Pravidelná, sterilní kadence nemocničních telemetrických monitorů mě vtáhla zpět do vědomí. Má lebka tepala mučivým, rytmickým pulzováním. Bolest zesilovala každý jednotlivý paprsek ostrého zářivkového světla pronikajícího širokými okny soukromého apartmá. Pevně jsem sevřela víčka a bojovala proti nevolnosti stoupající mi v krku. Končetiny jsem měla těžké a nereagovaly. Obklopoval mě zatuchlý vzduch plný pachu lihu a běleného lnu. Ležela jsem naplocho na tuhé matraci a má mysl se snažila poskládat rozdrobenou časovou osu tohoto dne. Obrazy mi za zavřenýma očima blikaly jako rozbitá filmová promítačka.

Soudní síň. Těžké dřevěné dveře. Dusivé napětí ve vzduchu.

Představila jsem si tvář Clivea Harringtona, jak se křiví do úšklebku, když soudce četl rozsudek. Poté, co jsem konečně viděla Clivea odsouzeného do vězeňské cely, se mě zmocnil prchavý pocit vítězství. Poslala jsem svého útočníka za mříže. Triumf však neměl dlouhého trvání. Arthur Harrington, Cliveův otec, mě zahnal do kouta na mramorové chodbě těsně před soudní síní. Jeho jedovatá výhrůžka na rozloučenou mi v uších rezonovala dodnes. Slíbil bídu. Slíbil odplatu. Slíbil, že budu litovat, že jsem vůbec kdy vkročila do té budovy soudu.

Pak přišlo ohlušující skřípění trhajícího se kovu. Masivní černé SUV projíždějící na červenou. Otřesný náraz. Roztříštěné sklo pršící ve zpomaleném záběru. Bohatá, závratná mužná kolínská prořezávající se pachem benzínu.

Otevřela jsem oči a snášela oslepující bílé světlo. Přes hřbet ruky mi vedla průhledná plastová hadička, ukotvená lékařskou páskou, a přiváděla mi tekutiny přímo do žíly. Nenáviděla jsem nemocnice. Připadaly mi jako čekárny na smrt. Sedět na nemocničním lůžku bylo jako čekat na popravu. Pokusila jsem se posadit, ze suchých rtů mi uniklo ostré zasténání, když mi od krku ke spánkům vystřelila čistá bolest.

Těžké dveře pokoje se otevřely. Do místnosti vtrhla Fiona. V oříškových očích jí zářily slzy úlevy. Upustila na nedalekou židli svou obrovskou koženou tašku a přispěchala k posteli. Ovinula mi paže kolem ramen a zabořila mi obličej do vlasů.

"Jsi vzhůru. Díky bohu. Už jsem z toho šílela." Fiona se odtáhla a rukávy svého svetru si otřela mokré tváře.

"Moje hlava se cítí, jako by do ní někdo mlátil perlíkem. Kde to jsem?" zeptala jsem se drsným, chraplavým zakrákáním.

"Jsi na VIP oddělení u svatého Judy. Doktoři říkali, že máš otřes mozku a lehký whiplash syndrom, ale žádné vnitřní krvácení. Jen musíš zůstat na pozorování." Fiona vzala z nočního stolku plastový kelímek, nalila mi vodu ze skleněného džbánku a podala mi ho.

Pomalu jsem se napila. Chladivá tekutina mi zklidnila hrdlo. Slova VIP oddělení se mi rozléhala bušící hlavou. Neměla jsem naprosto žádné zdravotní pojištění. Mé bankovní účty běžely na výpary. Lorettini vymahači dluhů už kolem mě kroužili jako supi a čekali na přesný okamžik, kdy zmeškám platbu. Fungovala jsem na hranici chudoby a dělala modeling pro levné katalogy jen proto, abych měla jídlo na stole a střechu nad hlavou.

"Nemůžu si dovolit VIP oddělení. Musím hned teď odejít, než mi naúčtují jen ten vzduch, co tady dýchám." Odstrčila jsem ze sebe přikrývku až ke kolenům.

Fiona mi položila pevnou ruku na klíční kost, aby mě zastavila. "S účtem si nemusíš dělat starosti. Tvůj zachránce z místa nehody se o všechno postaral. Zaplatil pokoj předem."

Ztuhla jsem. "Můj zachránce?"

"Rafael Di Costa." Fiona vypustila to ohromující odhalení, aniž by se nadechla. "Vytáhl tě z toho vraku. Odnesl tě rovnou na pohotovost. Zůstal na chodbě dlouhé hodiny, přecházel sem a tam, a odmítl odejít, dokud chirurgický tým nepotvrdil, že jsi stabilizovaná a vzhůru."

