Řvavý smích motorkářů nakonec utichl, pohlcený těžkými, vibrujícími basy zvukového systému, který se znovu rozjel. Hlučný večírek zuřil dál i po jedenácté hodině. Dřevěná prkna podlahy mi vibrovala pod těžkými botami, jak hlasitost hudby neustále rostla. Opřela jsem se na židli u rohového stolu a zírala ven předními okny. Místní policejní hlídka stála zaparkovaná hned přes ulici. Policajti uvnitř jasně sledovali přes sklo každý náš pohyb. Jejich hrozivá přítomnost mě pramálo zajímala. Klidně si tam venku mohli sedět a promrhat celou směnu klidně celou noc.

Místo toho, abych tvrdě chlastala s klukama, jsem nakonec skončila obklopená několika ženami členů gangu. Prezidentova stará si udržovala odstup, ale ty ostatní si přitáhly židle a shlukly se kolem mého stolu. Angel se naklonila dopředu, lokty si opřela o dřevo a zasypala mě zkoumavými, strategickými otázkami. Ptala se na infrastrukturu města, místní podniky a zvyklosti policie. Na kůži se mi usadil mrazivý pocit. Oni jen neprojížděli. Plánovali sem přesunout své operace, aby jim policajti z Los Angeles konečně dali pokoj. Došlo mi, že to představuje obrovský potenciální problém. Náš agresivní místní policejní náčelník už věděl, že jsou ve městě, a nehodlal nechat kalifornský motorkářský klub usadit se tady bez brutálního boje.

Angel odvedla konverzaci od městské politiky a zaměřila se přímo na moji osobní životní situaci.

„Takže ten pozemek spravujete jen ty a tvoji čtyři starší bratři?“

„Jo. Jsme tam jen my pět.“ Pomalu jsem si usrkla vody a držela se uvolněně.

„Kde je tvoje matka?“ naléhala Angel dál.

„Zemřela, když mi byly čtyři roky. Zabil ji můj táta.“ Konstatovala jsem fakta prostě a odmítala jsem svou temnou minulost jakkoli zkrášlovat.

Ženy ztuhly. Podívaly se na mě se zvláštními, rozporuplnými výrazy a ležérní atmosféra večírku se z našeho rohu místnosti vytratila.

„Počkat. To nedává vůbec smysl. Kluci si vždycky stěžují, že jejich matka žije a přidělává jim starosti.“ Rogue se zamračila a vyměnila si s Angel rychlý, zmatený pohled.

„Máme odlišné matky. Jejich matka je stále naživu a plná síly, bohužel.“ Klidně jsem vysvětlila ten pokroucený rodokmen.

„Předpokládám, že ji nemáš moc v lásce.“ Angel nabídla opatrný, křečovitý úsměv.

„Ne. Ale je to vzájemná nenávist.“ Přiznala jsem a chlad v mém hlase nenechal žádný prostor pro nedorozumění.

Bishop najednou doklopýtal k našemu stolu a přinesl s sebou pach zatuchlého kouře a whisky. Přerušil ten těžký rozhovor tím, že ovinul těžkou paži Angel kolem pasu a přitáhl si ji k boku.

„Čím to tu Sloane otravujete, holky? Ta byla neohroženou součástí tohodle gangu už jako malý děcko. Sakra, řekla Strykerovi, ať si to strčí do prdele, když si z ní utahoval.“ Bishop se hlasitě zasmál, jeho dunivý hlas prořízl okolní hudbu.

Ženy ke mně šokovaně otočily hlavy. Ústa měly mírně pootevřená, nepokrytě ohromené tím, že jsem přežila, když jsem s děsivým prezidentem klubu mluvila takhle.

„Tehdy mi bylo teprve šest,“ upřesnila jsem suše.

Jejich zděšení okamžitě splasklo do hlasitého pobavení.

O půlnoci mě přísné místní zákony o alkoholu donutily jednat. Oficiálně jsem restauraci zavřela, vypnula hudební systém a rozsvítila hlavní stropní světla. Ostré zářivky osvětlily ten nepořádek, co tu po sobě zanechali. Kluci se hlasitě vyhrnuli ven, dupali po schodech, aby vyšli ven a nastartovali své motorky. Hrdelní řev motorů duněl základy budovy.

