Mé boty dopadaly na betonový chodník, když jsem odpochodovala z pozemku školy a vytvořila mezi sebou a tou tělocvičnou co největší vzdálenost. Vrátit se teď domů nepřicházelo v úvahu. Můj pozemek se brzy bude hemžit přesně těmi lidmi, kteří z mé existence právě udělali peklo. Bezcílně jsem se toulala tichými dopoledními ulicemi města a nechala mrazivý vítr znecitlivit mou kůži. Nakonec jsem narazila na okraj opuštěného parku a stáhla se přímo do naprosté izolace rezavých houpaček. Ztěžka jsem klesla na sedátko, chladný kov se mi zakousl přímo skrz džíny a nechala jsem se pohltit zdrcující realitou poslední hodiny.

Můj život byl absolutní chaos.

Křehká stabilita a pečlivě udržovaný normální život, který jsem si pracně budovala od doby, co jsem se přestěhovala do Ohia, byly pryč. Ukradené právě těmi lidmi, kteří mě kdysi vytáhli z temného, traumatického místa. Během pouhých pár minut jsem trvale přišla o přítele a o celý okruh svých přátel.

Přesto, jak jsem tady seděla v kousavém větru, necítila jsem ani špetku lítosti.

Potřebovala jsem, aby trpěli. Potřebovala jsem, aby věděli, že jsem si byla plně vědoma toho, že spolu spí za mými zády. Moje malá superschopnost – čtení jemných, lživých mikrovýrazů ve tvářích lidí – znamenala, že jsem o jejich aféře věděla od prvního dne. Stálo mě to každou unci mé impozantní síly vůle bezcitně skrývat svůj vroucí vztek a čekat na dokonalou chvíli, abych je konfrontovala s nevyhnutelnou zkázou. Nemohli přede mnou udržet tajemství a právě za to zaplatili.

Zlehka jsem se pohupovala na houpačce. Rytmické vrzání řetězů vtáhlo mou mysl do minulosti a vynořily se mi temné vzpomínky, s nimiž jsem tolik bojovala, abych se dostala až k tomuto ubohému bodu. V pouhých jedenácti letech jsem seděla v soudní síni v Kalifornii, vyděšená až na kost, a svědčila proti svému vlastnímu otci. Ten muž se mě pokusil zavraždit, aby zajistil, že nebudu moci svědčit o jeho zločinech. Přežila jsem a mé svědectví bylo posledním hřebíčkem do rakve, který mu zajistil trvalý trest smrti.

To, co následovalo, bylo katastrofální, zneužívající období uvěznění v systému pěstounské péče. Moji starší bratři byli bývalí trestanci se záznamy v trestním rejstříku, což jim legálně bránilo získat mě do péče. Tohle neustálé trauma nakonec vyživovalo můj zoufalý boj za právní zplnoletnění v patnácti letech. Výhra v této bitvě mi přinesla masivní výplatu státního vyrovnání. Tyto krvavé peníze jsem použila k útěku před svou minulostí; utekla jsem do tohoto odlehlého města v Ohiu, abych si tu koupila izolovaný dům a restauraci. Musela jsem se skrývat před mocnými a pomstychtivými kriminálními společníky svého otce. Všechno bylo konečně na dobré cestě, a to až do dneška.

"Ahoj, Echo."

Mými zacyklenými myšlenkami prořízl hluboký, chraplavý hlas. Hlava mi vystřelila vzhůru a ruka mi škubla k kapse. Na okraji mulčovací kůry nenuceně stála Ronanova mohutná postava.

"Echo. Takhle mi už roky nikdo neřekl." Zesílila jsem stisk na řetězech, maskujíc tak své ostražité překvapení.

Pomalu se ke mně přiblížil a jeho intenzivní pohled klouzal po mé tváři. Neuniklo mu vůbec nic, okamžitě si všiml mého roztržitého, zlomeného stavu. "Jo. To jsem si myslel. Ale myslím, že se to k tobě hodí. Co tu děláš?"

"Na to samý se můžu zeptat já tebe." Udržela jsem svůj hlas bez emocí.

"Jel jsem kolem a uviděl jsem tě."

"Ani jsem neslyšela, že jsi přijel."

"Všiml jsem si. Vypadáš docela duchem nepřítomná."

"To by se dalo říct."

Přistoupil blíž a svou těžkou vahou se opřel o stranu konstrukce houpačky. "Je všechno v pořádku?"

"Ne. Ale taky to není nic, do čeho bych chtěla zabrušovat," řekla jsem mu.

"To beru."

Stará kovová konstrukce pod jeho ohromnou velikostí hlasitě, mučivě zavrzala. Navzdory mému neštěstí se mi z hrdla vydral náhlý, upřímný smích. Vzhlédla jsem k němu.

"Řekni mi pravdu. Vadí ti někdy v běžných situacích, že jsi tak šíleně obrovskej, nebo to miluješ?"

Jeho rtů se dotkl vzácný, nepatrný úsměv. "Někdy mi to vadí. Jako třeba zrovna teď. Rád bych si sedl na tu druhou houpačku a povídal si s tebou, ale asi bych ji rozbil."

"Jo. To bys rozhodně udělal," ušklíbla jsem se.

Jeho tón klesl a změnil se v temnější, ochranitelské dunění. "Ale taky to miluju, protože to k smrti děsí lidi, který je potřeba dostat za vyučenou. Koho potřebuješ, abych šel vyděsit?"

Vydržela jsem jeho intenzivní pohled. Odmítla jsem ukázat sebemenší špetku slabosti. "Nikoho. Pokud budu chtít někoho vyděsit, udělám to sama."

Uctivě přikývl a ani na vteřinu nezapochyboval o mých smrtících schopnostech. "O tom nepochybuju. Chceš někam jet?"

"Kam?"

"Kamkoliv. Pojďme se prostě projet."

Zoufale jsem potřebovala výmluvu, abych utekla před vlastní myslí. "Víš co, moc ráda. Pokud vyrazíme na dálnici. Žádný projížďky tímhle dusivým městem."

"Platí."

Odstrčila jsem se od chladné kovové houpačky nahoru. Těžké břemeno mé minulosti se zdálo být o něco lehčí, když jsme srovnali krok a kráčeli bok po boku ke čekajícímu, burácejícímu zvířeti jeho motocyklu.