Žaludek se mi propadl. To jméno mým systémem vyslalo chladnou šokovou vlnu. Rafael Di Costa. Italský miliardář. Muž, který železnou pěstí vládl městskému podsvětí i legálním obchodním sektorům. Byl proslulý svými nelítostnými podnikatelskými dobyvatelskými taženími. Stejně bez emocí rozkládal konkurenční korporace i své nepřátele. A co bylo důležitější, byl to muž, který se ke mně při setkání na společenských událostech rodiny Kastrinos choval jako k neviditelnému vzduchu.

Celé měsíce mou existenci ignoroval. Díval se skrz mě, jako bych byla duch. Pokud jsem v jeho blízkosti promluvila, nebral má slova na vědomí. Když jsem stála ve stejné místnosti, jeho pohled mě přejel, aniž by na zlomku sekundy spočinul. Přesvědčila jsem se, že mnou pohrdá. Přesto se právě tento muž náhodou nacházel na místě havárie. Obešel záchranné služby, vytáhl mé ochablé tělo ze zdemolovaného sedanu, zaplatil exkluzivní lékařský pokoj a vznášel se přede dveřmi operačního sálu jako šílený manžel.

To odhalení mě hluboce znepokojilo. Nedávalo to smysl. Nathalia Thorneová nepřijímala nezaslouženou milostivost. A už vůbec jsem nepřijímala finanční laskavosti od muže zahaleného do smrtících stínů. Dlužit peníze Lorettě bylo dost špatné. Dlužit Rafaelu Di Costovi znamenalo podepsat si rozsudek smrti.

Natáhla jsem ruku dolů a sevřela spodní část kanyly zapíchnuté do hřbetu mé ruky. Jedním rychlým, ostrým trhnutím jsem vytrhla jehlu z masa. Na povrch vyvstala malá kapička karmínové krve. Přitiskla jsem palec na místo vpichu.

Fiona zalapala po dechu. "Co to děláš? Zbláznila ses?"

"Odcházím. Odmítám promarnit noc léčením otřesu mozku ve sterilní krabici." Přehodila jsem své bosé nohy přes okraj matrace. Chladná linoleová podlaha mi vyhnala mráz po páteři.

Dveře se znovu se skřípěním otevřely. Do místnosti vstoupil Preston, Fionin přítel. Upravil si brýle s drátěnou obroučkou a vzal na vědomí scénu mé rebélie. Vypnul hruď a nakročil, aby mi zatarasil cestu ke skříni.

"Nathalio, doktoři říkali, že musíš striktně ležet. Zalez zpátky pod peřinu. Utrpěla jsi úraz hlavy." Preston použil ten autoritativní tón, který mi brnkal na každý nerv v těle.

Probodla jsem ho smrtícím pohledem. "Uhni mi z cesty, Prestone. O povolení se tě neprosím."

"Preston má pravdu, Natty. Potřebuješ spát." Fiona mě chytila za loket a snažila se mě odvést zpátky.

Vytrhla jsem svou ruku. Stěny nemocničního pokoje se na mě uzavíraly. V nose mě stále pronásledoval zápach benzínu z nehody. Hruď mi svírala děsivá vzpomínka na prohýbající se kov. A nadto se mi do rohů mysli vplížily dusivé vzpomínky na napadení Clivem Harringtonem. Vítězství u soudu se zdálo prázdné. Trauma mi zůstávalo vypálené do kostí. Blížící se termín Lorettiných věřitelů mi zněl v uších jako vosí hnízdo.

Potřebovala jsem únik. Potřebovala jsem utopit hluk ve své hlavě. Potřebovala jsem dunění těžkých basů. Potřebovala jsem pálení špičkového alkoholu. Potřebovala jsem chaotickou anonymitu plného tanečního parketu. Spánek by mi přinesl jen noční můry. Odmítla jsem tu tmu nechat dnes zvítězit.

"Přinesla jsi z mého bytu sportovní tašku? Zabalila jsi čisté oblečení, jak jsem tě žádala v hlasové zprávě cestou k soudu?" dožadovala jsem se a ukázala na Fioninu nadměrnou koženou tašku.

Fiona vydala poražený povzdech. Rozepnula svou tašku, vytáhla elegantní, přiléhavé černé mini šaty a pár kožených bot nad kolena na jehlovém podpatku. Podala mi je.

