Po páteři mi přeběhl prudký záchvěv, když se mi u ucha rozezněl ten známý hluboký baryton. Slabiky byly prodchnuté temným, velitelským italským předením. Sevření telefonu mi ochablo. Jak jsem v roztřesených rukou otočila svítilnou, úzký umělý paprsek sklouzl ze sametových stěn. Ostré světlo se odrazilo od hladké látky černé hedvábné košile ušité na míru. Zvedla jsem telefon výš. Paprsek dopadl přímo na ostře řezanou čelist zahalenou tmavým strništěm. Nad výraznými rysy jeho tváře se do mých očí zabodly pronikavé, ledově modré oči.

Rafael Di Costa.

Už pouhá dravá přítomnost toho muže proměnila černočernou hotelovou chodbu v uzavřenou klec. Uvízla jsem v útrobách nestvůry bez jediného paprsku světla. On byl netvor, který vládl stínům. Když sledoval mou bezdechou paniku, na rtech mu pohrával slabý, zlomyslný úšklebek. Těžký vzduch se prosytil jeho vůní. Omamnou mužnou kolínskou s tóny drceného cedru a ostrého bergamotu, která zcela zaplavila mé smysly.

„Líbí se ti ten pohled, srdce moje?“

Klopýtla jsem o krok dozadu. Magnetické působení jeho široké hrudi přitisknuté k mým zádům povolilo. Podpatky se mi zabořily do luxusního koberce. Odkašlala jsem si, abych zamaskovala zběsilý tlukot srdce narážejícího do žeber.

„Co proboha děláte v neosvětlené chodbě a proč mě sledujete? A neříkejte mi, že tohle je další z vašich nemovitostí.“

Rafael jediným krokem připomínajícím pohyb pantera překonal vzdálenost mezi námi. V mžiku zcela zničil můj osobní prostor. Žár sálající z jeho mohutného těla se přelil přes mou prochladlou kůži. Jeho spalující pohled mi sklouzl po tváři, na okamžik se zastavil na mých ústech a pak se prudce vrátil k očím.

„Možná jsem si přišel vybrat dluh, který jste mi nabídla v tom klubu.“

Vzpomínka na mou opileckou nabídku mi vrazila do mozku. Před očima mi zablikala chaotická neonová světla podzemního nočního klubu. Vybavila jsem si dusivou tíhu obrovského účtu za nemocnici i to, jak jsem mu v okamžiku opileckého zoufalství bezhlavě nabídla, že mu zaplatím svými rty. Do tváře mi vyrazil žár studu. Tváře mi vzplály ponížením. Na jazyku jsem cítila kovovou pachuť potupy. Musela jsem se od něj dostat dřív, než se mi podlomí nohy.

Sklonila jsem hlavu a pokusila se proklouznout kolem jeho pravého ramene a uniknout chodbou.

Z přítmí náhle vystřelila jeho mohutná, mozolnatá ruka. Silné prsty se mi pevně obemkly kolem pasu a okamžitě zastavily můj pohyb vpřed. Bez sebemenší námahy si mě přitáhl těsně ke své tvrdé hrudi oděné v dokonale padnoucí košili. Prudký náraz našich těl vyslal až do konečků mých prstů na nohou výboj čisté elektřiny. Zalapala jsem po dechu a přitiskla dlaně k pevné stěně jeho hrudi, abych mezi námi zachovala alespoň zdání odstupu. Proti jeho drtivé síle to byl předem prohraný boj.

„Řekla jsem, že si ze včerejší noci nic nepamatuju.“

Hluboko v jeho hrudi zavibrovalo chraplavé zabručení smíchu a zachvělo se mi pod dlaněmi. Sklonil hlavu ještě níž. Jeho rty se vznášely sotva kousek od mé rozechvělé čelisti.

„Neměla byste panikařit, maličká. Pro ten polibek jsem si ještě nepřišel. Jen požaduji základní vděčnost, kterou mi dlužíte za to, že jsem vás bezpečně doprovodil do postele.“

Jeho nesnesitelná arogance mě popudila. Nehorázná drzost toho muže zažehla v mé hrudi jiskru obranného hněvu. Silně jsem zatlačila dlaněmi proti jeho hedvábné košili, zaryla podpatky do koberce, zvedla bradu a zabodla pohled přímo do jeho mrazivě modrých očí.

