Neztrácíme ani vteřinu – matka i já víme, že teď záleží na každém okamžiku. Ruku v ruce opouštíme dům Baneova otce ještě dřív, než začne vycházet slunce, a Valen nám kráčí po boku, ochranitelský jako vždycky. Bane a Bryn se rozhodnou zůstat.

„Chci se o něj chvíli postarat,“ říká Bane a pevnou rukou se opírá o otcův invalidní vozík. „Potřebuje mě.“

Valen ho chytí za rameno. „Udělej to, co považuješ