Stála jsem jako přimrazená na okraji asfaltu a těžké dunění projíždějících motorek mi vibrovalo skrz podrážky bot. Jaxonovy prsty se semkly kolem mé ruky a jeho stisk zesílil, když kolem nás s řevem projížděli jezdci odění v kůži. Někteří z mužů mým směrem střelili letmým pohledem a v jejich očích se mihl záblesk nejistého poznání.

„Sloane, je něco, co bys mi chtěla říct?“ zeptal se Jaxon a jeho hlas zněl napjatě přes doznívající řev motorů.

„Byli to přátelé mých bratrů ještě z doby, kdy jsme bydleli v L.A. Nemám sebemenší tušení, proč jsou teď tady v tomhle městě.“ Nespustila jsem oči z mizejících zadních světel.

„Znamená to, že se budou poflakovat u vás doma? Protože to zaručeně přitáhne pozornost místní policie. Začnou okamžitě slídit kolem vašeho přísně sledovaného domu.“ Přešlápl z nohy na nohu, jeho úzkost z možných následků byla hmatatelná.

„Jsem jediná, kdo má klíč od mého bytu. Pokud sem poldové přijdou slídit, můžu po pravdě říct, že o ničem nevím. Nikdy nejsem doma, takže by to ani nebyla lež.“ Otočila jsem se k němu a zachovala si neutrální výraz.

„Už to máš všechno promyšlené, co?“ zhluboka a drsně vydechl Jaxon.

„Zlato, záložní plán mám vypracovaný už roky. Vím přesně, co bych policii řekla, už od svých patnácti.“ Věnovala jsem mu křečovitý úsměv, odmítajíc dovolit, aby mě jeho strach rozhodil.

„Beru to,“ zamumlal, ačkoli měl čelisti stále zaťaté.

„Radši půjdu do restaurace podívat se, co se děje.“ Ustoupila jsem a ukázala dolů po ulici.

„Chceš, abych šel s tebou?“ nabídl se okamžitě.

„Ne, bude lepší, když půjdu sama.“ Zavrtěla jsem hlavou.

Naklonil se a vtiskl mi rychlý polibek na rty. Rozloučili jsme se přímo tam na chodníku. Jaxon vyrazil zpátky k sobě domů a nechal mě samotnou vydat se na procházku do města. Věděla jsem, že je ve stresu z policejního dozoru, ale já jsem z náhlého příjezdu Jackals byla klidná. Byla jsem předem připravená a teď jsem se jen musela obrnit proti nadcházejícímu chaosu.

Ve chvíli, kdy jsem došla k naší rodinné restauraci, mě zasáhla impozantní realita situace. Těžké motorky Jackals už stály seřazené v úhledné řadě přímo před vchodem. Zhluboka jsem se nadechla na uklidněnou, protlačila se předními dveřmi a vstoupila přímo do smyslového přetížení. Interiér byl od stěny ke stěně narvaný hlučnými motorkáři. Uprostřed místnosti obklopili mé čtyři starší bratry. Vzduch byl hutný od pachu zvětralého silničního prachu a kůže, zatímco ohlušující štěbetání přehlušilo zvonek nade dveřmi.

Na chvíli jsem zůstala vzadu a nechala hlasitost této invaze, ať se přese mě převalí. Zanedlouho mě můj nejstarší bratr Maddox zahlédl, jak si razím cestu hustým davem.

„Sloane, pamatuješ si na kluky, že jo?“ zavolal Maddox a ukázal na ty obrovité muže kolem sebe.

„Jo, pamatuju. Je trochu těžké zapomenout.“ Překřížila jsem ruce a stála si pevně na svém.

Hrozivý prezident klubu se otočil. Stryker na mě zíral vykulenýma očima a vypadal, jako by právě spatřil skutečného ducha.

„Sloane. Malá Sloane,“ zamumlal Stryker nevěřícně.

„Jo, malá Sloane,“ odpověděla jsem těsně předtím, než překonal vzdálenost a vtáhl mě do nečekaného objetí.

„Sakra, muselo ti být tak jedenáct, když jsem tě viděl naposledy.“ Odtáhl se a žasl nad tím výškovým rozdílem.

„Už je to nějaká doba,“ souhlasila jsem klidně.

„To bych řekl. Podívej se na sebe, už jsi velká holka.“ S úžasem si mě prohlédl od hlavy až k patě.

Přes jeho široké rameno jsem okamžitě zachytila jízlivý pohled. Jeho stará po mně vrhala vražedné pohledy a z očí jí vyzařovala žárlivost. Ignorovala jsem její nepřátelství a dál se soustředila na prezidenta klubu, abych dala najevo své dlouholeté postavení.

