Postarší policista si těžce povzdechl a opřel se svým mohutným tělem o přepážku. „Bylo to drsné. Když ji moji kluci přivedli, byl na ni žalostný pohled. Šaty měla nasáklé krví, rozseklou hlavu a ruku těžce pomlácenou. Skoro ani nevydala hlásku.“

Sylvia sebou trhla. Její pěstěné ruce sevřely značkovou kabelku tak křečovitě, až jí zbělely klouby. Její bezchybná fasáda praskala pod tíhou strážníkových strohých slov.

„Představte si, že vás v temné uličce zažene do kouta smečka potetovaných grázlů a obtěžuje vás. Kdo by nebyl k smrti vyděšený? Jenže ona byla úplně sama. Jen seděla schoulená v rohu na jedné z našich laviček a promluvila, jen když jsme z ní páčili výpověď. Trhalo mi to srdce.“ Policista zavrtěl hlavou a v hlase se mu zračilo neskrývané opovržení vůči bohaté rodině stojící před ním.

Ta slova zasáhla Lockwoodovy jako fyzické rány a vyrazila jim dech z plic.

Policista si zkřížil silné paže na prsou a přimhouřil oči. „Zkoušela párkrát volat. Nikdo to nezvedal. Podívala se na nás a řekla, že je na všechno sama. Papíry ohledně kauce vyřídil právník toho chlapa, co ji zachránil. Nejdřív jsme mysleli, že je to sirotek. Nechtěli jsme se jí vrtat v traumatu. A teď se ukáže, že rodinu přece jenom má. Tak kde jste vy lidi včera v noci byli?“

Stud v obličejích Lockwoodových pálil jako horká, ošklivá červeň.

Předpokládali, že Sloane jen ztropila další hysterickou scénu kvůli zkaženým zásnubám. Celia prožívala zdravotní krizi a vyžadovala veškerou jejich pozornost i péči. Na obvyklé kousky Sloane neměli ani špetku trpělivosti. Do jednoho si bez váhání vypnuli telefony a umlčeli právě toho člověka, který je potřeboval, aby přežil.

Nolan cítil, jak se mu hrudník hroutí pod drtivým tlakem. V mysli se mu vynořil ten krátký včerejší telefonát. Její hlas se třásl, byl bez dechu a zněl v něm ryzí děs.

*Někdo mě sleduje. Prosím, pomoz mi.*

Řekl jí, ať přestane blbnout, a zavěsil.

Představil si ji vyděšenou a samotnou ve tmě, jak krvácí na chladném betonu. Vzpomněl si na posvátný rodinný slib, který si dali před lety: vždycky zvedat telefon, nikdy se neodmlčet. Zklamal ji, když prosila o život. Dusivá vlna viny hrozila, že ho srazí na kolena.

Marcus si odkašlal a v hlase mu zněla těžká lítost. „Pozvěme Sloane na večeři. Uvaříme všechno, co má nejradši. Musíme to napravit.“

Jared přešlápl z nohy na nohu a ve tváři se mu mísil stud se zbytky podráždění. „Chytili vaši lidi ty šmejdy?“

Policista přikývl s chmurným výrazem. „Sedí pod zámkem.“

Garrett se zadíval policistovi přímo do očí a nasadil kamenný výraz, aby zakryl vnitřní sebeznechucení. „Chceme pro ty parchanty maximální možný trest. A ten chlap, co mé sestře pomohl, nechal tu číslo? Zastavíme se za ním, abychom mu poděkovali.“

Garrett měl v plánu vypsat tučný šek. Úplně cizí člověk se postavil na ochranu jeho sestry, zatímco její vlastní krev ji předhodila vlkům. Zbytek rodiny v tichém souhlasu přikyvoval, zoufale toužící vykoupit si klid v duši.

Mezitím, na míle daleko od pošmourné policejní stanice, seděl Roman Vance ve své rozlehlé, sluncem zalité kanceláři.

Jeho dlouhé prsty obracely šustivé stránky tlusté složky ležící na mahagonovém stole. Bystrý zrak přejížděl hustý text a jeho pohledná tvář neprozrazovala vůbec nic. Obsáhlý spis podrobně popisoval každý střípek života Sloane Lockwoodové a dělil její chaotickou existenci do tří zřetelných etap.

Před šesti lety byla princeznou rodiny Lockwoodových. Rozmazlená, plná života a nepřehlédnutelné jiskry.

