Pohled: Vittoria

V krvácejícím rameni mi pálila spalující, doběla rozžhavená bolest. Tmavá látka mého oděvu byla nasáklá skrz naskrz a tiskla se mi k kůži vlhká a těžká. Ryzí kinetická síla odstřelovačského náboje mi stále rezonovala v kostech, ale já jsem tu agónii odsunula do vzdáleného kouta své mysli. Ze zbytků rozbitých skleněných svítidel nad námi stoupal kouř. Podzemním klubem se jako přívalová vlna přehnala panika. Křičící civilisté šlapali jeden po druhém. V zoufalém úprku k nouzovým východům klouzali po kalužích krve a rozbitých lahvích.

Dante De Leone a já jsme chaos kolem sebe ignorovali. Uprostřed ohlušujícího řevu střelby a praskajícího dřeva se naše pohledy střetly v náhlém dýmu. Sdíleli jsme jedinou, nevyslovenou myšlenku a v samém srdci křížové palby jsme ukovali tichý pakt. Museli jsme zlikvidovat bezprostřední hrozbu.

Poháněni zažitým adrenalinem a léty brutálního výcviku jsme se společně vrhli do vřavy. Byla to smrtící, děsivá souhra. Nevyměňovali jsme si žádné taktické signály. Nekřičeli jsme rozkazy přes kvílející sirény. Na naše levé křídlo zaútočil maskovaný žoldák s upraveným samopalem. Dante ho bez zaváhání zlikvidoval. Jeho těžká pistole štěkla do tmy. Rychlé záblesky z hlavně ozařovaly v kouři ostré, nelítostné rysy Danteho čelisti.

Otočila jsem se na koženém podpatku. Trhavá agónie ve svalech mého ramene vzplanula a křičela ryzím vzdorem, ale já jsem tu slabost potlačila. Zaregistrovala jsem dalšího střelce, který šplhal na dřevěné zábradlí VIP balkonu. Jedním plynulým pohybem jsem stiskla spoušť. Poslala jsem bezchybnou kulku přímo útočníkovi do hrdla. Jeho zbraň zachrastila o železné zábradlí, načež se jeho tělo zřítilo přes okraj a s dutým žuchnutím dopadlo na lepkavý taneční parket.

Dante v tom ohlušujícím okolním hluku uznale zavrčel a v jeho hlubokém hlase zaznělo temné vzrušení: „Dobrá trefa.“

Neměla jsem ani vteřinu na to, abych jeho chválu ocenila. Ze mračen prachu poblíž roztříštěného baru se vynořil další ozbrojený útočník s těžkou brokovnicí v rukou. Pootočila jsem se, abych zamířila, ale těžká ruka mi sevřela paži. Dante mě strhl z linie palby. Jeho železný stisk mi pohmoždil nezraněné rameno a odhodil mě za vyztužený box. Sám vstoupil do otevřeného prostoru a dvěma rychlými ranami zasáhl nově příchozího střelce přímo do hrudi. Toho druhého zneškodnil sám.

Otřela jsem si z tváře vrstvu šedého betonového prachu, narovnala se a zpražila jeho široká záda pohledem, zatímco jsem uklidňovala dech. „Měla jsem ho.“

Dante ledabyle a zkušeně přebil zbraň. Zasunul na místo nový těžký zásobník s ostrým kovovým cvaknutím, jako bychom byli na nedělní střelnici a ne na jatkách. „Jasně že měla. Mimochodem, krvácíš.“

Odsekla jsem a odmítala mu dovolit, aby viděl tu pulzující bolest drásající mé maso. „Všimla jsem si.“

Vystoupila jsem zpoza boxu a přehlédla spoušť kolem. Zničený podnik byl posetý těly. Převrácené stoly a dekorace provrtané kulkami vykreslovaly ponurý obraz naší náhlé reality. Bylo naprosto očividné, že tento útok nebyl žádným náhodným pouličním vyřizováním účtů. Někdo s velkými možnostmi tuto precizní léčku pečlivě naplánoval a vyzbrojil soukromé komando jen pro nás.

