Vytáhla jsem se z postele po neklidné, úzkostí protkané noci. Svaly mě bolely napětím, ale má mysl byla ostře bdělá. Popadla jsem svou těžkou školní tašku, nacpala dovnitř nedokončené úkoly a vyšla ze vchodových dveří.

Dvůr byl jako minové pole. Trávu posívaly prázdné láhve od alkoholu, lesknoucí se v ranním slunci, rozházené podél omdlelých, chrápajících motorkářů přehozených přes zahradní nábytek a motorky. Proplouvala jsem tím chaosem opatrnými kroky, dýchala jsem mělce, abych se vyhnula přetrvávajícímu zápachu zvětralého piva a kouře. Obešla jsem rozvalená těla a zamířila rovnou k okraji hustého lesa.

Zvolila jsem vyčerpávající pětačtyřicetiminutovou chůzi do města. Fyzická námaha a těžké ticho lesa poskytly mé mysli tolik potřebný čas ke zpracování událostí. Rytmické křupání mých bot na hliněné cestě pomohlo vyčistit násilí včerejší noci a uzamklo obraz Viperina jedovatého pohledu do temného koutu mého mozku.

Nicméně v přesném okamžiku, kdy mé boty dopadly na rušný pozemek střední školy, se iluze klidu roztříštila.

Jaxon si mě okamžitě všiml. Přiběhl s výrazem zoufalé úlevy a vtáhl mě do pevného, dusivého objetí.

"Za včerejšek. Omlouvám se, že jsem se do telefonu tak nasral. Vím, že se o sebe dokážeš postarat." Odtáhl se a jeho tvář se zkrabatila obavami z motorkářů zamořujících můj pozemek. "Jak dlouho zůstanou?"

"Nemám tušení. Ale ten můj zasranej dvůr ať je radši uklizenej, než se dneska odpoledne vrátím domů." Pevně jsem se vymanila z jeho sevření a ustoupila jsem, abych mezi námi vytvořila odstup.

"Oni byli celou noc vzhůru a pařili?" Promnul si zadní část krku. "Víš, jaké mají v téhle oblasti kšefty?"

"Ne. A taky se jich nebudu ptát," konstatovala jsem chladně.

"Dobře. Proč na chvíli nepůjdeš a nezůstaneš u mě? Vím, že to mojí matce nebude vadit, když jí vysvětlím, co se děje." Z jeho tónu odkapávala přehnaná ochranitelnost.

Ve zlomku vteřiny se moje obranné hradby uzavřely.

"Jaxone. Zadrž. Nepotřebuju, abys mě zachraňoval. Znám ty chlapy od dětství." Bez váhání jsem jeho nabídku odmítla.

Protáhla jsem se kolem něj a zamířila dovnitř přeplněné cihlové budovy. Ráno se rychle zvrhlo v bizarní, paranoidní noční můru.

Poblíž řady modrých skříněk jsme našli osamoceně schoulenou Kelsey. Vypadala křehce, na pokraji naprostého zhroucení, ramena se jí třásla, jak si k hrudi tiskla učebnice.

Přistoupila jsem k ní a zjemnila hlas, abych ji nevyděsila. "Ahoj Kels, je všechno v pořádku? Teď toho máš naloženo spoustu. Chceš si o tom promluvit?"

Její krví podlité oči nervózně těkly kolem mě a přistály přímo na Jaxonovi. Po tváři se jí rozlil syrový, nepopiratelný děs.

"Ne, to je v pořádku. Radši půjdu, nebo přijdu pozdě." Vychrlila ze sebe v panickém chvatu a spěchala pryč po linoleové chodbě, jako by prchala před dravcem.

Sledovala jsem její ústup a zmateně svraštila obočí. Obrátila jsem svůj ostrý pohled na Jaxona.

"Vyučování začíná až za dvacet minut," podotkla jsem.

"Jo. Už týdny se chová divně." Jaxon hladce pokrčil rameny.

"Tobě nic neřekla?" naléhala jsem.

"Ne. Nejsme si zase tak blízcí," odpověděl.

