Declan seděl na sedadle řidiče jako přimrazený. Kůží potažený volant svíral tak pevně, až mu zbělely klouby. Těžké, hrdelní dunění upraveného motoru Reventónu vyplňovalo ticho mezi nimi a vibrace z podvozku jim přecházely až do kostí. Pomalu otočil hlavu a tmavýma očima se vpíjel do své sestry. O své zálibě v ilegálních závodech se před nikým z rodiny nikdy nezmínil. Bylo to jeho úzkostlivě střežené tajemství. A přesto tu seděla dívka, která údajně vyrostla v odloučení a strádání, a jen tak mimochodem odhalila zakázkovou škrticí klapku a odlehčenou klikovou hřídel mnohamilionového hypersportu pouhým poslechem jeho volnoběhu.

„Ty tohle všechno víš? Kde ses k tomu dostala?“ zeptal se Declan. Šok v jeho hlase nešlo přeslechnout. Zíral na její jemný profil a marně se snažil sladit představu téhle křehce vyhlížející dívky s vysoce odborným motoristickým slovníkem, který ze sebe právě vychrlila. Neměla to být jen obyčejná holka, co byla celé roky mimo domov? Odkud věděla o specifických úpravách používaných na profesionálních okruzích?

Lexi se zabořila ještě hlouběji do prvotřídního skořepinového sedadla. Nenuceně si založila ruce za hlavu a zaujala postoj naprostého uvolnění. Hleděla přímo před sebe přes čelní sklo na betonovou zeď garáže.

„Z mezinárodní závodní scény,“ odvětila Lexi.

Její tón byl líný a prostý jakéhokoli zaváhání. Ta slova dopadla na Declana jako fyzická rána. Vzduch v kabině jako by se v mžiku vypařil. Dokonce i muži tak vyrovnanému a odměřenému, jako byl Declan, zrádně vynechalo srdce. Mezinárodní závodní scéna nebyla žádnou nablýskanou televizní podívanou. Pro ty, kdo věděli, to bylo brutální, ničím neregulované podsvětí poháněné špinavými penězi, smrtícími rychlostmi a bezohlednými syndikáty. S ohledem na své obrovské rodinné jmění a postavení se ani on sám nedokázal dostat byť jen na dohled vnitřnímu kruhu tohoto temného světa. Představa, že by s ním jeho odcizená sestřička měla cokoli společného, ho děsila.

Lexi otočila hlavu a všimla si jeho bledého výrazu. Ve tváři se jí rozlil šibalský, zářivý úsměv. V jediném okamžiku chladná, vypočítavá aura zmizela a nahradila ji svěží nevinnost obyčejné dospívající dívky.

„Klídek. Jen si dělám legraci. Pochytila jsem to na netu,“ zazubila se Lexi.

Declan ze sebe vydal dlouhý, trhaný výdech. Napětí z jeho širokých ramen opadlo. Srdce se mu konečně vrátilo k normálnímu rytmu. Zařadil rychlost a vyvedl vůz z podzemního stání na ranní slunce. Namlouval si, že její vysvětlení dává smysl. Kdokoli mohl propadnout internetovým fórům a nabiflovat se parametry aut. V koutku duše ho však hlodal tichý, neodbytný hlásek. Když ta slova vyslovila, její oči měly děsivou, nepopiratelnou hloubku. Na zlomek vteřiny jí to uvěřil.

„Dělat si z toho legraci před námi je jedna věc, ale kdyby tě slyšel někdo ze závodního světa, nemusel by to vzít zrovna nejlíp. Dávej si prostě pozor, jasný?“ řekl Declan. Hlas měl přísný, zbavený obvyklé odtažitosti.

Lexi na něj koutkem oka pohlédla. Declan neplýtval slovy. Čelist měl zaťatou a pohled upřený na cestu před sebou. Snadno poznala, že i když její návrat do rodiny Vanceových ještě plně nepřijal, upřímně se o ni strachoval. Vymezoval ochranné hranice a přirozeně vklouzl do role staršího bratra.

