ZOYA

Vzpurná slova opouštějí má ústa, ale plíce odmítají spolupracovat. Dusím se pod drtivou, omamnou vůní santalového dřeva a syrové hlíny, která ze syna... z Thanea sálá. Ovíjí se mi kolem hrdla jako skutečný řetěz a stahuje mě do propasti zoufalství. Má vnitřní vlčice v mé mysli zběsile přechází tam a zpět, opilá blízkostí své předurčené druhé poloviny. Chce, abych padla na kolena a obnažila krk. Chce, abych se podvolila zvrácenému záměru vesmíru.

Můj nově odhalený osudový druh. Vesmír si potrpí na kruté žerty.

Thane maskuje počáteční šok z mého odporu. Jeho modré oči se zúží, když chvilkové ohromené ticho vystřídá výbušný vztek. Svaly na krku mu zacukají.

„Co tím výrokem myslíš?“ Jeho hlas ztrácí svou namyšlenou jistotu a propadá se do temné, roztřesené oktávy.

Zůstávám stát na místě a nutím své rty do chladného úšklebku. Srdce mi buší do žeber, ale odmítám mu dát najevo svůj děs. „Přesně to, co si myslíš.“

Z jeho arogantního pocitu nadřazenosti čiší celá prázdná jídelna. Udělá ke mně další krok, hruď vypnutou, a zaplaví prostor ryzí dominancí.

„Neopovážila by ses mě odmítnout, Zoyo. Neopovážila by ses odmítnout vlastního druha. Máš vůbec tušení, kolik žen v této smečce by vraždilo za to, aby byly na tvém místě? Aby byly mou Lunou?“

Jeho zaslepující arogance přetrhne poslední nitku mého sebeovládání. Osoboval si nade mnou vlastnické právo jen proto, že Měsíční bohyně spojila naše duše. Čeká, že se zařadím do řady, že budu vděčná za výsadu stát po boku tyrana, který zachází se členy své smečky jako s odpadem na jedno použití. Pohrdám jím každým vláknem své bytosti. Nebudu další trofejí na jeho polici.

Ostře a bez špetky humoru se zasměju. „Vypadám snad jako některá z těch zoufalých ženských?“

Chřípí se mu rozšíří. Pěsti po stranách těla se sevřou. Vzduch kolem něj doslova praská dravčí hrozbou.

„Zoyo, jsem tvůj druh a ty budeš—"

„Já, Zoya, tě odmítám, alfo Thane, budoucí alfo smečky Železného slibu, jako svého druha a alfu.“

Starobylá, závazná slova opustí mé rty. Na zlomek sekundy zůstanou viset ve vzduchu. Dívám se mu přímo a neochvějně do očí a odmítám přerušit kontakt.

„Odmítám se ti podřídit, nyní i navždy.“

A pak mě vesmír roztrhá na kusy.

Tělem mi projede oslepující, nesnesitelná agonie. Kolena mi tvrdě dopadnou na studenou podlahu jídelny. Mám pocit, jako by mi perlík opakovaně drtil žebra. Kosti se mi doslova tříští pod nesmírnou nadpřirozenou tíhou přervaného pouta. Zarývám nehty do vlastní hrudi a trhám látku trička. Hrdlem se mi prodere přiškrcený výkřik. Topím se v moři ryzího, neúprosného utrpení. Každé nervové zakončení plane jako v ohni. Ta bolest překonává jakýkoli výprask, jakékoli tréninkové zranění, jakýkoli trest, jaký jsem kdy vytrpěla.

O kus dál se ve stejný okamžik skácí i Thane. S těžkým žuchnutím dopadne na linoleum. Jeho velké ruce drásají hruď. Obličej se mu zkřiví v masku čiré agonie. Lapá po dechu a vyráží ze sebe drásavé, přerývané zvuky. Jeho mohutné tělo se prudce chvěje na neúprosné podlaze.

