Sienna si všimla šoku, který se Declanovi zračil ve tváři. Složitým mechanizmům bojových umění nerozuměla, ale pohled na jejího neporazitelného bratra, ověnčeného trofejemi, jak tam stojí neschopný pohybu, ji vyděsil. Náhlá realita Lexiiných schopností roztříštila její obvyklou aroganci. Ret se jí zachvěl. Hýčkaná dědička tentokrát nenašla žádnou jedovatou odpověď. Vší silou dupla nohou do naleštěné dřevěné podlahy.

„Stejně ti nikdy neodpustím!“ vykřikla Sienna a hlas se jí zlomil pod náporem emocí.

Po tvářích se jí horké a rychlé koulely slzy. Protože nedokázala snést drtivé ponížení ani o vteřinu déle, otřela si obličej hřbetem ruky, vyrazila k hlavnímu schodišti a utekla.

„Cece,“ zavolal Declan, zatímco mu pravá paže stále visela podél těla bezvládná a otupělá.

Střelil po Lexi hlubokým, zkoumavým pohledem. V hlavě se mu prala stovka protichůdných, děsivých otázek ohledně té cizinky, se kterou sdílel krev. Neschopen porážku zpracovat, otočil se a vyběhl za svou plačící sestrou.

Rozlehlý obývací pokoj zahalilo dusivé ticho. Arthur a Elena stáli jako přimrazení a hleděli na Lexi v naprostém úžasu. Nenucený, takřka dravčí způsob, jakým rozebrala Declanovu obranu, popíral veškerou logiku. Střetli se pohledy a proběhl mezi nimi němý rozhovor. Věděli, že Lexi strávila celé dětství odhozená v temnotě, na míle daleko od bohatství a výsad rodiny Vanceových. Nikdy neměla přístup k elitním instruktorům bojových umění, nejmodernějším tělocvičnám ani osobním trenérům. Jediné logické vysvětlení, na které se zmohli, jim rvalo srdce. Domnívali se, že jejich ztracená dcera byla celá léta lovnou zvěří, což ji donutilo osvojit si tyto drsné, zoufalé reflexy sebeobrany jen proto, aby na ulici vůbec přežila. Převalila se přes ně hluboká, dusivá vlna viny, která spláchla jakékoli podezření.

Elena popojela blíž, oči se jí zalily nevyslyšenými slzami a své teplé dlaně ovinula kolem Lexiiných chladných prstů.

„Zlatíčko, Cece je sice tvoje starší sestra, ale je ještě nevyzrálá a věci, které občas plácne, dokážou hrozně bolet. Upřímně, ta dospělá jsi tady ty. Ona se chová spíš jako ta mladší. Drahoušku, prosím tě, neber si to k srdci,“ žadonila Elena a v hlase se jí mísilo mateřské zoufalství.

Lexi to bylo jedno. Pohybovala se ve zrádných, krví nasáklých vodách mezinárodního podsvětí, kde jediný chybný krok znamenal kulku do hlavy. Váleční baroni a zločinecké syndikáty vypisovali na její hlavu milionové odměny. Ve srovnání s po zuby ozbrojenými zabijáky, kteří ji lovili za hluboké noci, se rozmazlená puberťačka zmítaná záchvatem vzteku na jejím radaru sotva objevila. V jednom měla Elena pravdu. Sienna sice byla podle rodného listu její starší sestrou, ale život v bavlnce a se stříbrnou lžičkou v puse ji zanechal měkkou. Lexi neměla sebemenší v úmyslu plýtvat energií na hádky s někým, kdo byl v jejích zocelených očích pouhým uplakaným dítětem. V tomto rozlehlém sídle pro ni bylo podstatné jediné – získat si důvěru Arthura a Eleny.

„Mně je to fuk,“ odpověděla Lexi a v jejím hlase nezbyla ani stopa po hněvu.

Elena ze sebe vydala dlouhý, roztřesený výdech úlevy. Těžké napětí v její hrudi se rozplynulo. Arthur přistoupil blíž a položil manželce podpůrně ruku na rameno. Strávili bezesné noci vymýšlením plánu, jak své dávno ztracené dceři všechno vynahradit, a tato příhoda jejich odhodlání jen upevnila.