„Takže, co tu klub najednou dělá?“ zeptala jsem se přímo.

Můj bratr Gage udělal krok vpřed, aby zasáhl dřív, než Stryker stihl odpovědět.

„Kluci tu v oblasti mají nějakou práci a ptali se, jestli by u nás mohli přespat. Nemysleli jsme si, že ti to bude vadit, vzhledem k tomu, že ti tihle chlapi prakticky dali čestný titul malé sestry,“ vysvětlil Gage a vrhl na mě prosebný pohled.

„Asi je to v pořádku. Hlavně nám to tam nezdemolujte.“ Stanovila jsem svou jedinou pevnou podmínku.

„Slibuju, že se budeme chovat co nejlíp.“ Stryker se zasmál hlubokým zvukem, který se odrazil od stěn.

Postupovala jsem hlouběji do místnosti a přejížděla pohledem po ošlehaných tvářích ze svého dětství. Byly tu i nové tváře. Neznámí čekatelé se viditelně mohli přetrhnout v ubohých pokusech upoutat mou pozornost a vypínali hruď, když jsem procházela kolem. Nevěděli o mně vůbec nic a jejich arogance byla k smíchu. Ignorovala jsem je a nechala svůj pohled zabloudit do temné zadní části místnosti.

A tehdy jsem ho spatřila.

Goliáše.

Stál a tyčil se v nejtemnějším koutě, postava vysoká přes dva metry, tvořená zastrašujícími svaly navršenými na svalech. Stejně jako v mých mlhavých vzpomínkách z dětství se tiše zdržoval v pozadí. Uprostřed hlučných oslav zůstával nehybný. Tentokrát se však jeho těžký pohled upíral na mě. Odmítal odvrátit zrak a jeho tmavé oči sledovaly každý můj pohyb s dusivou vahou. Vzduch mezi námi se zdál být nabitý, a pod jeho tichým pozorováním se mi zrychlil tep.

Hledajíc zoufalou chvíli vyjasnění, prodrala jsem se zpoceným davem k zadnímu východu. Můj bratr Wyatt mě chytil za paži právě ve chvíli, kdy jsem došla ke dveřím, a vytáhl mě na venkovní balkon, pryč od hluku večírku uvnitř. Chladný večerní vzduch zasáhl mou zarudlou kůži, ale vůbec neochladil frustraci, která mi vřela v hrudi.

„Jak dlouho tu budou?“ dožadovala jsem se a obranně si překřížila ruce na hrudi.

„Nevím. Až do dnešního rána jsme ani nevěděli, že přijedou.“ Wyatt si povzdechl a prohrábl si rukou vlasy.

„Místní policie už teď sleduje každý váš krok. Přivést tenhle gang k nám domů všechno jenom zhorší.“ Namířila jsem prstem na jeho hruď, odmítajíc lakovat ta vážná právní rizika narůžovo.

Wyatt splaskl, široká ramena se mu svěsila a ve tváři se mu rozlil omluvný výraz.

„Já vím, a je mi líto, že tě zatahuju doprostřed tohodle průšvihu. Ale ty znáš realitu naší situace. Prostě těmhle konkrétním mužům nemůžeme říct ne,“ přiznal tiše a temná pravda jeho slov těžce visela ve vzduchu.

V duchu jsem si připustila dluh, který poutal mé bratry k Jackals. Byli v pasti a v důsledku toho i já.

„Jo, já vím. Jen buďte opatrní. Nechci dát místnímu policejnímu náčelníkovi jediný důvod k tomu, aby získal povolení a zas nám prohledal náš zkurvený dům.“ Vydala jsem přísné varování, můj hlas prostoupený jedem při pomyšlení na ty odznaky, jak se nám přehrabují v domě.

Wyatt se opřel o zábradlí balkonu a chabě, arogantně se ušklíbl.

„No, pokud náčelník dům prohledá, jsem si jistý, že v povolení najdeš nějakou formální chybu a zase ho úspěšně zažaluješ.“ Vtipkoval a snažil se odlehčit tu dusivou náladu.

Nad jeho lehkomyslnou sebedůvěrou jsem jen zavrtěla hlavou. Myslel si, že má historie v soudních sporech z nás dělá nedotknutelné, ale hrozící nebezpečí bylo velmi skutečné. Tíha nevyřčené hrozby mi těžce usedla na ramena. Zírala jsem do tiché ulice, s myslí napjatou v nejistotě, zda moje právní výhrůžky skutečně udrží agresivního policejního náčelníka na uzdě.