***Milena***

Mými chvějícími se žilami koloval hluboký šok a zmrazoval krev, kterou tělo pumpovalo do splašeného srdce. Stála jsem jako přikovaná k hrubému asfaltu. Hruď se mi zvedala v bolestivých, trhaných nádeších. Každé nadechnutí bylo jako střepy skla drásající vnitřek mého hrudního koše. Pomalu jsem přesunula vyděšený pohled z karmínové louže, která se rozlévala po opuštěné silnici, na tmavou krev hustě potřísňující Rafaela a Alessia.

U našich nohou ležela dvě bezvládná těla v groteskních pozicích. Jeden z mužů byl jen pár kroků od mých zničených diamantových šatů a z jeho roztříštěné lebky vytékala na ulici šedá mozková tkáň. Ten druhý ležel kousek od Rafaelových naleštěných polobotek. Těžký vzduch nasákl kovovým, odporným pachem čerstvé smrti, který se mísil s ostrým zápachem střelného prachu, jenž mě stále ještě pálil v nozdrách.

Hrůza mi stáhla žaludek do dusivého uzlu. Začala jsem před tím masakrem couvat, dech se mi zadrhával ve staženém hrdle. Rafael i Alessio stáli nehybně jako sochy. Jejich pronikavé oči sledovaly mou roztřesenou postavu. Obleky šité na míru měli zbrocené hustými šmouhami rudé, takže vypadali jako noční přízraky pyšně se tyčící nad svými čerstvými úlovky. Prvotní, zoufalé nutkání utéct přemohlo mé ztuhlé končetiny. Otočila jsem se na bolestivých podpatcích a rozběhla se.

Uháněla jsem k panství, jako by mi šlo o holý život. Nemilosrdná dlažba narážela do mých tenkých podrážek a vysílala do nohou ostré záchvěvy bolesti, ale já tu pálivou trýzeň ignorovala. Potřebovala jsem prostě jen uniknout téhle noční můře v bdělém stavu. Prohnala jsem se těžkou železnou bránou vily. Postavení osobní strážci na mě zmateně zírali a ruce jim cukaly k pouzdrům se zbraněmi, když jsem bezhlavě pádila rozlehlým nádvořím. Hnala jsem své zbolavělé svaly na samou hranici sil. Beze slova jsem kolem nich proběhla a vyběhla velkolepé mramorové schodiště panství. Plíce mi při každém zběsilém kroku hořely, dokud jsem konečně nevrazila do naší hlavní ložnice.

Vrhla jsem se do luxusní koupelny. Rukama jsem se chytila okrajů zářivě bílého mramorového umyvadla tak pevně, až mi zbělely klouby. Žaludek se mi prudce obrátil a vyvrhl celý obsah mého oběda přímo do čistého umyvadla. Hořká chuť žluči mi pálila v rozedraném krku. Rozkašlala jsem se a lapala po čistém vzduchu, který by nepáchl mědí a smrtí.

Vyplivla jsem tu kyselou pachuť z úst a pomalu zvedla ztěžklou hlavu. Rty se mi třásly ryzí panikou. Z oválného zrcadla na mě civěl přízračný, krví potřísněný odraz. Bledé tváře mi zdobily temně rudé kapky. Na kůži mi ulpívaly drobné úlomky kostí a tkáně, které se mi zamotaly i do vlasů. Hrdlo mi sevřela čirá panika. Zapotácela jsem se od toaletního stolku a trhnutím otevřela těžké skleněné dveře sprchového koutu. Vpadla jsem slepě do obrovského prostoru, aniž bych se obtěžovala svléknout si zničené šaty nebo zout vysoké podpatky.

„Alexo, pusť sprchu!“ vykřikla jsem a hlas se mi pod drtivou tíhou hrůzy lámal.

Systém umělé inteligence na trýznivou vteřinu zaváhal a veselým robotickým tónem mě požádal o zopakování příkazu. Vší silou jsem bouchla pěstí do mokré skleněné stěny.

„Pusť tu zasranou ledovou vodu!“ zaječela jsem.

Z horní trysky vytryskl proud ledové vody. Drtivou silou se na mě zřítil, bubnoval mi do lebky a okamžitě promočil mé těžké šaty. Zaťala jsem nehty do obličeje a do paží. Drhla jsem si kůži se zběsilou, zoufalou vehemencí. Drásala jsem si prsty tváře a krk a snažila se ze sebe sedřít ten přeludný pocit horké krve. Chtěla jsem smýt ten hrůzný, výbušný obraz slídilovy hlavy, která se roztříštila na kusy přímo před mýma očima. Voda vířící kolem stříbrného odtoku měla děsivý, sytě růžový odstín.

Zůstala jsem pod tím mrazivým náporem, dokud mě nechytily křeče do svalů. Zuby mi drkotaly tak nahlas, že se to rozléhalo po obložených stěnách. Když jsem se konečně celá promáčená a třesoucí se vyvlekla ze sprchy, mokré šaty se mi těžce lepily na promrzlou kůži. Kolem mých nohou se tvořily kaluže vody a zanechávaly po podlaze mokrou spoušť.

Rafael stál u kraje postele. Nenuceně si právě přetahoval čistou bílou košili přes svalnatý, potetovaný trup. Z jeho uvolněného postoje se mi vařila krev v žilách. Pohyboval se s nenucenou elegancí muže, který před pár minutami nepopravil člověka chladnokrevně na ulici. Nevypadal otřeseně. Nevypadal vyvedený z míry. V jeho zvráceném světě to byl jen další obyčejný den.

Zastavila jsem se pár kroků od něj. Z lemu mých zničených šatů kapala voda a vsakovala se hluboko do jeho drahého perského koberce.

