nečitelný.

Agresivně jsem se kolem něj protáhla ještě předtím, než měl vůbec šanci otevřít pusu a promluvit. Moje holé rameno se silně otřelo o jeho pevnou hruď, zatímco jsem tvrdohlavě kráčela přes práh k čekající obsluze s vozy.

„Dobrou noc, princezno,“ zavolal za mnou do otevřeného prostoru.

Jeho hluboký, chraplavý hlas byl protkán tím dobře známým, k šílenství dohánějícím pobavením, které mi drásalo samotnou duši. Při tom zvuku mi přeběhl mráz po zádech a bojoval s chladným větrem, který mi bičoval blond vlasy. Ale pohled jsem měla upřený přímo před sebe na čekající limuzínu a odmítla jsem mu dopřát uspokojení z toho, že bych se ohlédla.