Sloane si ostře, posměšně odfrkla. „No jasně. V místnosti plné lidí je jediná natolik slabá, že prakticky vyleze mému příteli do náruče. Nolan je hotový světec, co? Nikdy neobejme nikoho jiného, jen svou budoucí švagrovou. Kdyby spolu vlezli do postele, nejspíš byste to svedli na špatné osvětlení. Upřímně, mé srdce už má tohohle bordelu plné zuby. Ti dva se k sobě hodí jak dělaní pro skládku.“

Nolan pustil Celiinu paži vteřinu poté, co k němu její slova dolehla. „Sloane, to jsi úplně vedle.“

„Úplně vedle? Nolane, počítáš vůbec, kolikrát už jsi mě touhle chabou frází nakrmil?“ ušklíbla se Sloane.

„Má to svůj důvod. Můžu to vysvětlit.“ Nolan marně hledal ta správná slova.

„Nemám zájem.“

Nolan měl vždycky po ruce výmluvu připravenou okamžitě vystřelit. Bez ohledu na důvody se pokaždé postavil na stranu Celie a Sloane nechal na holičkách.

Sylvia předstoupila s nuceným úsměvem, dychtivá změnit téma. „A co zásnubní večírek? Musíme doladit catering a seznam hostů.“

Sloane se suše, ledově zasmála. „Zásnubní večírek? Vždyť ani neproběhla skutečná žádost o ruku. Jaké zásnuby?“

„Co to má znamenat?“ zírala na ni Sylvia s otevřenou pusou.

Nolan i zbytek Lockwoodových na ni hleděli v naprostém zmatku. V Celiiných očích se zableskla potměšilá jiskra.

Sloane probodla Nolana chladným pohledem. „Potřebuješ to snad ještě jasněji? Řekla jsem ti to včera během té tvojí polovičaté žádosti o ruku. Řekla jsem, že jestli mě v tom necháš, definitivně končíme. Takže, Nolane, je mezi námi konec. Já skončila.“

„V žádném případě! Tohle nenechám jen tak!“ vyštěkl Nolan. V hrudi se mu sevřel pevný uzel.

Stál po jejím boku od jejích tří let. Poutalo je celých dvacet let společné minulosti, která jejich životy spletla do nerozlučného uzlu. Sdíleli každý životní milník, každé narozeniny i každé tajemství. Jedna zpackaná žádost o ruku přece nemohla vymazat celou tu společnou historii během jediného dne. Celý život opakovala, že si ho vezme. Pro něj byli konečnou stanicí. Měli spolu vydržet navždy.

„Vezmi to zpátky. Jen teď zuříš. Nemyslíš to vážně.“ Nolan zaťal čelist.

Sloane stočila pohled k Sylvii a jeho ubohou prosbu ignorovala. „Já řekla své. Skončili jsme. Jestli nechcete pořádat obrovskou oslavu bez nevěsty, radši to zrušte ještě dnes.“

Zezadu skupiny zahřímal hluboký hlas. „To je nesmysl! Svatba mezi Pierceovými a Lockwoodovými byla po celá léta tesána do kamene. Myslíš, že je to nějaká hra? Umírala jsi touhou si ho vzít, a teď couváš? Nemůžeš si prostě dělat, co se ti zlíbí!“

Sloane ten výbuch uvítala s ryzím ledem v očích. „Když vám na té svatbě tolik záleží, vezměte si ho sami. Nebo... máte přece ještě jednu dceru, ne?“ Pohledem střelila k Celii.

„Sloane! Víš, že tě miluju.“ Nolanovi přeskočil hlas.

„To je fuk.“ Sloane si odfrkla. Tahle konkrétní věta pro ni byla mrtvá.

Rozhodila rukama do vzduchu. „Mám dost tohohle sitcomu o šťastné rodince. Mějte se. Nebo ještě líp – už nikdy.“

Sloane se otočila na podpatku a rázným krokem zamířila k východu. Ani jediným pohledem se neohlédla po lidech, kteří měli být její rodinou.