Mou bystrou pozornost upoutalo slabé zaškrábání taktických bot. U rozštípaného předního vchodu jsem zahlédla osamocený pohyb. Poslední zbývající útočník ležel roztažený na podlaze. Vykrvácel z rány v břiše a sotva dýchal. Když jsem se k němu přiblížila, jeho podlité oči divoce těkaly.

Při tom prudkém pohybu mi v poraněném rameni škublo, přesto jsem si k němu dřepla. Chytila jsem ho pevně za límec taktické vesty a zvedla horní část jeho těla z kluzké podlahy. „Kdo si vás najal, abyste nás zabili?“

Umírající muž se dusil vlastními tekutinami, z popraskaných rtů mu bublala temně rudá krev. „Jdi do prdele.“

Usmála jsem se na něj s tváří prostou jakéhokoli slitování. „Ty první.“

Rychlým, čistým trhnutím jsem mu zlomila vaz. Odporné křupnutí zaznělo hlasitě a ostře v té drobné kapse ticha, která se snesla na náš kout zdevastovaného klubu. Jeho bezživotná hmota těžce vypadla z mého sevření v rukavici.

Když jsem vstala a vytřepala palčivé znecitlivění z konečků prstů, otočila jsem se a zjistila, že Dante mou brutální efektivitu sleduje. Jeho pronikavý pohled byl přiostřený pobaveným, predátorským zábleskem. Srdce mi neúprosně bušilo o žebra. Pod hučícím adrenalinem pumpujícím mými žilami mě jako tvrdý fyzický úder zasáhlo hluboce znepokojivé poznání. Spolupracovalo se nám bez námahy, naprosto dokonale. Bylo to intuitivní. Bylo to zvláštní. A především to bylo nebezpečné pro někoho, jako jsem já, kdo přežíval díky tomu, že nevěřil nikomu. Bojovat po boku bosse nepřátelské rodiny bylo přirozené jako dýchání, a to mě děsilo víc než krupobití kulek.

Dante naklonil hlavu a usmál se s dráždivou, opojnou směsí temného pobavení a ryzí zvědavosti. „Ozvu se.“

Otočil se ke mně zády a odkráčel do valícího se kouře. Rozplynul se ve stínech, zatímco do trosek začínali pronikat jeho vlastní vymahači, a dokázal to zařídit tak, že pro mě bylo nemožné ho ignorovat.

Mé obrněné SUV běželo na volnoběh v temné uličce za tou chaotickou scénou. Nastoupila jsem do pancéřované kabiny a zabouchla těžké dveře, čímž jsem odřízla vzdálené kvílení blížících se sirén. Zhroutila jsem se na studené kožené sedadlo a z lékárničky schované pod konzolí vytrhla velký gázový polštářek. Pevně jsem látku stiskla a upevnila provizorní obvaz přes krvácející ránu, přičemž jsem vyvinula silný tlak, abych zastavila krvácení.

Než mé auto dorazilo k tyčícím se železným branám sídla rodiny D'Amore, bojový adrenalin ze mě vyprchal. Nezanechal po sobě nic než těžké, morkem kostí pronikající vyčerpání, které hrozilo, že mě stáhne ke dnu. Impozantní mramorová pevnost stála v měsíčním svitu tichá a nehybná, v ostrém kontrastu k masakru, ze kterého jsem právě odjela. Těžká brána se rozestoupila a vpustila nás do našeho soukromého útočiště.

Prošla jsem masivními dubovými vchodovými dveřmi a vstoupila do temné, rozlehlé haly panského sídla. Klenuté stropy zesilovaly ostrý klapot mých bot, dokud jsem se prudce nezastavila. Můj otec Vincenzo už na mě čekal. Přecházel po studené mramorové podlaze rozvážnými, predátorskými kroky. Jeho tvář zůstávala nečitelnou maskou ovládaného vzteku, stíny se lepily na jeho staré, nemilosrdné rysy.