Skrz opar bolesti nutím hlavu nahoru. Thaneovy oči září nebezpečným, dravým zlatem. Jeho vlk se zběsile brání odmítnutí. Ta bestie se odmítá vzdát svého nároku na mě. Svaly pod kůží se mu vzdouvají a cukají. Čelist se mu protáhne a zuby se na prchavý okamžik přiostří do smrtících tesáků. Jeho vrčení přechází v hluboké, hrdelní, nelidské zvuky. Ztrácí kontrolu nad svou lidskostí. Divoké zvíře v jeho nitru by raději roztrhalo celou místnost na kusy, než aby nechalo pouto družství zaniknout.

Pokud odmítnutí nepřijme, mystický zpětný ráz roztrhá naše duše na kusy, dokud nám nedotlučou srdce. Pouto družství vyžaduje oboustranné přetržení.

Zatínám zuby proti další vlně drtivé agonie. Zrak se mi zamlžuje nevyplakanými slzami. „Thane. Přijmi to.“

Prudce ke mně otočí hlavu. Jeho zlaté oči planou divokým vztekem.

„Tohle nikdy nepřijmu.“ Jeho hlas je démonické, vrstvené zavrčení.

Na okrajích zorného pole se mi dělá bílo. Bolest sílí a hrozí, že mi zlomí páteř vejpůl. Choulím se do těsného klubíčka a lapám po jediném doušku vzduchu.

„Musíš. Jinak tu oba zemřeme přímo na téhle zemi. Víš moc dobře, že já nemám co ztratit, když umřu. Na rozdíl od tebe, zlatého chlapce, na kterého čeká království. Přijmi to zatracené odmítnutí.“

Zavrtí hlavou. Celé tělo se mu chvěje námahou, jak se snaží udržet svého vlka na uzdě. Je to trýznivý boj vůlí. Ticho v místnosti naplňuje jen naše zoufalé lapání po dechu a praskavý zvuk naší vlastní nadpřirozené podstaty, která se rozpadá. Agonie se natahuje do mučivé věčnosti. Každá vteřina působí jako zubatý nůž táhnoucí se po mé míše. Cítím, jak se pouto mezi našimi dušemi napíná, třepí a hoří zevnitř ven.

Nakonec jeho vlk povolí. Zlaté oči mu znovu přejdou do ledově modré. Z jeho postoje vyprchá veškerý boj. Těžce oddechuje a nutí se zvednout na jeden loket.

„Já, alfa Thane, budoucí alfa smečky Železného slibu, přijímám tvé odmítnutí. A odmítám tě, Zoyo, jako svou družku a Lunu.“ Ta formální slova po mně plivne s nezkrotnou zuřivostí.

Drtivá bolest pronikající až do morku kostí rázem ustoupí. Zmizí jako sfouknutá svíce. Hroutím se dopředu a tisknu zpocené čelo ke studené podlaze. Do pálící hrudi vtahuji obrovské doušky vzduchu. Tělo se mi třese. Končetiny jsou těžké jako olovo. Fyzická agonie je pryč, ale zanechává po sobě chladnou, dutou prázdnotu. V mé hrudi se rozevírá hluboká propast. Má vnitřní vlčice ztichne. Schoulí se v nejtemnějším koutě mé mysli, zavře oči a truchlí nad ztrátou druhé poloviny své duše.

Thane se vytáhne na nohy. Urovná si oblečení, hruď se mu divoce zvedá. V jeho výrazu je příslib vraždy. Jeho pošramocené ego se dožaduje odplaty.

„Za tohle zaplatíš, Zoyo. Mě nikdo nepotupí a jen tak neodejde.“

Zvedám se na nohy, svaly mi křičí protestem. Opráším si špínu z džínů a protočím oči nad jeho křehkou, ubohou pýchou.

„Vím, že tvé ego krvácí, Thane. Ale neboj se. Nebudu všude rozhlašovat, že jsem tě odkopla. Můžeš prostě využít jednu ze svých mnoha zoufalých hraček a předstírat, že je to tvá družka. Slyšela jsem, že Bianca je k dispozici vždycky. Určitě bude nadšená, až si s tebou bude moct hrát na rodinku.“

Nedávám mu příležitost odpovědět. Otáčím se k budoucímu alfovi zády a kráčím k východu. Těžké kovové dveře se za mnou zaklapnou a odříznou jeho tísnivou auru. Do tváře mě udeří chladný noční vzduch, ale prázdnou díru v mém hrudníku nijak nezaplní. Pouto je mrtvé. Rozhodla jsem se správně, ale jsem zlomená na kusy.