„To vy mi dlužíte omluvu! Vláčel jste mě tím nočním klubem jako nějaký agresivní úchyl. Nemyslete si, že jsem zapomněla, jak jste mě hrubě odtáhl z přeplněného tanečního parketu. Kde máte vychování, pane Di Costo?“

Rafael ani nemrkl. Neodstoupil, aby mi dopřál prostor k nadechnutí. Jen zesílil neúprosné sevření kolem mého pasu. Jeho temné oči přejely po mé rozpálené tváři. Syrová, nevyslovená touha planoucí v jeho pohledu mě obnažovala. Byl to hladový pohled, divoký a majetnický. V podbřišku se mi náhle, zrádně stáhl uzel žáru. Nesměla jsem mu dovolit, aby poznal, co se mnou jeho blízkost dělá.

Sebrala jsem každý zbytek divoké síly, kterou jsem v sobě měla, zkroutila trup a vytrhla se mu ze sevření. Vypotácela jsem se z jeho magnetického pole a bez ohlédnutí se rozběhla chodbou ke křižovatce.

„Brzy se uvidíme, slečno Thorneová.“

Jeho slova na rozloučenou se temnou chodbou rozlehla se smrtící jistotou.

Vyběhla jsem za roh. Na pase mi stále ulpívalo přízračné teplo jeho doteku, propalující se látkou mého oblečení. Nouzová světla nad mou hlavou zablikala a rozsvítila se. Náhlá záře shora mě přiměla přimhouřit oči a rozbila intimní, děsivé kouzlo temné chodby. Zářivky zabzučely, když se do rozlehlého hotelového křídla vrátil proud. O podlahu se rozezněly rychlé kroky.

„Natty!“

Kellan spěchal osvětlenou chodbou a Genevieve mu byla těsně v patách. Oba vypadali zoufale a prohledávali prostor poblíž obrovských konferenčních apartmá. Když mě Kellan spatřil opřenou o vzorovanou sametovou tapetu, hlasitě si oddechl úlevou.

„Tady jsi. Ztratili jsme tě, když v celém bloku vypadla elektřina.“

„Jsem v pořádku. Jen jsem vás šla hledat, když zhasla světla.“

Mozek mi pracoval na plné obrátky. Jednotlivé dílky chaotické skládačky do sebe v mé hlavě zapadly s děsivou přesností. Genevieve pracovala pro Velluto. Velluto si pronajímalo celé toto křídlo přepychového hotelu pro svou nadcházející módní kampaň. Rafael se právě těmito chodbami potuloval ve tmě, jako by mu celá budova patřila. V hrudi ve mně hluboce zakořenilo mrazivé poznání. Velluto nebyl nezávislý evropský začínající podnik. Patřil Rafaelovi Di Costovi.

Kellan mě chytil za paži a táhl mě zpátky k mahagonovým dveřím apartmá.

„Mám pro tebe tu nejlepší zprávu v životě, Natty. Až to uslyšíš, zblázníš se.“

„Co se děje? Dokončili papíry?“

Kellan se zazubil od ucha k uchu. Z kožených desek položených na stole vytáhl silnou smlouvu na lesklém papíře. Poklepal na přehled odměn vytištěný tučným černým písmem.

„Podívej se na tu sazbu.“

Zírala jsem na papír. Čísla se mi na okamžik rozmazala před očima, než se opět zaostřila do ostré, nepopiratelné podoby. Vydala jsem přiškrcené zalapání po dechu a ruka mi vyletěla k otevřeným ústům.

„Pět tisíc dolarů? Není to překlep?“

Genevieve přistoupila ke Kellanovi. S rukama založenýma na hrudi se na mě vřele a povzbudivě usmála.

„Není to překlep, Nathalie. Velluto vám za každé fotografování zaplatí pět tisíc dolarů. Oficiálně jste na našem seznamu, samozřejmě pokud přijmete naše podmínky.“

Samotná výše té částky mě zasáhla jako fyzický úder. Vzduch mi unikl z plic a zamotala se mi hlava. Pět tisíc za jedno fotografování. Byla to astronomická suma. Nejvyšší částka, jakou se mi kdy podařilo vydřít za jednu zakázku, představovala jen její zlomek, a navíc mě stála celé dny úmorných, ponižujících hodin pod rozpálenými studiovými světly. S pěti tisíci dolary zaručenými za každé sezení se celý můj život mohl obrátit naruby.

Lorettin dluh ve výši pětadvaceti tisíc dolarů byl hnijící klecí, ve které jsem už celé měsíce vězela. Tu noční můru jsem zdědila v den, kdy má matka zmizela a nechala mě napospas bezohledným hrdlořezům, kteří mi začali bušit na dveře bytu. Byli to násilníci. Muži, kteří rozbíjeli můj levný nábytek, pronášeli děsivé výhrůžky, že mi zlámou nohy, a způsobili, že jsem se v noci bála chodit po vlastní ulici. Mohla jsem jim zaplatit. Během několika týdnů jsem mohla splatit celých pětadvacet tisíc a navždy zbavit svůj každodenní život toho hrozivého stínu.