"Jdeme ven. My tři. Hned teď. Vypálím tento hrozný den na popel a vy dva jdete se mnou." Vzala jsem si to oblečení, zamířila rovnou do připojené koupelny a zamkla za sebou dveře.

O třicet minut později se před námi tyčila pulzující, neony zalitá fasáda nočního klubu 'Sametový pokoj'. Byl to luxusní noční klub v centru města, neblaze proslulý svou exkluzivní klientelou, nelítostnými vyhazovači a oslepujícími laserovými světly. Těžké basy duněly chodníkem a vibrovaly mi až do podrážek kožených bot. Fiona a Preston se táhli za mnou. Preston vypadal ve svém tuhém polo tričku nešťastně a obezřetně pohlížel na sporo oděné návštěvníky, kteří stáli u sametových provazů.

Minula jsem frontu pro běžný vstup a usmála se na hlavního vyhazovače, který mě poznal z mých modelingových zakázek z katalogů. Odhákl provaz. Vstoupili jsme do senzorického přetížení hlavního sálu. Vzduch byl hustý párou z mlhostrojů, vůní drahých parfémů a syrovým potem. Fialová a karmínová neonová světla prořezávala temnotu. Hudba byla ohlušující. Rozvibrovala mi žebra. Přehlušila přetrvávající bolest hlavy.

Odtáhla jsem své přátele přímo k zářící luminiscenci hlavního baru. Dane, barman, kterého jsem znala z předchozí zakázky, stál za pultem a rychlou precizností míchal nápoje. Jeho světle zelené oči se rozšířily překvapením, když jsem se opřela o lepkavý mahagonový povrch.

"Třikrát špinavé martini. Silnou dávku vodky. Noste to dál, dokud vám neřeknu, abyste přestal." Zaťukala jsem svými upravenými nehty do dřeva.

Dane přikývl a seřadil skleněné shakery. Fiona a Preston si vyměnili ustarané pohledy, ale mlčeli. Než jsem do sebe hodila třetí špinavé martini, ostrá, pulzující hrana mé fyzické agónie se začala rozmazávat. Alkohol mě pálil na krku příjemnou, ohnivou stopou. Otěže převzala bezohledná odvaha. Cítila jsem se neporazitelná. Cítila jsem se odtržená od té vyděšené dívky, která před několika hodinami křičela ve zdemolovaném sedanu.

Nechala jsem Fionu s Prestonem u boxů a zatoulala se k vyvýšené plošině na kraji vířícího davu. Zavřela jsem oči, pohupovala se do těžkého techno rytmu a nechala vibrace, aby odplavily zbývající obrazy soudní síně.

Přes mě padl stín. Do mého osobního prostoru vstoupil statný, potem zalitý muž. Zápach zatuchlé whisky a laciného tělového spreje mě udeřil do nosu a málem způsobil, že se mi zvedl žaludek. Měl široká ramena, tlustý krk a obličej zarudlý opilostí.

"Vypadáš ztraceně, zlatíčko. Potřebuješ společnost?" Hlas muže huhňal. Jeho krví podlité oči hladově sjížděly po hlubokém výstřihu mých černých šatů.

Udělal další krok vpřed, agresivní a sebejistý. Narušil mou osobní hranici a uvěznil mě mezi svou mohutnou postavou a ocelovým zábradlím plošiny. V hrudi mi vzplanulo primární podráždění. Normálně bych vypustila ostrou urážku a odešla. Ale dnes večer má obranná zlomyslnost převálcovala logiku. Chtěla jsem někomu ublížit. Chtěla jsem způsobit stejné množství bolesti, jaké mi ten den způsobil svět.

Přinutila jsem rty do sladkého, falešného úsměvu. Zamrkala jsem řasami.

"Moc ráda bych si zatancovala. Ale musím vás varovat, mám strašný rytmus. Tancuju dost nepřesně. Občas lidem šlápnu na nohu." Zamroukala jsem ta slova a maskovala tak své čiré znechucení.

Hromotluk se ušklíbl. Špatně si to varování vyložil jako koketní pozvání. "Zvládnu trochu nepořádku, krasavice. Pojď sem."

Následovala jsem ho do hustého houfu třoucích se těl. Z masivních reproduktorů nad námi řvalo tempo hudby. Stroboskopy blikaly v oslepujících intervalech. Muž mi obmotal své těžké, vlhké ruce kolem pasu a strhl mě k sobě tak, že se naše těla napřímo dotýkala. Pokusil se hýbat boky proti mým v hrubém rytmu.

