Zoya

„To je jedno,“ zamumlám a mávnu na Banea rukou.

Krátce skloní hlavu v náznaku úklony a pak se otočí; zvuk jeho kroků pomalu doznívá v temné chodbě a já zůstávám sama se svými myšlenkami.

Zprudka vydechnu a otevřu knihu, kterou mi přinesl. Nutím se soustředit na slova, ale písmena se mi slévají dohromady.

Frustrovaná klesnu na studenou podlahu, listuji stránkami a zkouším to znovu. Jenže ať se