Překypovala jsem radostí a úlevou se mi točila hlava. Objala jsem Genevieve.

„Děkuju. Nemáte tušení, co to pro mě znamená. Mockrát vám děkuju.“

Genevieve mě poplácala po rameni. Zachovala si uhlazené, profesionální vystupování.

„Jen dělám svou práci. Jsme nadšeni, že můžeme pro naši kampaň využít právě váš vzhled.“

Ustoupila jsem a pozorně se jí zadívala do tváře. Potřebovala jsem znát pravdu o neviditelném loutkáři, který v pozadí tahal za nitky této zlaté příležitosti. Uhladila jsem si sukni, abych získala vteřinu na vzpamatování.

„Eve, chtěla jsem se vás zeptat na majitele Velluta. Než začnu fotografovat, opravdu bych se ráda setkala s generálním ředitelem.“

Genevieve ztuhla. Její vřelý úsměv zakolísal a vystřídala ho strnulá maska služební vyhýbavosti. Přenesla váhu z jednoho jehlového podpatku na druhý a sklopila oči k obrazovce tabletu.

„Náš generální ředitel je příliš zaměstnaný řízením nadnárodních společností, než aby se zabýval jednotlivými modelkami. Budete pracovat přímo pod mým vedením. Většina zaměstnanců se s ním nikdy ani nesetká.“

„Stejně bude lepší, když se tomu ďáblovi vyhneme.“

Kellan ta slova zamumlal pod vousy. Právě ukládal své těžké fotografické vybavení do brašny, ale jeho upřímné přeřeknutí potvrdilo mé nejhorší podezření. Kellan přesně věděl, kdo této říši vládne. Rafael byl stínovým králem stojícím za Vellutem. Chystala jsem se vstoupit přímo do jeho lvího doupěte.

Zadívala jsem se na lesklou smlouvu ležící na mahagonovém stole. Řádek pro podpis se mi vysmíval. Podepsat ty dokumenty znamenalo připoutat se k muži, který pronásledoval mé myšlenky a vládl zločineckému podsvětí. Každý pud sebezáchovy, který jsem měla, na mě křičel, ať ten těžký stříbrný plnicí pero odhodím a z hotelu uteču. Věděla jsem, že pokud vpustím Rafaela Di Costu do svého života, vystavím svou příčetnost i srdce smrtelnému nebezpečí.

Ale tučná písmena oznamující pět tisíc dolarů mi přikovala chodidla k podlaze. V mysli se mi mihla vzpomínka na roztříštěné keramické nádobí a pohmožděná žebra, o něž se postarali lichváři. Popadla jsem pero. Navzdory všem výkřikům pudu sebezáchovy jsem přejela modrým inkoustem přes tečkovanou linku.

Podepsala jsem smlouvu.

Následujícího rána mě z hlubin vyčerpaného spánku vytrhlo skřípavé, trýznivé ječení sousedových houslí. Zasténala jsem a zabořila tvář hluboko do hrbolatého polštáře. Příšerné vysoké kvílení pronikalo přímo skrz tenké stěny mého bytu. Proklínala jsem kluka odvedle i jeho neochvějné odhodlání mučit ten dřevěný nástroj za ranního rozbřesku.

Odkopla jsem z nohou zamotané bavlněné přikrývky, posadila se a promnula si ospalky v očích. Vrhla jsem nevraživý pohled na zářící červená čísla digitálního budíku. Bylo osm ráno.

Hrudi mi projela ostrá vlna paniky. Vyškrábala jsem se z postele a bosýma nohama dopadla na studenou dřevěnou podlahu. Na přípravu před prvním oficiálním dnem v sídle Velluta jsem měla přesně dvě hodiny. To poznání mě zasáhlo jako vědro ledové vody. Dnes byl den, kdy vstoupím na území vlastněné tím záhadným Italem s ledově modrýma očima.

Vyrazila jsem do koupelny. Stáhla jsem si obrovské tričko, ve kterém jsem spala, otočila zrezivělým kovovým kohoutkem a vstoupila pod spalující proud sprchy. Horká voda mi bubnovala do napjatých ramen. Soustředila jsem se na drhnutí kůže a mytí vlasů, protože jsem ze sebe zoufale chtěla smýt přetrvávající přízrak Rafaelovy vůně ze včerejší hotelové chodby. Snažila jsem se v duchu připravit na náročné fotografování, které mě čekalo. Pro přijetí této nebezpečné práce jsem měla dva důvody. Prvním byla drtivá potřeba peněz a druhým temná, děsivá zvědavost na muže, který řídil všechno ze stínů. Druhou myšlenku jsem spolu s mýdlovou pěnou spláchla do odtoku.