Po šestém roce vstoupila na scénu Celia. Sloane vybledla v pouhého ducha, přehlíženého ve vlastním obrovském domě. Celia se stala nezpochybnitelnou hvězdou, zatímco Sloane se proměnila v ubohou rohožku. Spis dokumentoval roky, kdy Sloane dělala psí kusy a chovala se jako loutka bez duše, jen aby si vysloužila aspoň drobeček pozornosti své rodiny.

Pak přišel její sedmnáctý rok. Pod tím vším tlakem se v ní něco zlomilo. Začala rebelovat, zahořkla a brala si Celii na mušku všemi možnými způsoby. Ničila rodinné večeře, vysmívala se Celiinu křehkému zdraví a stala se chodící noční můrou. Vzpoura zpřetrhala i zbývající rodinná pouta. Od Lockwoodových odešla ve chvíli, kdy převzala vysokoškolský diplom.

Miles stál vedle masivního stolu a dramaticky si povzdechl. „Sestry Lockwoodovy jsou jako den a noc. Ta starší je zlatíčko, talentovaná, opravdová hvězda jejich společenských kruhů. A ta mladší? Jen uřvaná potížistka. V nejlepším případě průměrná.“

Roman ze sebe vydal tiché, ledové odfrknutí. „Pch. Idioti.“

Miles okamžitě sklapnul a sklopil zrak. Hrál nehybnou sochu, protože si uvědomil, že špatně odhadl nebezpečnou atmosféru v místnosti.

Městu vládli Vanceovi. Roman byl jejich korunní princ. Stačilo luskout prsty a celá finanční čtvrť se třásla. Mohl nařídit zkázu člověka a dotyčná oběť se ještě musela usmívat a děkovat mu za takové privilegium. Miles nedokázal pochopit, proč se tento chladnokrevný predátor zajímá o problémovou holku z nefunkční rodiny. Když o někoho projevil zájem ďábel, dotyčný byl obvykle odsouzen k děsivému konci.

Roman ignoroval asistentovu vnitřní paniku. Jeho temný pohled sklouzl zpět ke konkrétnímu záznamu ve spisu: Věk 6 let.

Celiina matka Lydia a matka Sloane Sylvia byly sestry. Podle pomluv si měl Marcus původně vzít Lydii, ale nakonec uvízl se Sylvií. Sylvia žila pohádkový život s bohatým manželem a dokonalými dětmi. Lydii potkal mnohem krutější osud. Vdala se za násilnického gamblera a později se s ním s finanční pomocí své sestry rozvedla. Lydia vychovávala Celii sama. Předčasně narozená dívka nesla matčino dívčí jméno ve vyšší společnosti jako cejch hanby.

Tragédie udeřila v den šestých narozenin Sloane. Sloane ztropila obrovskou scénu a utekla z domu na ulici. Lydia se vydala toho spratka hledat. Nějaký řidič projel na červenou a Lydia zemřela ve změti zohýbaného plechu.

Lockwoodovi se polovičního sirotka Celie ujali. Vina je vedla k tomu, že ji rozmazlovali víc než vlastní krev. Byl to zvrácený pokus o očistu karmy. Celia svou roli sehrála k dokonalosti. Ztvárnila sladkou, trpící světici tak přesvědčivě, že jí celá rodina zobala z ruky. Dokonce i vlastní bratři Sloane uctívali zem, po níž Celia kráčela, a chovali se k ní jako ke křehkému sklu.

Roman zvedl ruku a promnul si citlivé místo na čele. Ta malá divoška mu při jejich včerejším nočním setkání zanechala pořádnou, pulzující modřinu.

Přelétal pohledem mezi dvěma fotografiemi připnutými k silné složce. Na jedné byla malá Sloane s buclatými tvářemi a zářivým úsměvem. Na druhé její dospívající já. Vypadala jako bouřkový mrak v lidské podobě – zamlklá, trucovitá a sálající čistý jed.

Lockwoodovi její rebelskou povahu nenáviděli. Roman ji miloval.

Pamatoval si ten živelný plamen v jejích očích, když se v té uličce bránila. Dívka, která měla dost odvahy ukázat prostředníček své protežované sestře a vzepřít se dusivé rodině, byla vzácný úkaz. Fascinovalo ho to. Hluboko v hrudi cítil, jak se v něm probouzí temná, dravčí zvědavost.

Roman si opřel lokty o stůl a rty se mu zkroutily do lehkého, nebezpečného úšklebku. „Myslíš, že by podpálila sídlo Vanceových, kdybych ji tam hodil?“

Jeho tón byl ležérní, jako by se ptal na odpolední počasí.

Miles zaskočeně lapl po dechu, prudce se rozkašlal a oči mu v čirém šoku div nevylezly z důlků.