S těžkým povzdechem vstanu, znechucený sám ze sebe, že vůbec váhám – zvlášť když Baneovi dlužím všechno za to, co pro mě udělal. Nemohu si však pomoci.

Pohlédnu na lékaře, který tam stále trpělivě stojí. „Dovolte mi poradit se svou družkou, než—

„Můj druh Valen svou krev daruje. Okamžitě.“

Zoyin hlas prořízne vzduch jako úder hromu a přetne mou větu v půli. Vtrhne dovnitř jako živel a její pohled