V minulém životě, kdyby se kdokoli odvážil ji takhle poučovat nebo před něčím varovat, zřídila by ho na hromadu. Bez váhání by mu přerazila ruce. Jenže dnes, když seděla na sedadle spolujezdce tohoto burácejícího supersportu, udělala nechvalně proslulá královna světového podsvětí něco nevídaného.

Lexi tiše přikývla. Skutečně ho poslechla a nepálila po něm se svou obvyklou jízlivostí. Nechala to varování doznít a přijala ten nezvyklý hřejivý pocit sourozeneckého zájmu. Kdyby ti staří, bitvami zocelení žoldáci, kteří jí dříve veleli v organizaci Steelrend, viděli, jak je krotká, vypadly by jim oči z důlků.

Cesta Crowhavenem ubíhala v záblescích tyčících se mrakodrapů a upravených bulvárů. Reventón na silnicích přitahoval pozornost a na každé křižovatce za ním lidé otáčeli hlavy. Zanedlouho moderní městská zástavba ustoupila rozlehlým soukromým usedlostem a v dohledu se objevila impozantní silueta Královské akademie Crown Crest.

Crown Crest byl bez debat nejprestižnější vzdělávací institucí v celém Crowhavenu. Měl monopol na nejlepší pedagogy ve městě a sálala z něj atmosféra tíživého luxusu. Architektura byla ohromující poctou starobylému normanskému slohu. Hlavní brána byla postavena z masivních kamenných kvádrů a působila nefalšovaným, zastrašujícím dojmem středověké pevnosti. Projet branou znamenalo minout kolosální kruhové pilíře a hranaté obranné věže. V okamžiku, kdy vůz překročil práh areálu, se atmosféra proměnila. Člověk si nepřipadal jako na střední škole, ale spíš jako na zapovězených pozemcích královského pohádkového hradu.

Declan projel se sportovním vozem východní branou, minul rozlehlá nádvoří a zamířil přímo k hlavní akademické budově. Zavezl burácející stroj do soukromé VIP garáže vyhrazené pro elitu studentského sboru. Motor zhasl a kabinu pohltilo ticho.

Declan si odepnul bezpečnostní pás a otočil se k ní. Zkrácená ofina mu hladce ležela na čele. S ostře řezanou čelistí, hlubokýma očima a bezchybnou školní uniformou vypadal jako mladý šlechtic, který právě sestoupil z natáčení luxusního módního editoriálu.

„Máš první den. Víš vůbec, kam jít? Chceš doprovodit ke třídě?“ nabídl se Declan.

Lexi si odepnula pás a otevřela těžké dveře auta. Vystoupila na leštěný beton a urovnala si novou uniformu. Musela uznat, že její bratr byl mimořádně pohledný. Dávalo smysl, proč v sobě měl tolik přirozené autority.

„Díky,“ řekla Lexi. Bez ostychu využila výhod toho, že jí cestu razí vlivný starší bratr.

„Nemáš zač,“ odpověděl Declan. Zamkl auto a srovnal s ní krok.

Jejich rozhovor byl strohý a upjatý. Způsob, jakým spolu mluvili, stále postrádal přirozené teplo sourozenců, kteří spolu vyrůstali. Působilo to spíše jako dva rozpačití cizinci, kteří se v těsné blízkosti ze všech sil snaží zůstat zdvořilí a kultivovaní.

Declan ji vyvedl z garáže do honosných, mramorem dlážděných chodeb hlavní budovy. Na Královské akademii Crown Crest znal Declana Vance každý. Byl jedním ze základních pilířů zdejší společenské hierarchie. Jeho nečekaný příchod do křídla pro prváky okamžitě vyslal ranním davem šokové vlny.

Když Lexi osobně doprovodil chodbou a zastavil se přímo před dveřmi třídy 1. A, šum v chodbě utichl. Studenti uvnitř třídy nechali toho, co právě dělali, a zírali. Desítky očí se upřely na Lexi a zkoumaly její neznámou tvář, uniformu i její blízkost k nedotknutelnému Declanu Vanceovi.