Načasovala jsem svůj pohyb na pád těžkých basů. Zvedla jsem nohu, pokrčila koleno a s ostrým jehlovým podpatkem z kožené boty udeřila přímo do klenby jeho levé nohy. Vložila jsem do té rány celou svou váhu.

Ten muž necukl. Nepustil mě. Bolestivé bodnutí sotva zaregistroval přes svou hustou mlhu laciného alkoholu a rostoucího chtíče. Jeho tvář ztemněla. Hravý, opilý úšklebek ztvrdl v predátorský výraz. Jeho stisk na mých bocích se sevřel do drtivého svěráku.

"Hraješ si na nedostupnou, co? To se mi líbí." Zafuněl mi blízko ucha.

Rychle se naklonil. Jeho těžká dlaň mi sjela z pasu a přitiskla se na zadní část mého krku, aby udržela mou hlavu na místě. Násilím si přivlastnil má ústa. Jeho mokré, tlusté rty se přitiskly k mým. Strčil mi jazyk proti zubům a vydechl ten odporný puch zatuchlé whisky přímo do mých úst.

Známé, ledové prsty minulého traumatu se mi pevně sevřely kolem krku. Vzpomínka na Clivea Harringtona, který mě tíhou svého těla tiskl k zemi, překryla realitu. Hudba utichla do tichého hučení. Končetiny se mi změnily v plné olovo. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem se hýbat. Dusivá panika spuštěná napadením hrozila, že mě celou pohltí. Blikající světla klubu se změnila v rozmazanou, točící se noční můru. Snažila jsem se zvednout ruce, abych od sebe odtlačila jeho hruď, ale síla mi ze svalů zmizela. Má mysl křičela, ale můj hlas zůstával němý.

Než mi ten hromotluk stačil sjet rukou po stehně dolů, za ním masivní stín zakryl stroboskopická světla.

Z vířícího davu se vynořila mohutná ruka. Dlouhé, silné prsty se zakously do zadní části opilcova límce jako průmyslový ocelový svěrák. To sevření bylo nerozbitné.

Zvířecí rychlostí byl statný muž stržen dozadu. Nohy se mu odlepily od lepkavé podlahy klubu. Těžká látka jeho košile se pod nesmírným tlakem roztrhla. Obrovská ruka vrhla toho surovce vzduchem nazad. Opilec prudce narazil do sousedního koktejlového sloupu. Náraz se rozlehl s odporným žuchnutím, až ze sousedního stolu popadaly prázdné sklenice. Muž se sesunul na podlahu, sténal v agónii a svíral si žebra.

Zalapala jsem po dechu. Zavrávorala jsem zpátky k zábradlí a zuřivě si utírala hřbetem ruky rty, abych ze sebe dostala tu fantomovou pachuť whisky.

Vzhlédla jsem. Uprostřed toho prostoru, obklopen náhlým bázlivým tichem, stál Rafael Di Costa.

Měl na sobě oblek ušitý na míru z obsidiánu, který dokonale obepínal jeho širokou a impozantní postavu. Jeho obvykle stoické, vytesané aristokratické rysy křivila nespoutaná, vražedná zuřivost. Neformální lhostejnost, kterou dával najevo na sídlech Kastrinos, byla pryč. Ostrá čelist mu byla pevně sevřená tak, že by to zlomilo kost. Když stiskl ruce v obrovské pěsti, zbělely mu klouby. Krok za krokem směřoval k sténajícímu surovci na zemi a vyzařoval vražedný záměr, který vysával kyslík z místnosti. Stáhl pěst zpátky a připravoval se vrazit klouby přímo do čelisti toho sténajícího muže.

Z davu se vrhl další muž. Popadl Rafaela za rameno. Vyžaduje to značnou odvahu sáhnout na predátora uprostřed lovu. Ten společný známý vstoupil ráně pěstí do cesty.

"Rafaeli, zadrž! Jsi na veřejnosti. Nezabíjej ho tady. Mysli na kamery!" prosil ten známý a překřikoval dunění basů.

Rafael se zastavil. Hruď se mu zdvihala v přerušovaných nádeších. Vztek, který sálal z jeho těla, představoval ve vzduchu hmatatelnou, spalující sílu. Sklonil pěst, ale napětí v jeho ramenech zůstalo napnuté jako stočená pružina.

Pak ty děsivé, zářící modré oči vyletěly od sténajícího úchyla. Zafixovaly se přímo na mou tvář. Ta ledově modrá barva propálila temnotu klubu. Jeho pohled mě na místě přikoval. Intenzita mě zasáhla jako fyzický úder. Vztek v jeho očích už nesměřoval na muže na zemi. Směřoval na mě.