Rafael si bez spěchu zapínal manžety, čelist zaťatou. „Říkal jsem ti, abys zůstala v autě. Co kdyby tě trefili?“

Zaťala jsem vlhké pěsti a hlas se mi chvěl čirým odporem. „Co to tam venku bylo za barbarské chování?“

Rafael se přestal pohybovat a otočil hlavu. Jeho temné oči přejely mou třesoucí se postavu. „A co jsem měl podle tebe dělat?! Nechat ho, aby ti vystřelil ten tvůj zasranej mozek z hlavy?“

Vyprskla jsem a zkrátila vzdálenost mezi námi. „Ale to se ti náramně hodí! A co ten první chlap, kterého jsi bez milosti zmlátil na vinici? Co ten? Budeš mi tvrdit, že to byla taky sebeobrana? A co všichni ti před ním?“

Jeho tmavé oči ztvrdly a nebylo v nich ani smítko lítosti, když udělal krok ke mně. Svou impozantní výškou nade mnou vrhal obrovský stín. „Nikdy nezabíjím nikoho, kdo si to nezaslouží. Ten chlap byl přísežný bratr z Luny Ombry. Zradil mou důvěru a zrada se v mém světě trestá smrtí. Milosrdenství jsem v povaze nikdy neměl. Je to slabost a slabost z tebe dělá slabocha.“

Z mého rozedraného hrdla uniklo hořké odfrknutí. Zírala jsem na něj s ryzím odporem. „Jsi jen ubohý zbabělec, který se schovává za zbraň. To je tvůj velkolepý argument? Loajalita nad základní morálkou?“

Rafael suše, dutě uchechtl. Jedním dlouhým krokem překonal zbývající prostor mezi námi. Jeho drtivá přítomnost pohltila veškerý vzduch v místnosti. „Vládne zlo! A abys přežila, musíš být buď kořist, nebo dravec. Je na čase, sis na můj svět zvykla, protože odsud jen tak nikam nepůjdeš.“

Obořila jsem se na něj, ohromená jeho nehoráznou drzostí. „Zvykla si na tvůj svět? Já o nic z toho nestála! Vmanipuloval ses mi do života a zatáhl mě do tohohle šílenství!“

Rafael můj výbuch ignoroval a tón jeho hlasu přešel zpět do přísného rozkazu, když zamířil ke dveřím. „Dneska jsi skoro nic nejedla. Za dvacet minut přijď dolů na večeři.“

Založila jsem si ruce na mokré hrudi. „Nikam dolů nepůjdu. U jednoho stolu s takovou zrůdou, jako jsi ty, sedět prostě nemůžu. A ty mě nedonutíš.“

Než jsem stihla mrknout, Rafael vyrazil dopředu. Bez sebemenší námahy mě zvedl ze země. Pokoj se převrátil vzhůru nohama, když si mě přehodil přes široké rameno. Jeho ocelová paže mě pevně sevřela pod stehny a znehybnila mě.

„Pusť mě!“ křičela jsem a divoce sebou házela.

Vší silou jsem bušila zaťatými pěstmi do tvrdých svalů na jeho zádech. Kopala jsem nohama a kroutila se, ale mé zběsilé útoky byly k ničemu. Přebíral mé rány, jako by to byl jen slabý vánek. Z úst mu uniklo jen lehké zavrčení, ale v kroku nezpomalil. Vyrazil z ložnice a s ladnou lehkostí scházel velkolepé schodiště. Žaludek se mi zvedal při každém závratném kroku dolů do přízemí. Z křiku mě pálily plíce a do mých zmlácených svalů se rychle vkrádalo vyčerpání. Čím víc jsem se bránila, tím víc se mi točila hlava.

Odnesl mě přímo do jídelny. Nad dlouhým stolem z třešňového dřeva se třpytil křišťálový lustr. Nevybíravě mě shodil na polstrovanou jídelní židli.

Okamžitě jsem vyskočila na nohy, připravená vystřelit k nejbližšímu východu.

„Sedni si, Mileno!“ poručil Rafael s neoblomnou autoritou.

Jeho temný, bouřlivý pohled mě přikoval na místě. Dusivé napětí mezi námi jiskřilo, těžké a smrtící. Hleděla jsem mu přímo do očí a odmítala ustoupit, i když z mých mokrých šatů kapala voda na naleštěné podlahové desky.

Vtom do místnosti spěšně vstoupil Alessio. Jeho rychlé kroky roztříštily to elektrizující ticho. Jeho obvyklé klidné vystupování bylo pryč, vystřídal ho horečný spěch. Vteřinu zaváhal ve dveřích. Jeho bystré oči kmitaly mezi mou rozzuřenou tváří a Rafaelovým hromovým výrazem a okamžitě vyčetly vražedné napětí ve vzduchu.

Alessio se soustředil výhradně na svého šéfa. „Právě jsem dostal naléhavé hlášení. V hlavním skladu v Qualianu dělá pár nepřátelských grázlů obrovský bordel. Máme vážné podezření, že to přímo souvisí s těmi mrtvými z dneška.“

Můj hlas přímo odkapával jedem. „Běž. Běž zabít další lidi, jako to děláš vždycky. V tom jsi přece dobrý.“

Rafael na mě dlouze a mlčky zíral. Pevné rysy jeho pohledné tváře neprozrazovaly vůbec nic. Jeho výraz zůstával netečnou maskou. Nebránil se, ani se nehádal. Jen dál upíral své pronikavé, tmavé oči do mých.

Rafael promluvil tiše k Alessiovi, aniž by se mnou na okamžik přerušil oční kontakt. „Běž připravit kluky. Za patnáct minut odjíždíme.“