Cesta domů je pro mě trýznivá mlha. Jsem vyčerpaná, bolí mě celé tělo a jsem citově na dně. Každý krok vyžaduje nesmírné úsilí. Šourám se po prašné cestě vedoucí k okraji teritoria smečky. Chci jen zalézt pod deku, zavřít bolavé oči a spát celý týden.

Dojdu k našemu malému domku a otevřu vchodové dveře s modlitbou, aby byl prázdný.

„Překvapení!“

Trhnu sebou a ruka mi vyletí k hrudi, jak se mi zadrhne srdce.

Uprostřed malého obývacího pokoje stojí má matka a můj nejlepší přítel Soren. Matka drží malý domácí dort s jedinou svíčkou hořící uprostřed. Její tvář září nefalšovaným nadšením.

Pak se však mé oči setkají se Sorenovými. Žaludek se mi sevře do těsného, bolestivého uzlu.

Na rtech má lehký úsměv, ten však do jeho hlubokých hnědých očí nedosahuje. Čelist má pevně zaťatou. Široká ramena ztuhlá. Vypadá jako muž, který stojí na okraji propasti.

„Byla jsi celý den pryč a já pro tebe chtěla udělat něco výjimečného.“ Matka vykročí vpřed, aniž by si všimla těžkého napětí, které zaplavuje místnost. „Beta se zdržel na schůzce ve smečkovém sídle a zůstane tam přes noc. Říkala jsem si, že bychom měly pozvat tvého nejlepšího kamaráda. Přišel rovnou sem, i když má noční službu. Je to k tobě tak dobrý přítel.“

„Děkuju, mami.“ Polknu obrovský knedlík, který se mi tvoří ve vyschlém hrdle. „Můžeš nás na chvilku nechat o samotě, prosím?“

Matka zamrká a úsměv jí lehce pohasne. Podívá se na mě a na Sorena, protože vycítí náhlou změnu atmosféry. Položí dort na malý dřevěný jídelní stůl.

„Samozřejmě, broučku. Půjdu se podívat na prádlo.“

Vřele kývne na Sorena a zmizí v krátké chodbě. Ve chvíli, kdy dveře její ložnice tiše zaklapnou, se křehké ticho roztříští.

Soren udělá půlkrok ke mně. Oči se mu lesknou zadržovanými slzami. Hruď se mu zvedá a klesá roztřeseným dechem.

„Nejsme druzi.“ Jeho hlas je tichý, zničující šepot.

Srdce se mi bolestivě sevře. Zaplaví mě čerstvá vlna zoufalství a hrozí, že mě stáhne pod hladinu. Měsíční bohyně je kruté, sadistické božstvo. Místo chlapce, na kterém mi doopravdy záleželo, mi dala tyrana jako Thane. Připravila mě o jediného člověka, vedle něhož jsem se opravdu cítila v bezpečí.

Překonám vzdálenost mezi námi a vrhnu se mu kolem krku. Pevně se chytím jeho širokých ramen a zabořím tvář do jeho teplé hrudi. Držím se ho jako záchranného lana v bouři. Na vteřinu ztuhne, než mě jeho silné paže obemknou kolem pasu a přitisknou mě těsně k sobě.

„Dnes večer jsem našla svého druha. Byl to Thane.“

Soren v mém objetí zkamení. Zatají dech. Velkýma rukama mě sevře v pase tak pevně, až to hrozí modřinami. Cítím, jak jeho svalnatým tělem projede vlna šoku.

„Ale okamžitě jsem ho odmítla. Přetrhla jsem pouto. Radši bych zemřela, než abych byla svázaná s mužem jako Thane.“ Slova ze mě chrlí v rychlém sledu; potřebuji, aby znal tu děsivou pravdu dřív, než dojde k ukvapeným závěrům.

Soren se pomalu odtáhne. Ruce nechává na mých bocích a dívá se mi do tváře. Jeho drsnými rysy na kratičký okamžik probleskne hluboká úleva. Dlouze a třaslavě vydechne, ale úlevu vzápětí pohltí hluboký, nepopiratelný smutek. Oba víme, co to pro nás znamená.