„Páni, kdo je ta holka? Náš školní idol Dec ji doprovodil přímo k naší třídě,“ zašeptala dívka ve druhé řadě své sousedce v lavici. Oči měla vyvalené šokem.

„Vypadá tu nová. To je Decova tajná holka, nebo co? Nikdy jsem ho neviděla nikoho doprovázet,“ zamumlal další student a naklonil se přes uličku.

„Hele, nezakřikněte to. Přestaňte šířit divoké drby, než z toho budeme mít průšvih všichni,“ sykla třetí dívka a plácla kamarádku přes ruku.

Vzrušený šepot se rozléhal přední polovinou třídy. Dívky nedokázaly zkrotit svou zvědavost. Declan byl na takovou míru veřejného zájmu zvyklý. Stál u dveří a v obličeji měl nečitelnou masku chladné lhostejnosti. Vzedmutá vlna drbů ho ani v nejmenším nerozhodila.

I přes vzájemné rozpaky byla Lexi jeho vlastní krev a tělo. Declan byl až příliš dospělý na to, aby dělal scény nebo se choval dětinsky jako Sienna. V hloubi duše sice stále choval jisté pochybnosti a složité pocity ohledně oněch traumatických událostí, které před lety rozvrátily jejich rodinu, ale jeho racionální já znalo pravdu. Lexi byla tehdy jen nevědomé, bezbranné děcko. Za tu tragédii nenesla vinu. Pokud od jejího návratu působil chladně a odtažitě, bylo to především proto, že si k této cizince s tváří své sestry zkrátka ještě nevytvořil žádné citové pouto. Nenechal by ji však hned první den předhodit vlkům.

„Kdybys měla ve škole nějaké problémy, najdi si mě ve třídě 3. A,“ pronesl Declan. Hlas měl posazený právě tak hlasitě, aby ho zaslechli i špiclující studenti v předních lavicích. Zasadil svou vlajku do země – dával všem jasně najevo, že je pod jeho ochranou.

S tímto posledním pokynem se Declan otočil na patě a odkráčel. Jeho vysoká, sebevědomá postava zmizela v rušné chodbě.

Lexi se za ním dívala. Povytáhla obočí a v koutcích úst jí pohrával lehký úšklebek.

*Takže Dec nakonec není tak bezcitný, jak jsem si myslela,* uvažovala Lexi v duchu. Překročila práh a vešla do třídy.

V okamžiku, kdy vstoupila, šepot znovu ožil. Dívky ve třídě po ní neustále házely postranní pohledy a nově příchozí si pečlivě měřily. Lexi si jich nevšímala. Její postoj byl uvolněný, ale dominantní. Přejela místnost s dravčím klidem lva, který vstupuje do nového revíru.

Než stačila najít volnou lavici, vyrazila k ní jedna z dívek. Měla úhledně učesaný culík na stranu, jiskrné oči a milý, svěží vzhled. Jak zkracovala vzdálenost, prakticky poskakovala na špičkách. Věnovala Lexi zářivý, až přehnaně přátelský úsměv a natáhla pravici, jako by se znaly celá léta.

„Ahoj! Já jsem Hazel Brooksová, předsedkyně třídy 1. A. Už o tobě vím. Ty jsi ta nejmladší z Vanceových, kterou si rodina zrovna přivedla domů, že jo? Učitelka mě poprosila, abych ti pomohla zorientovat se v areálu a do všeho tě tady zasvětila.“ Hazel mluvila v rychlém, vzrušeném proudu slov a mrkala na Lexi velkýma očima.

Lexi její překypující energii neopětovala. Její pohled se během zlomku vteřiny zatvrdil v ostražitý a ostrý chlad. Podsvětí ji naučilo, že přehnaně přátelští cizinci mívají obvykle postranní úmysly. Ruce nechala ležérně podél těla. S náhodnými lidmi si na potkání rukama netřásla.

„Lexi Vanceová,“ představila se suše. Hlas měla chladný, čímž její žoviální přivítání rázně utnula.