„Lexi, dlužíme ti tolik. Prosím, dovol nám, abychom se pokusili napravit všechny ty roky, kdy jsme tu pro tebe nebyli. Cokoli mají Dec a Cece, zajistíme, abys měla do posledního puntíku i ty. Pošleme tě na Královskou akademii Crown Crest, přímo po bok Dece a Cece,“ pronesla Elena s pevným odhodláním.

Královská akademie Crown Crest představovala v Crowhavenu nesporný vrchol elitního vzdělávání. Tyčící se kované brány se otevíraly pouze pro dědice nepředstavitelného bohatství a politické moci. Rodina Vanceových patřila k nedotknutelné crowhavenské smetánce. Spolu s rodinami Royceových a Camdenových vládli městu jako všemocná Velká trojka. Arthur měl ve správní radě akademie stálé, vlivné křeslo. Zařídit Lexi uniformu a lavici bylo tak snadné jako vytočit desetivteřinový telefonát.

Na Elenině tváři se však usadil stín obav.

„Ale Dec a Cece mi říkali, že děcka na Crown Crestu umějí být dost divoká. Slyšela jsem, že se tam perou skoro obden. Není divu, když je sebeobrana jedním z jejich hlavních předmětů. Učí tam všechno od taekwonda a kickboxu až po volný boj a klasický box. Spousta tamních studentů vyrostla v tělocvičnách, stejně jako Dec a Cece. Někteří z nich jsou tak dobří, že by z fleku mohli dělat mezinárodní osobní strážce. Vážně, jde z nich strach. Lexi, až nastoupíš, kdybys někdy na někoho z těch rváčů narazila, nic si na ně nezačínej. Nemáš za sebou takový výcvik jako Dec a Cece. Kdybys s těmihle typy měla problém, radši buď rozumná a drž se při zemi. Jinak si koleduješ o výprask. A poslyš, kdyby šlo do tuhého, neváhej. Hned jdi za Decem nebo Cece. Vždycky se za tebe postaví.“

Lexi to zběsilé varování vyslechla bez jediného záchvěvu skutečných obav.

*Škola?*

To slovo jí na jazyku znělo cize. Ta představa byla tak všední, až neudržela obočí a udiveně ho povytáhla. V jejích vzpomínkách nefigurovaly nablýskané třídy ani tabule. Vyrůstala vyhublá na kost a hladovějící v neúprosných slumech a přežívala z hnijících zbytků, které boháči vyházeli do popelnic. Když jí hlodavý hlad ukousal i poslední střípky dětské nevinnosti, vrhla se do brutálního světa žoldáků jen proto, aby si zajistila teplé jídlo. Všechno, co znala, každou smrtící techniku, kterou vládla, si vryla do morku kostí během skutečných, krvavých střetů. Jejími jedinými učiteli byly situace na hranici života a smrti. Brodila se páchnoucími, nekonečnými močály, pochodovala zamořenými pustinami a plazila se přes znetvořené mrtvoly na mezinárodních bojištích. Po 3 651 dní žila jako predátor i kořist a zdokonalovala se v umění přežít ve světě ovládaném krví a chaosem.

Vyhlídka, že si oblékne skládanou sukni a bude sedět v hodinách matematiky jako obyčejná puberťačka, pro ni byla k popukání nová.

Lexi zkroutila rty do svého typického potměšilého úšklebku.

„No, to by mohlo být ještě zajímavé,“ zamumlala Lexi a v jejích tmavých očích nebezpečně zajiskřilo pobavení.

*****

O týden později ranní slunce ještě ani nevyšlo nad obzor, ale Lexi už byla v pohybu. Dnešek znamenal její oficiální premiéru v roli studentky Královské akademie Crown Crest. Po několika dnech strávených v rozlehlém luxusu Vanceovy vily to vypadalo, že do estetiky vyšší společnosti zapadla. Přesto se odmítala vzdát svých zažitých návyků. Dlouho předtím, než personál sídla začal se svými každodenními povinnostmi, Lexi vyrazila na asfalt. Odběhala si vyčerpávajících deset kilometrů mlžným, pěstěným zámeckým parkem lemujícím pozemek Vanceových. Její dech zůstával klidný, byl to rytmický metronom atletické výkonnosti.