„Sloane!“ Nolan se pohnul, aby se za ní rozběhl.

Celia natáhla ruku a zoufale se mu chytila paže. Do očí jí vhrkly nevyplakané slzy a vytvořily dokonalý obraz tragické oběti. „Je to moje vina. Kdybych se nezranila, nic z toho by se nestalo. Jenom zuří, Nolane. Běžet za ní teď nemá smysl. Jenom se ještě víc odtáhne. Nech ji vychladnout a promluvíme si s ní později společně. Vždycky do tebe byla blázen. To zrušení zásnub je jenom bluf. Chce jen, abys panikařil.“

Sylvia se natáhla a poplácala Celii po ruce. „Přesně tak, nedělej si s tím hlavu. Jakmile vychladne, přileze po kolenou zpátky. Běhala za tebou dvacet let. Ta jen tak neodejde.“

Minulost mezi nimi byla hluboká a spletitá, zamotaná v pavučině zármutku a viny. Před třemi lety naplánovala Sloane společnou plavbu na plachetnici, aby si vyčistila hlavu. Celia a její přítel se k nim přidali. Zčistajasna udeřila mohutná bouře, která proměnila oceán ve smrtící past, a Celiin přítel zemřel, když zachraňoval Nolana před drtivými vlnami. Celia se sama málem utopila. O několik týdnů později se probudila v nemocnici s těžkými poruchami paměti a se sklonem k prudkým záchvatům, při nichž si Nolana občas pletla se svým mrtvým přítelem.

Včera v noci měla Celia drobnou autonehodu. Šok vyvolal další těžký záchvat a začala volat svého přítele. Sylvia okamžitě zavolala Nolanovi, aby ji uklidnil, a odtáhla ho přesně ve chvíli, kdy žádal Sloane o ruku.

Sylvia na svém rozhodnutí stále neviděla sebemenší chybu. Bez vteřiny váhání by udělala přesně totéž znovu. Podle jejího názoru dlužila Sloane Celii příliš mnoho na to, aby si mohla kdy stěžovat. Žádost o ruku byla jen žádost o ruku. Proč kolem toho dělat takový povyk? Sylvii to připadalo neuvěřitelně dětinské.

Jared si odfrkl a zkřížil paže na prsou. „Sloane visí na Nolanovi už dvacet let. Ani náhodou to se zrušením svatby nemyslí vážně.“

Nolan nechal jejich hlasy plynout kolem sebe. Dovolil, aby ho jejich ujišťování zadrželo, ale hluboko v útrobách se mu dál svíral těžký uzel.

Přísahali si, že slovo rozchod nikdy nevypustí z úst jen tak. Uplynulé tři roky byly krušné. Celiiny záměny mezi nimi neustále zažíhaly trpké hádky. Během jednoho obzvlášť zlého záchvatu musel Nolan Celii dokonce políbit, aby ji uklidnil. Sloane zuřila, ale ignorovala ho jen měsíc. Ani jednou neřekla, že spolu nadobro skončili.

Jen tentokrát upouštěla páru?

Nolan si promnul zátylek. Možná by si Celii opravdu měl na chvíli držet dál od těla. Tento měsíc ještě nemluvil s jejím terapeutem. Byl čas dožadovat se skutečných odpovědí o jejím duševním stavu. Ať se stalo cokoli, Sloane byla jediná žena, kterou si chtěl vzít. Vždycky jí byla.

Celia sledovala, jak se za Sloane zavírají skleněné posuvné dveře. Zatímco všichni ostatní mávli nad tím dramatickým odchodem rukou jako nad pouhým hysterickým záchvatem, v Celiiných očích tančila vychytralá jiskra. Pokud to Sloane myslela vážně, byl to skvělý výsledek. Pokud ne, s radostí ještě trochu rozvíří vody, aby si zajistila své vlastní místo.

