„Dokončit to, co jsme předtím začali?“ zopakuji přiškrceným hlasem a snažím se znít lhostejně – jako by mi v žaludku nelétaly divoké kotrmelce, jako by se mi při té vzpomínce bezděčně nesvírala stehna.

Valenovi se zableskne v očích, když popojde blíž, a jeho žár už teď narušuje můj osobní prostor.

„Jo,“ zamumlá hlasem drsným a kouřovým – jako hedvábí pomalu se vlekoucí po holé kůži. „Vzpomínáš… ja