Když se vrátila do soukromé venkovní posilovny na pozemku, vyskočila na hrazdu. V jediné nepřerušené sérii vystřihla stovku shybů. Její štíhlé svaly se napínaly a uvolňovaly s mechanickou přesností. Když seskočila na trávník, sotva se zadýchala. Tato extrémní fyzická příprava pro ni nebyla žádným fitness koníčkem. Byla to základní podmínka pro přežití. Více než deset let začínalo každé její svítání tímto neúprosným drilem. Bylo to trvalé dědictví z dob, kdy žila na ostří nože a připravovala své tělo i mysl na jakýkoli pekelný scénář, který by mohl nastat.

V půl osmé ráno Lexi vešla do velkolepé vstupní haly Vanceovy vily s měkkým ručníkem přehozeným kolem krku.

Declan a Sienna stáli poblíž masivních vstupních dveří, upravovali si značkové batohy a chystali se k odchodu.

Elena na ni zavolala z klenutého průchodu do jídelny: „Lexi, ty už ses vrátila z běhání? Pospěš si a jdi se nachystat. Za chvíli vyrážíte do školy. Náš řidič se dnes ráno omluvil, že je nemocný, takže tě dnes nebude moct odvézt. Poprosila jsem řidiče od sousedů, aby tě vzal s jejich dětmi, tak sebou hoď a připrav se.“

Sienna si zrovna obouvala tenisku z limitované edice. Když spatřila Lexi, jak tam stojí, obličej jí zkysnul. Přetrvávající zášť z minulého týdne byla stále žhavá jako uhlík. Sienna nespokojeně zavrčela, vrhla na Lexi jedovatý pohled, popadla klíče od auta a chystala se vypadnout ze dveří. „Tomu říkám pech, vidět ji hned takhle po ránu. Jedu do školy.“

Její každodenní ranní výstupy se v domácnosti staly očekávanou kulisou. Nikdo se obvykle neobtěžoval zasahovat nebo ji napomínat.

Ale dnes tomu bylo jinak. Elena vešla do chodby a zvedla ruku, aby nejmladší dceru zastavila.

„Počkej, Cece. Lexi má dneska první den a nemá odvoz. Navíc náš řidič marodí. Co kdybys ji vzala s sebou? Nemuseli bychom aspoň otravovat sousedy.“

Od jejich osmnáctých narozenin Arthur jejich osobní šoféry propustil. Declan a Sienna jezdili do školy sami ve svých vlastních upravených luxusních sporťácích. Lexi byla zpátky pouhých sedm dní. Elena s Arthurem předpokládali, že jejich dávno ztracená dcera nikdy neseděla za volantem, natož aby měla řidičák. Vzhledem k tomu, že rodinný řidič byl mimo hru a Arthur seděl ve firemní centrále, viděla Elena ve společné cestě ideální příležitost, jak by se odcizené sestry mohly během jízdy sblížit.

Sienna zareagovala jako zahnanná kočka. Její hlas přešel do ostrého protestu.

„Ne. Na tohle nemám čas a v mém autě žádní cizáci jezdit nebudou. Jestli tak moc chceš, aby s někým jela, zeptej se Dece.“

Velkolepou halu zalilo napjaté, dusivé ticho. Představa, že by kdokoli jel s Declanem, hraničila s absurditou. Všichni ve vile Vanceových věděli, že Declan má ke svým vozům vztah hraničící s psychotickou posedlostí. Vlastnil soukromou, klimatizovanou sbírku více než tuctu mnohamilionových supersportů, které si žárlivě střežil. Byl to notorický puntičkář na čistotu, který na svých autech pečlivě kontroloval každé smítko prachu. Dokonce i Sienna, miláček rodiny, měla přísný zákaz přiblížit se ke koženým sedačkám jeho ceněné sbírky.

Očekávat, že Declan nechá prakticky cizího člověka – a navíc sestru, které nevěřil – usednout na sedadlo spolujezdce, bylo nepředstavitelné.

Lexi se opřela o mramorovou zeď a zkřížila ruce na prsou. Siennino odmítnutí se jí nijak nedotklo. Místo toho jí v koutku úst zacukal pobavený úšklebek. Naklonila hlavu a střelila po Declanovi vyzývavým, pošťuchujícím pohledem.

Služebnictvo v domě přerušilo úklid. Elena zatajila dech. Všichni sledovali Declana a čekali, až dívku ledově odmítne.

Declan se na Lexi dlouze zadíval. Čelist mu ztuhla, načež stroze přikývl.