Lockwoodovi si posbírali věci a nemohli se dočkat, až z té dusivé policejní stanice vypadnou. Zrovna když se otočili k východu, vpochodoval do haly mladý policejní nováček. Jeho ležérní slova zasáhla skupinu jako nečekaný úder.

„Sloane? Nebyla tady už včera v noci? Zase zpátky pro přídavek?“ zasmál se policista.

Minulou noc měl noční směnu a řešil nepřehlednou pouliční rvačku v centru. Jen se na skok zastavil u hlavní přepážky, když zahlédl Sloane odcházet. Z jeho tónu čišelo škádlivé popíchnutí v domnění, že je na stanici stálým hostem.

Nolan povytáhl obočí a vykročil k přepážce. „Vy znáte Sloane? Ona tady byla i včera v noci?“

Marcus zavrčel a zaťal čelist. „Ta malá potížistka! Do čeho se namočila tentokrát?“

Garrett si odfrkl a zavrtěl hlavou. „Cože, ona se na stanici rovnou stěhuje? Pořád se ještě nezbavila své rebelské fáze?“

Během několika vteřin byla celá rodina připravená hodit další obrovský průšvih na Sloane. Byli si jistí, že zase vyvedla nějaký malér.

Celia vycítila, že v chování toho policisty něco nesedí. Ztišila hlas a vžila se do role klidné mírotvorkyně, aby uklidnila otce. „Tati, počkej. Ještě nevíme, o co šlo. Sloane je mladá. Občas bývá trochu divoká.“

„Mladá? Je jí třiadvacet! Kdyby měla aspoň polovinu tvého rozumu, spalo by se mi v noci líp,“ odsekl Marcus.

Mladému policistovi hravý úsměv z tváře zmizel. Předstoupil, otrávený těmi bezohlednými domněnkami. „Počkat, brzda! Kdo říkal, že ji sebrali kvůli průšvihu? Na vaši holku včera v noci skočila nějaká verbež a schytala ošklivou ránu. A k smrti vyděšená. Kdyby se jí nezastal nějaký cizí chlap, bůhví, jak by to dopadlo. Vy jste její rodina. Jak to, že o tom nemáte ani tušení?“

Policista znechuceně zavrtěl hlavou. Další slova zamumlal právě tak hlasitě, aby jim v uších pálila: „Ruku má celou obvázanou. Ten cizinec, co jí pomohl, má očividně víc zájmu než její vlastní lidi.“

Jeho slova uštědřila Lockwoodovým tvrdou facku. Celá skupina ztuhla na místě a jejich spravedlivý hněv se rozplynul ve vzduchu. Zavalila je náhlá, drtivá vlna viny. Vzpomněli si, jak bledá a vyčerpaná Sloane vypadala, když předtím vešla na stanici. Držela se vzpřímeně, ale jednu ruku tiskla nepřirozeně k tělu. Byli tak pohlceni vlastním dramatem a údajným traumatem Celie, že se ani jediný z nich neobtěžoval zjistit, jak na tom Sloane doopravdy je. Přehlédli každé varovné znamení.

Sylvia zírala na policistu a její bezchybná fasáda praskala pod tíhou jeho odhalení. V hrudi se jí usadila svíravá, odporná hrůza. Bez ohledu na to, jak moc jim Sloane svým chováním lezla na nervy, pořád byla jejich dcera. Byla jejich vlastní krev a tělo. Sylvia se snažila bojovat s narůstající panikou a zoufale se chytala svých tvrdohlavých výmluv, aby se ochránila před pocitem viny. Pokud Sloane nebyla tak vzpurná, chovala by se k ní vůbec takhle tvrdě? Za tu samotu si může sama.

„Ona je zraněná? Je to vážné?“ zeptala se Sylvia a hlas se jí chvěl šokem.