POHLED RONANA

Položil jsem poslední suchou sklenici na nerezovou polici, hrudník stažený vinou, na kterou jsem neměl právo. Nevěděl jsem, co jsem si sakra myslel, když jsem stoupl za tenhle bar. Bzučení restauračních lednic nijak nepřehlušilo ten hluk v mojí hlavě. Mou mysl sužovaly temné, majetnické myšlenky na Sloane, kterými jsem se vůbec neměl zabývat. Dřív jsem tu holku nosil na svých širokých ramenou, když to bylo ještě jen malý, neohrožený děcko. Vina mě hryzala ostrými zuby. Věděl jsem, že není správné se na ni dívat tak, jak jsem se na ni díval teď. Nikdy v životě jsem k žádné ženě necítil tak náhlou, ohromující magnetickou přitažlivost.

Poté, co jsem jí pomohl uklidit lepkavé pulty, zapnula alarm a zamkla těžké dveře restaurace. Vyšli jsme ven do chladného nočního vzduchu. Ulice byla mrtvolně tichá. Došel jsem ke svému burácejícímu Harleymu, popadl těžkou koženou helmu a beze slova jí ji podal. Ošoupaný vnitřek nesl mou vůni, ale po dnešní noci bude vonět po ní. Oba jsme ostře a bedlivě sledovali policejní hlídku, která stále jako predátor parkovala přes ulici.

Nakopl jsem motor. Výfuk s řevem ožil a roztříštil tichou ulici. Sloane nasedla za mě. Opřela se mi o záda, její malé ruce mi sevřely boky a vtiskly mi teplo přes koženou vestu, zatímco mě navigovala ke svému odlehlému domu. Řítili jsme se po temných, klikatých silnicích. Chladný vítr mě štípal do tváří. Jak jsme jeli hlouběji mezi stromy, zasáhla mě čirá nevíra. Nemohl jsem pochopit, že chodila touhle dlouhou, nebezpečnou, izolovanou cestou hustým lesem uprostřed noci. Lesy byly černočerné, perfektní loviště pro kriminální živly zdržující se v našem městě. Už jen při pomyšlení na to, že tuhle túru absolvuje sama, jsem sevřel řídítka pevněji.

Sledovali jsme hrbolatou polní cestu, která se zařezávala hluboko do lesů, dokud jsme se nevynořili na obrovské mýtině. Ten pozemek nebyl vůbec tím, co jsem očekával. Na břehu zrcadlově hladkého jezera stál nedotčený dvoupodlažní bílý dům. Přirozená vyrovnanost tohoto místa byla roztříštěna. Oslňující světla byla rozvěšená všude přes verandu. Do stromů burácela hudba s těžkými basy, až se třáslo listí. Gang už byl roztroušený po upraveném trávníku, jejich motorky se leskly v záři plápolajícího ohně.

Chcípl jsem motor. Prošli jsme chaotickým davem a zamířili přímo do hlučné kuchyně, abychom popadli pár studených piv.

„Ronane, hni zadkem sem ven.“ Zaječel od ohně na zahradě jeden z mladších kluků.

Sloane se rozhodla zůstat ještě chvíli uvnitř domu. Popadl jsem pití a vyšel do chladného vzduchu, přičemž jsem bedlivě sledoval zadní dveře. Když konečně vyšla ven, zazvonil jí telefon. Viděl jsem, jak poodešla od chaotického hluku, aby to zvedla. Její jemné rysy se zkřivily do výrazu čistého vzteku.

Než jsem k ní stihl vykročit, Stryker mě zadržel. Popadl mě za vestu a zatáhl mě stranou do stínů dál od ohně.

„Hej, co to kurva děláš? Dřív jsi nechával tu malou holku stát si na ramenou a vozils ji na koníčkovi,“ dožadoval se Stryker a oči se mu zúžily do zuřivých štěrbin.

„To bylo, když byla dítě. Už to není dítě. Je v posledním ročníku, a protože Halloween už minul, je jí legálně osmnáct.“ Dlouze jsem si lokl piva a nechal studenou tekutinu pálit mi hrdlem.

„To to ještě nedělá správným,“ kontroval Stryker hlasem protkaným neústupnou autoritou.

„Já vím. Ale nemůžu si pomoct. Jen se na ni podívej.“ Hrubá pravda ze mě krvácela, když jsem ji sledoval, jak přechází v dálce.

„Už jsi jí říkal Echo? Byla vždycky jako ozvěna.“ Stryker si ztěžka povzdechl a otočil hlavu, aby sledoval Sloane, jak se hádá do telefonu.

„Na tu přezdívku jsem zapomněl. Díky za připomenutí,“ zamumlal jsem.

„Hlavně buď opatrný. Víš, co se stalo za katastrofální průser u tvého posledního vztahu.“ Stryker obrátil svou pozornost zpět na mě a jeho tón zvážněl.

„Vážně si myslíš, že se to s ní stane i tady?“ Naježil jsem se při té připomínce.

„Ne, to si nemyslím. Ale má čtyři starší bratry, co jsou dost ochranitelští, a my se do něčeho takového nemůžeme míchat. To je něco, co si budeš muset vyřešit sám.“ Stryker stanovil hranici klubu a nenechal žádný prostor pro hádku.

„Jo. Já vím.“ Zíral jsem do praskajícího ohně a realita jeho varování se mi vsakovala hluboko pod kůži.

Když Sloane dokončila svůj ostrý telefonát, přišla blíž a posadila se rovnou vedle mě u ohně. Napětí jí vyzařovalo z kůže. Něco ji očividně sžíralo zevnitř.

„Vypadáš naštvaně.“ Studoval jsem pevnou linii její čelisti.

„To byl můj přítel. Takže ve skutečnosti o nic nešlo.“ Pokusila se to smést ze stolu a vykouzlila nucený úsměv, který se nedostal až do očí.

Slovo ‚přítel‘ mi připadalo jako fyzická rána do břicha. Dech opustil moje plíce.

Měla přítele. Samozřejmě, že ho měla.

Moje mysl horečnatě pracovala s hořkou logikou. Nebylo možné, aby inteligentní holka jako ona zůstala dlouho nezadaná. Vsadím se, že se kolem ní chlapi mohli přetrhnout. Slušňáci, co jí mohli nabídnout normální život a skutečnou stabilitu. Při pomyšlení, že by na ni sáhl nějaký průměrný pitomec v obleku, se mi vařila krev. Mohli by jí dát bílé laťkové ploty a budoucnost bez trestních rejstříků. Ničil jsem sám sebe a zpochybňoval, proč by sakra kdy chtěla mít něco společného s tak zničeným chlapem, jako jsem já. Byl jsem násilnický motorkář, který musel město opustit na povel, jen aby se vyhnul federální policii. Nepřinášel jsem nic než chaos.

Co jsem si vůbec myslel?

Předsevzal jsem si, že si musím udržovat odstup. Potřeboval jsem se od ní držet dál, abych ji udržel v bezpečí. Ale když jsem sledoval světlo ohně tančící přes její tvář a zvýrazňující její ostré klíční kosti a jemné rty, udělal jsem jeden ústupek své mučivé touze.

To neznamenalo, že se nemůžu dívat. Jen ji budu muset sledovat ze stínů.