Jeho pronikavý, jestřábí pohled se zabodl do hrubého provizorního obvazu a tmavé krve barvící mé rameno. Vykročil vpřed, aby zkontroloval rozsah zranění, přičemž jeho ochranitelské instinkty sváděly boj s jeho mafií zoceleným zevnějškem.

Ustoupila jsem o krok a odmítla jeho tiché hýčkání. Vyrazila jsem přímo kolem něj s jasným cílem v jeho rozlehlé pracovně. Dnes v noci jsem potřebovala něco mnohem silnějšího než otcovský soucit. Jeho impozantní, dusivá přítomnost stínovala každý můj krok; těžké dvoukřídlé dveře povolily pod mým zatlačením a mé smysly zaplavila důvěrně známá vůně starých knih a vybraného tabáku.

Rázně jsem došla k jeho vyleštěnému mahagonovému stolu, popadla těžkou křišťálovou karafu a nalila si pořádnou sklenici čisté whisky. Má ruka zůstávala tvrdošíjně klidná navzdory vystřelující agónii, která mi trhala klíční kost.

Lokla jsem si pořádného doušku jantarové tekutiny; pálivý alkohol mi obalil hrdlo a zahnal chlad vkrádající se do mých kostí. Jakmile jsem položila těžkou sklenici na dřevěnou desku, podívala jsem se na něj. „Někdo měl tajné informace o tom, že se dnes večer setkávám s Dantem. Vstoupili jsme přímo na jatka. Vybavení střelci na nás zaútočili z několika úhlů. Možná to má přímou souvislost s nedávným útokem na Cassiana, nebo to zosnoval někdo, kdo se bojí pouhé síly spojenectví D'Amore a De Leone.“

Otec vstřebal taktické informace v kamenném tichu. Bez mrknutí zíral skrz šero místnosti a v duchu propočítával měnící se mapu podsvětí. Pak se jeho soustředění prudce stočilo k muži, který bojoval po mém boku. „Udělal na tebe dojem?“

Ztuhla jsem a probodla pohledem jeho zkoumavý výraz. „Nebyla jsem tam proto, aby na mě dělal dojem.“

Vincenzo ze sebe vydal hluboký, chraplavý smích, který mi lezl na nervy. „Zjevně se té otázce vyhýbáš, Vittorio.“

Udržela jsem ledový hlas. „Odpovídám na to jediné, na čem teď záleží. My jsme přežili. Oni ne.“

Jeho chabé, posměšné pobavení v mžiku vyprchalo. Chmurná, tíživá realita naší nebezpečné politické situace dolehla na temnou místnost jako těžký rubáš. Těžce se opřel klouby prstů o hranu stolu.

„Pokud naši neznámí nepřátelé znali přesný čas a místo této tajné schůzky, znamená to, že někdo z našich blízkých mluví. Někdo z našeho důvěryhodného vnitřního kruhu vynáší naše tajemství.“

Ta pravda visela mezi námi. Bylo to ohavné, jedovaté odhalení. Naše nedobytná pevnost byla narušena zevnitř. Mé vyčerpání rychle vystřídalo chladné, paranoidní odhodlání. Pulzující bolest v rameni se stala jasnou, palčivou připomínkou této zrady.

Upravila jsem úchop křišťálové sklenice s whisky. Mé pohyby byly pomalé, vypočítavé a rozvážné, když jsem se podívala otci přímo do očí. „Zjistím, kdo za tím stojí.“

Vincenzo pomalu přikývl. Naklonil se dopředu do tlumeného kruhu světla stolní lampy, v němž se slabě zaleskl nelítostný svit jeho tmavých očí. „Dobře. Protože pokud ho nenajdeš ty, najdu ho já.“