„Fajn. Můžeš jet se mnou.“

Ta slova dopadla do ticha jako balvan. Sloužící stojící poblíž zalapala po dechu. Elena na syna zírala, jako by přišel o rozum. Sienně spadla brada vzteky. Vrhla na Declana vražedný pohled, dupla nohou do drahého koberce, vztekle si odfrkla a bez ohlédnutí vypadla ze dveří, kterými za sebou práskla.

*****

O půl hodiny později, po rychlé snídani, následovala Lexi Declana do rozlehlé garáže s několika stáními.

Její zamlklý bratr neřekl téměř ani slovo. Stál uprostřed té nedotčené, jasně osvětlené svatyně a přejížděl pohledem svou působivou řadu nablýskaných supersportů. Zrakem těkal po ladných ferrari a upravených mclarenech, než spočinul na stylové, hrozivě vyhlížející antracitově šedé bestii zaparkované v rohu. Se secvičenou, ladnou lehkostí Declan přistoupil k autu, otevřel dveře a vklouzl za volant. Nastartoval a vycouval ze stání.

Motor auta vydal hluboké, hrdelní zavrčení, které se rozlehlo po betonových zdech.

„Lamborghini Reventón, co?“ prohodila Lexi a v hlase jí znělo nenucené pobavení.

Ležérně zamířila ke straně spolujezdce a očima přejížděla ostré aerodynamické křivky karoserie. Vzala za kliku a ušklíbla se.

„Hezký výběr. Těchhle krásek existuje jen jednadvacet a jedna z nich stojí v muzeu. Na někoho se stříbrnou lžičkou v puse to není zlé.“

Aniž by čekala na vyzvání, Lexi nasedla na sedadlo spolujezdce a uvelebila se v prvotřídní kůži.

Declan na ni přes středový panel vyvalil oči a ruce mu na volantu ztuhly.

„Ty se vyznáš v autech?“ vyhrkl Declan a nedokázal skrýt úžas.

Lexi se sice objevila u jejich dveří ověšená luxusními značkami a předvedla šílené, kosti drtící chvaty, které ho naprosto vyvedly z míry. Přesto se Declan nedokázal zbavit pocitu, že její život před návratem nebyl ani zdaleka tak nablýskaný nebo dokonalý, jak dávala najevo. V duchu si říkal, že Sienna možná nebyla tak daleko od pravdy. Třeba si Lexi venku v neznámu skutečně prošla naprostým peklem. Byla to koneckonců pořád jen vyzáblá, křehce vyhlížející holka.

Jenže teď tady seděl v garáži a byl naprosto paf. Jeho údajně nevzdělaná sestra, která se právě vynořila bůhvíodkud a neměla sebemenší zkušenosti s vysokou společností, znala konkrétní detaily o exotických vozech. A neznala jen obyčejné sedany. Vyznala se v extrémně vzácných supersportech.

*To snad ne... Ona je do sporťáků vážně takový blázen jako já?* pomyslel si Declan a nevěřícně na ni zíral.

„Něco málo vím,“ odvětila Lexi klidným hlasem, který jeho intenzivní pohled ani v nejmenším nerozhodil.

Řekla to s nedbalou, povýšenou samozřejmostí, zabořila se hlouběji do skořepinového sedadla a opřela se zátylkem o opěrku hlavy, jako by jí ten stroj za těžké miliony patřil.

Pak se odmlčela a nechala ta těžká slova viset ve vzduchu.

Zatímco Declan nechal motor běžet na volnoběh, podlahou prostupovalo hluboké mechanické dunění. Lexi na kratičký okamžik zavřela oči a odfiltrovala všechno kromě té mechanické symfonie. Naklonila hlavu na stranu, otevřela oči a ostře povytáhla obočí. Na rtech jí pohrával potměšilý, posměšný úsměv.

Její další slova zasáhla Declana tak silně, že mu málem spadla čelist až na podlahu.

„Vezmi si třeba tenhle tvůj Reventón. Někdo se v něm vrtal,“ konstatovala Lexi věcným, ostrým tónem.

Gestern ukázala ke kapotě auta.

„Už jen podle zvuku motoru poznám, žes vyměnil pár dílů, otevřel sání a odlehčil klikovku i ojnice. Tenhle typ úpravy brutálně zvedá surový výkon. To je klasika u opravdových závoďáků. Což znamená, že do aut nejsi jenom blázen, ty sám závodíš, viď?“