Každý jednotlivý pud přežití zakořeněný v mém systému na mě křičel, abych utekla. Samotná fyzická přítomnost italského miliardáře spustila každý poplašný zvonek.

Otočila jsem se na patě. Mé boty s panickou rychlostí dopadly na podlahu. Protlačila jsem se skupinou třoucích se cizinců ve snaze ztratit se v tom vířícím moři těl. Potřebovala jsem utéct. Potřebovala jsem znovu získat střízlivost předtím, než budu čelit tomu lidskému peklu, co se na mě řítilo. Vrhl jsem se k nejtemnějšímu okraji tanečního parketu a mířila k úzké chodbě, která vedla k obslužným východům a do zadní uličky. Hudba mi bušila do bubínků. Srdce mi bušilo do žeber jako pták v kleci.

Sotva jsem do temné chodby udělala pět kroků.

Kolem mého levého zápěstí se jako ocelové okovy sevřela veliká, mozolnatá ruka. Úchop byl horký, pevný a nevyhnutelný. Klopýtla jsem a má setrvačnost se rázem zastavila.

Rafael neřekl ani slovo. Bez námahy prořízl pulzující dav a táhl mě za sebou. Jeho dlouhé kroky polykaly vzdálenost. Bojovala jsem proti jeho sevření, zatínala jsem podpatky do podlahy, ale můj odpor působil jako dítě bojující proti hurikánu. Odtáhl mě z chaotického tanečního parketu a ostře zahnul do odlehlé, spoře osvětlené chodby nedaleko obslužných východů. Těžké dunění klubové hudby se tam venku změnilo v tlumený buchar. Zvukovou kulisu poskytovalo jen hučení ledovačů.

S ohromující silou mě otočil kolem vlastní osy. Zády mě tvrdě přitiskl na studenou cihlovou zeď. Ten náraz mi vyrazil dech z plic.

Ze rtů mi uniklo ostré zalapání po dechu. Vzhlédla jsem k jeho tváři.

Vstoupil přímo do mého dýchacího prostoru. Položil své masivní ruce naplocho na cihlovou stěnu z obou stran mé hlavy a uvěznil mě. Přitiskl na mé tělo svou tyčící se, bezchybně střiženou postavu. Jeho tělesné teplo pronikalo skrz mé tenké šaty. Těžkou váhou svých stehen přitiskl mé boky ke studené zdi, čímž uvěznil mé nohy před pohybem. Každý centimetr mého těla byl přitisknut k tvrdým svalům.

Jeho charakteristická vůně vymazala veškeré smyslové vjemy. Plíce mi zaplavil bohatý, svěží cedr, ostré kousnutí bergamotu a čistá, syrová maskulinita. Klubový zápach to zcela smetlo. To mi zamotalo hlavu rychleji, než by to kdy dokázal alkohol. Čiré zastrašování vycházející z jeho fyzické dominance si vyžádalo každičký kousek mé pozornosti.

Naklonil se. Jeho tvář se vznášela pouhé centimetry od mé. Jeho ostré rysy byly zahaleny temnými stíny. Žíla na jeho krku pulzovala v zběsilém rytmu.

"Myslel jsem, že ti bylo řečeno, aby sis odpočinula! Tak CO TADY DĚLÁŠ?" Jeho těžký italský přízvuk přímo u mého ucha vibroval nebezpečnou zuřivostí. Hluboká barytonová frekvence mi po páteři vyslala horké mrazení.

Jeho modré oči se zabodly do mých a vyžadovaly okamžitou odpověď. Žaludek mi předváděl divoká, zrádná salta. Ta blízkost, ta vůně, ta ohromující čirá síla muže, co se na mě tiskl, mi zmátly myšlenky. Vzpomínka na jeho lhostejnost se zcela vytratila a byla nahrazena touto náhlou, smrtící, osobní posedlostí mým bezpečím.

Zatnula jsem nehty do cihlové zdi za mnou. Její drsná textura uzemnila mou plovoucí mysl. Do žil mi vletěl adrenalin a bojoval s alkoholem. Žádný muž mě už nikdy nemůže donutit se krčit. Odmítala jsem ukázat strach.

Přinutila jsem bradu vzhůru. Udržovala jsem přímý oční kontakt a odmítala jsem odvrátit zrak nebo mu dát najevo, jak se třesu. Jeho ostrá čelist cukala sotva potlačovaným vztekem, když čekal na mou odpověď.