To bizarní, izolující chování se přelilo přímo do naší první vyučovací hodiny. S Jaxonem jsme vešli dovnitř a posadili se na svá obvyklá místa poblíž středu místnosti. Pár dívek, které jsme léta nazývali přítelkyněmi, prošlo dveřmi o několik vteřin později. Podívaly se na mě a zamrzly v pohybu. Záměrně ignorovaly prázdné lavice přímo před námi a prakticky utekly, aby se posadily na opačnou stranu třídy.

Seděla jsem tam, ticho bylo ohlušující, a sledovala, jak si mezi sebou nervózně šuškají a přitom na mě vrhají opatrné pohledy. Otočila jsem svůj ostrý zrak na Jaxona.

"Ty s nimi mluvíš mnohem víc než já. Proč mám pocit, že se mi všichni vyhýbají?" dožadovala jsem se.

Vůbec nezaváhal. Podíval se mi přímo do očí a jeho výraz byl klidný.

"Nevyhýbají se ti. Myslím, že jsi jen trochu paranoidní." Odpověděl hladce a bez sebemenší stopy viny.

Zírala jsem na něj. Můj vnitřní detektor lži ječel.

Páni. Teď na mě zkouší gaslighting. To je originální.

Rozhodla jsem se prozatím ten komentář slovně přejít a udržela jsem si masku lhostejnosti. V duchu jsem tu zradu uzamkla do trezoru. Nehodlala jsem zapomenout, jak snadno mi lhal do očí. Ani nemrkl.

Zazvonil hlasitý školní zvonek, čímž ukončil tu mučivou hodinu. Naše takzvané kamarádky ze třídy prakticky vyběhly, aby unikly mé přítomnosti.

Jaxon za nimi zuřivě zíral. Jeho obličej se zkřivil do výrazu agresivního vzteku. Sevřel okraj své lavice, až mu zbělely klouby, když sledoval, jak odcházejí. Jeho přehnaná reakce jen prohloubila mé neochvějné podezření, že se přímo pod mým nosem děje něco katastrofálního.

Jakmile jsem se ocitla na chaotické chodbě, začala jsem lovit Kelsey. Přejela jsem pohledem moře pohybujících se studentů a úspěšně jsem ji odchytila u schodiště, než stihla znovu proklouznout pryč.

Jemně, ale pevně jsem si ji zahnala do kouta a zablokovala jí únikovou cestu.

"Ahoj. Jak to jde?" zeptala jsem se.

"Skvěle. Proč se ptáš?" Vyhnula se mému pohledu a tvrdošíjně zírala na své boty.

"Protože posledních pár dní vypadáš fakt rozrušeně. Je něco, o čem si chceš promluvit?" Připomněla jsem jí naše pouto a snažila se prorazit zeď, kterou si stavěla.

Zírala na podlahu, hlas se jí při mluvení třásl. "Ne. Všechno je v pohodě. Dějou se jenom nějaký osobní věci."

"No, od toho tu jsem. Jsme přece kamarádky." Trvala jsem na svém jemně.

Ve vteřině, kdy Jaxon přistoupil a stoupl si po mém boku, se Kelseyin výraz v obličeji naprosto změnil. Na její rysy s prásknutím dopadla těžká, vyděšená maska ostražitého mlčení. Vypadala jako kořist lapená v kleci, s očima rozšířenýma v němé prosbě o pomoc.

Než jsem mohla začít agresivně naléhat ohledně do očí bijícího strachu v jejích očích, rozlehl se ze školního rozhlasu nad našimi hlavami praskot autoritativního hlasu ředitele.

"Pozor, studenti. Za deset minut se koná povinné shromáždění v hlavní tělocvičně. Všichni se musí zúčastnit."

Jaxonova ruka vystřelila. Chytil mě za zápěstí jako do svěráku.

"Radši bychom tam měli jít. Víš, že vždycky hledá důvod, jak tě dostat do průšvihu." Varoval mě úzkostlivě, fyzicky mě odtáhl od Kelsey a vlekl mě přeplněnou chodbou směrem k tělocvičně.

Jeho prsty se mi zarývaly do kůže. Zatímco mě táhl mořem studentů, má trpělivost vyprchala. Zírala jsem na jeho záda a dávala si dohromady děs v Kelseyiných očích, prchající kamarádky a hladké lži řinoucí se z jeho úst. V duchu jsem složila tichý, nezvratný slib.

Tak jo, už dost těhle sraček.

Tímhle to končí.