„Vždycky jsem si myslela, že to budeš ty.“ Hlas se mi zlomí. Nesnáším, jak se mi třese brada a prozrazuje mé zlomené srdce.

Soren neuhýbá pohledem. V jeho hnědých očích zuří bouře drsných, syrových emocí. Těžce polkne a ohryzek na krku se mu pohne.

„Já taky. Jsi jediná žena, kterou jsem kdy chtěl, Zoyo.“

Z oka mi vyklouzne slza a steče po tváři. Vztekle ji setřu, jak nenávidím tu nespravedlnost celého světa. Vyrůstali jsme spolu. Bojovali bok po boku. Sdíleli jsme každé tajemství, každý sen. Měl to být on.

„Dnes bude osmnáct někomu jinému, Sorene. Najdeš tam venku svou předurčenou družku. Teď už musíme jít každý svou cestou. Musíme nechat osudu volný průběh.“

Ta bolestná, nesobecká pravda visí ve vzduchu mezi námi. Je to jako polykat rozbité sklo. Dávám mu svobodu, ale stojí mě to poslední kousek mé duše.

Soren se tiše, bez pobavení uchechtne. Pomalu zavrtí hlavou, podívá se na podlahu a pak své utrápené oči znovu stočí k mým.

„Moje budoucí družka si zaslouží mnohem víc než muže, který už hluboce miluje někoho jiného.“

Hruď se mi propadne. Natáhnu ruce a chytím ho za silná zápěstí, abych se udržela nohama na zemi.

„Tohle neříkej. Každá žena by měla nepředstavitelné štěstí, kdyby tě měla. Budeš pro ni úžasný druh. Bohyně si jenom nemyslela, že jsem hodna dobrého muže.“

Výraz v jeho tváři ztvrdne. Uvolní jednu ruku a zvedne ji. Vezme mou tvář do dlaně s neuvěřitelnou něhou, která je v ostrém protikladu k jeho obvyklé drsné válečnické slupce. Palcem mi setře čerstvou slzu těsně pod okem.

„Tohle neříkej. Jsi ho hodna víc než kdokoli jiný, Zoyo. Vždycky budeš mou první opravdovou láskou. Ne kvůli nějakému mystickému, vynucenému poutu od Bohyně. Prostě proto, že jsi to ty.“

Jeho srdceryvný slib roztříští i poslední zbytky mé obrany. Přes řasy se mi vyhrnou další slzy, horké a rychlé. Už se neobtěžuji je stírat. Nechávám žal, ať mě zcela pohltí.

Soren vykročí vpřed a přitiskne mě na svou hruď. Ovine kolem mě paže v posledním, táhlém, zoufalém objetí. Zaboří tvář do mého krku a tiskne mě k sobě pevněji než kdykoli předtím. Vtiskuje si do paměti, jaké to je mě držet. Vpaluje si mou vůni, mé teplo i mou přítomnost do vzpomínek. Je to tiché, tragické loučení. Kapitulace před osudem, který ani jeden z nás nechtěl.

Neodtahuji se od něj. Zavřu oči a nechám slzy volně kanout na jeho košili. Obejmu ho kolem trupu a držím ho stejně urputně. Vtisknu si do paměti pravidelný tlukot jeho srdce naproti mé hrudi. S naprostou jistotou vím, že je to naposledy, co se takhle objímáme. Naposledy, kdy mohu předstírat, že vesmír je spravedlivý. Zítra budu muset čelit hněvu budoucího alfy a soudu celé smečky. Dnes v noci, v tichém bezpečí tohoto pokoje, si však dovolím truchlit nad tou krásnou, pokojnou budoucností, kterou nikdy nedostanu.

Stojíme tam v šeru, dva zlomené dílky skládačky, které vesmír odmítá složit k sobě. Nakonec se však přihlásí realita dnešní noci a připlíží se k nám jako stín. Slyším, jak se otevírají dveře matčiny ložnice – neúprosná připomínka, že svět se točí dál a dožaduje se vysvětlení, na něž jsem příliš vyčerpaná.