Hazel ledové odmítnutí nijak nerozhodilo. Jednoduše stáhla napřaženou ruku a věnovala Lexi uvolněný, ničím nerušený úsměv. Udělala půlkrok dopředu a ztišila hlas na důvěrnější úroveň.

„Takže, Lexi, tím pádem jsme kámošky. Jsi tu nová, takže o tomhle místě spoustu věcí nevíš. Neboj, později ti dám kompletní hlášení,“ štěbetala Hazel. Její bezelstná, nezdolná přívětivost ostře kontrastovala s Lexiiným nepřístupným zevnějškem.

Hazel se naklonila ještě blíž. Její veselé vystupování se změnilo. Ve tváři se jí mihl záchvěv skutečné úzkosti. Chytila Lexi za rukáv uniformy a bez dovolení ji odtáhla do nejzazšího, nejodlehlejšího kouta třídy poblíž zadních skříněk.

„Ale věř mi, jsou věci, které fakt nutně potřebuješ vědět hned teď. Jestli ne, ošklivě se spálíš,“ varovala ji Hazel. Těkala pohledem doleva a doprava a kontrolovala místnost, aby se ujistila, že se k nim nikdo ze spolužáků neplíží poslouchat.

Lexi se nechala odtáhnout. Opřela se o zeď a zkřížila ruce na prsou. Zachovala si znuděný výraz a čekala, až ta holka vyklopí místní drby.

„U nás na akademii je šest hlavních es, se kterými si vážně nechceš začínat,“ zašeptala Hazel naléhavě. „Dvě z nich jsou shodou okolností tvůj bratr, idol školy Declan, a tvoje sestra, královna školy Sienna. Těmhle šesti se na celé škole říká tři idolové a tři královny. V podstatě to tady řídí. Co řeknou, to platí.“

Hazel se na chvíli odmlčela, aby popadla dech, a znovu zkontrolovala třídu. Když se ujistila, že nikdo neposlouchá, pokračovala ve svém horečném brífinku.

„Jsou rozdělení na dvě velké nepřátelské frakce. Tvůj bratr, tvoje sestra a ještě jedna školní královna tvoří jednu stranu mocenského boje. Ti tři si založili vlastní dominantní skupinu. Říká se jí Klub volného boje,“ vysvětlovala Hazel.

Lexi povytáhla jedno obočí. Klub volného boje. Znělo to jako záminka pro bohatá děcka, jak si navzájem vymlátit zuby, ale k agresivním povahám Declana a Sienny to sedělo.

„Druzí dva školní idolové plus další královna tvoří tu soupeřící stranu. Mají vlastní partu a vedou Klub taekwonda,“ pokračovala Hazel a hlas jí klesl o další oktávu. „Tyhle dvě skupiny se nemůžou vystát. Naoko dělají, že jde o školního ducha a zdravou soutěživost. Ale když se učitelé nedívají, v podstatě se neustále měří a perou po chodbách a na nádvořích. Je to regulérní válka gangů o území.“

Hazel sevřela Lexiin rukáv ještě pevněji. Klouby jí zbělely. Panika v jejích očích byla nefalšovaná. Vypadala k smrti vyděšená už jen z toho, že o vládnoucí vrstvě školy mluví.

„Tvůj bratr a sestra jsou jádrem Klubu volného boje. Dec tomu na téhle straně celé velí. Teď, když jsi tady zapsaná, ta zpráva na školních nástěnkách vybuchne jako bomba,“ šeptala Hazel divoce.

Hazel se naklonila tak blízko, že Lexi cítila její zrychlený dech.

„Za chvilku bude každý student vědět, že jsi mladší sestra Dece a Sienny. A věř mi, jakmile se parta z Klubu taekwonda dozví, kdo jsi, radši se připrav. Sesypou se na tebe vcukuletu. Jsi pro ně dokonalý terč, jak tvého bratra zasáhnout. Sotva jsi nastoupila a vypadáš, že se neumíš ani bránit. Jestli tě zaženou do kouta, čeká tě peklo.“