Omotala jsem si mokré vlasy vybledlým bílým ručníkem, vrátila se do stísněné ložnice a z nočního stolku vzala mobilní telefon. Na prasklém displeji svítila dvě nepřečtená oznámení.

První byla stručná textová zpráva od Kellana.

„Dnes tě vyzvednu. Buď připravená v půl desáté!“

Zaplavila mě úleva. Nechtěla jsem dorazit do sídla mnohamilionové společnosti ve svém nespolehlivém, pokašlávajícím vraku. Motor zhasínal skoro na každém semaforu a topení bylo trvale rozbité.

Přejetím prstu jsem otevřela druhou zprávu. Byla to naléhavá zpráva od Gem.

„Sejdeme se v našem obvyklém bistru. MUSÍME SI PROMLUVIT!“

Zamračila jsem se na jasný displej. Gem se konečně vrátila do města z dlouhé dovolené, ale křiklavá velká písmena signalizovala potíže. Ať už mi chtěla říct cokoli, neznělo to jako dobrá zpráva. Její záliba v dramatech obvykle znamenala, že jí někdo zlomil srdce nebo že odhalila nějaké skandální tajemství.

Než mé palce stačily vyťukat rychlou odpověď, malým bytem se rozlehlo ostré, agresivní zabzučení domovního telefonu. Nadskočila jsem a málem mi telefon vypadl na podlahu.

Kdo byl takhle brzy ráno dole? Lichváři obvykle pracovali pod rouškou noci. Raději vyráželi dveře, když zbytek domu spal.

Přehodila jsem přes sebe silný župan a pevně si uvázala látkový pásek kolem pasu. Přikradla jsem se ke vchodovým dveřím a přitiskla oko k poškrábanému kukátku. Na chodbě stál muž ve výrazně červené kurýrní uniformě s čepicí stejné barvy. Rozhodně to nebyl jeden z Lorettiných hrdlořezů.

Odemkla jsem těžký bezpečnostní zámek a pootevřela dveře.

Kurýr tam stál a svíral obrovskou, dechberoucí kytici sametově červených a růžových růží. Držel se strnule. Oči měl upřené výhradně na obnošenou rohožku u mých nohou. Choval se ke mně s podivnou, téměř vyděšenou uctivostí a tvrdošíjně se vyhýbal jakémukoli očnímu kontaktu.

„Dobré ráno, slečno. Mám pro vás zásilku.“

„Jste si jistý, že máte správný byt? Žádné květiny nečekám.“

Kurýr mi roztřesenýma rukama vrazil mohutné aranžmá do náruče. Kvůli samotné váze těžkých stonků a trubiček s vodou jsem je málem upustila na podlahu.

„Odesílatel je anonymní. Hluboko mezi okvětními lístky je vložený vzkaz. Přeji hezký den, madam.“

Muž se otočil na podpatku a vyrazil špinavou chodbou domu, jako by mu na paty dorážela smečka vlků. Nechtěl podpis ani nečekal na spropitné.

Ustoupila jsem do bytu, zabouchla dveře a bezpečně je zamkla. Stála jsem uprostřed svého maličkého, přeplněného obývacího pokoje a chovala v náručí obrovský svazek drahých květin. Sytá, sladká vůně sametových okvětních lístků zaplnila dusný prostor a soupeřila s pachem levné kávy a starého dřeva. Muselo tam být nejméně padesát růží, dokonale naaranžovaných a bez jediné vady.

V duchu jsem okamžitě dospěla k nejlogičtějšímu závěru. Musel to být Bryce. Můj zoufalý bývalý přítel se mi neustále snažil lichotit a nejspíš si mě chtěl získat těsně před velkou premiérou svého nezávislého filmu, která se konala tento víkend. Kdo jiný by vyhodil tak nehorázné peníze za růže mimo sezonu?

Opřela jsem si těžké zelené stonky o bok a zabořila prsty do hustého středu kytice. Nehty mi zavadily o silný karton ukrytý pod trny. Z červených okvětních lístků jsem vytáhla malou, dokonale čistou černou obálku. Zasunula jsem prst pod voskovou pečeť a vyjmula silnou plátěnou kartičku ukrytou uvnitř.

Očima jsem přelétla jediný řádek výrazného, elegantního rukopisu. Krev mi odtekla z hlavy. Vzduch mi uvízl v pálících plicích a srdce se mi v hrudi prudce sevřelo.

„Vítej v mém světě… R“