Záměrně jsem zůstala v prázdném baru. Posbírala jsem lepkavé láhve od piva a upatlané sklenice na víno a odtáhla je za pult, abych je prohnala průmyslovou myčkou. Pára zasyčela do vzduchu, když se těžká kovová mašina uzamkla do svého mycího cyklu a naplnila místnost pachem dezinfekce a horké vody. Otřela jsem si mokré ruce do džínsů a zašla do černočerné zadní skladovací místnosti pro čerstvý plastový stojan.

Vystoupila jsem zpátky do tlumeného světla hlavního sálu a málem jsem vyletěla z kůže.

Ronan stál tiše ve stínech poblíž rohu baru.

„Myslela jsem, že jsi šel dolů s ostatními.“ Praštila jsem plastovým stojanem o pult, abych uklidnila svůj zrychlený tep.

„Uvědomil jsem si, že venku vzadu nemáš zaparkované auto. Zabralo by ti to nebezpečnou hodinu jít domů sama přes temný les.“ Ronan přistoupil blíž a jeho těžké boty na tvrdé dřevěné podlaze nevydaly ani hlásku.

„Musím to ujasnit hned teď. Zavřít rodinnou restauraci pro soukromou párty gangu je striktně jednorázová akce. Tohle už znovu udělat nemůžeme.“ Vydala jsem mu přísné varování, ignorujíc jeho poznámku o mé cestě domů.

Ronan beze slova obešel okraj baru. Vstoupil do mého pracovního prostoru, popadl čistou bavlněnou utěrku a zvedl kapající sklenici z čerstvě umytého stojanu. Začal mi pomáhat s utíráním a ukládal čisté sklo do zadní police.

Několik vteřin jsem sledovala pohyb jeho obrovských rukou, než jsem využila tichého okamžiku k přímosti.

„Co se to s tebou děje? Před lety jsi býval mnohem víc do večírků. Dneska večer jsi zůstal zakotvený u tohodle baru a ignoroval jsi všechny. Celou noc jsi strávil zíráním na mě.“

Ronan přerušil práci. Zhluboka v jeho široké hrudi zadunělo tiché uchechtnutí.

„Páni. Jsi fakt přímočará.“

„Myslela jsem, že je to všeobecně známý fakt.“ Popadla jsem utěrku a zvedla vlastní sklenici, přičemž jsem z ní energicky stírala kapky vody.

„Je to pár let, co jsme se tu ukázali naposledy. Chtěl jsem ti vyjádřit upřímnou soustrast ohledně tvého otce v cele smrti.“ Přehodil téma bez varování a jeho tmavé oči se v přítmí zaklesly do mých.

„Nejsem z toho smutná. Co se mě týče, ať v tom místě klidně shnije.“ Můj tón klesl k bodu mrazu.

Agresivně jsem vrazila usušenou sklenici na poličku.

„Nemusíš mi s tím pomáhat. Zvládnu to sama.“ Nespouštěla jsem oči z nerezového dřezu a chtěla jsem uzavřít tu náhlou intimitu konverzace.

Ronan si stál za svým. Jeho obrovská postava byla v úzkém prostoru za barem nepohnutelná.

„Dneska večer nepůjdeš domů sama. Slyšel jsem tu děsivou historku o tom, jak tě v těch lesích jedné noci málem unesli.“

Sevřela jsem studenou hranu baru a snažila se setřást vzplanutí traumatu, které mě pálilo v hrudi.

„Byla to jen msta. Moji bratři naštvali nesprávné kriminální živly ve městě. Snažili se jim poslat vzkaz, ale ve skutečnosti mě nechytili.“

Ronana moje ospravedlňování nezajímalo. Změna v jeho chování byla absolutní. Už to nebyl jen ten bezohledný chlap z klubu; byl to intenzivní, přehnaně ochranitelský strážce, který pevně vstupoval do mého života.

„Vezmu tě domů.“ Prskl ta slova s neochvějnou pevností.

Vzhlédla jsem do jeho odhodlaných očí. Hrobové ticho prázdné restaurace se na nás tlačilo, přerušované jen bzučením lednic. Dlouhou, tichou chvíli jsem zkoumala tvrdé linie jeho čelisti a nekompromisní postoj jeho širokých ramen. Ty těžké obranné zdi, které jsem kolem sebe měla neustále postavené, pod jeho intenzivním soustředěním o zlomek praskly.

Nakonec jsem povolila a pomalu na něj kývla.

Otočili jsme se zpět k nerezovému pultu, stáli v tichém baru rameno na rameni a společně utřeli zbývající sklenice.