Pohled: Dante

Vrazil jsem špičku své těžké boty do žeber poslední mrtvoly roztažené na podlaze klubu a převrátil mrtvého střelce na záda. Napětí v mých mohutných svalech zůstávalo pevně sevřené a pálilo. Zdevastovaná VIP sekce páchla sírou, střelným prachem a čerstvou smrtí. Pod podrážkami mi křupalo rozbité sklo, když jsem si prohlížel tu spoušť. Zmatené, nepředvídatelné nedořešené konce byly přesně tím druhem bolesti hlavy, kterým jsem pohrdal. Tohle měla být přímočará schůzka, ne zasraná válečná zóna.

Baines, manažer klubu, přešlapoval u roztříštěného vchodu. Po krku mu stékal pot a ničil mu drahý hedvábný oblek. Mezi tím masakrem byl žalostným zjevem. Očima těkal z krvácejících těl na podlaze na zbraň spočívající v mé ruce.

Vytáhl jsem z kapsy cigaretu, zapálil si ji a pomalu, zhluboka potáhl. Nechal jsem nikotin proniknout do těla. Než jsem vydal závěrečné rozkazy, propíchl jsem ho pohledem skrz stoupající kouř.

„Je mi jedno, jak to uděláš, ani kolik bělidla na to padne. Prostě to zařiď tak, aby si v tomhle městě nikdo nepamatoval, že se to vůbec stalo. Nechci na ulici slyšet ani šeptnutí. Nechci žádné drby u konkurenčních rodin. A už vůbec nechci, aby mi před nosem strkali čumáky fízlové.“

Baines zběsile přikývl a těžce polkl.

„Ano, pane De Leone, postarám se o to.“

V děsu se odpotácel pryč, aby rozkaz splnil, a spěšně udílel pokyny zbývajícímu personálu. Zlomek vteřiny jsem sledoval jeho vzdalující se záda, než jsem vytáhl telefon. Zmáčkl jsem Cassianovu rychlou volbu. Obvykle byly tyto hovory vyhrazeny pro dokončené obchody a počty mrtvých v náš prospěch. Dnes v noci ne.

Zvedl to na druhé zazvonění a v jeho hlase bylo znát napětí.

„Jak zlé to je?“

„Dost zlé na to, abych někomu s chutí prohnal kulku tou jeho zasranou palicí,“ odpověděl jsem s přímočarou upřímností.

Hovor ztichl. Už byl na cestě. Moji muži pokračovali v čištění prostoru, vlekli mrtvé zadním východem a odklízeli převrácený nábytek z dohledu.

V době, kdy Cassian a Marcello dorazili na zajištěné místo, bylo bojiště zahlazeno, dočista vymazáno našimi uklízeči. Pokud by sem zítra vešel cizí člověk, viděl by jen luxusní noční podnik. Nikdy by neucítil pach mědi držící se v kožených boxech.

Cassian neztrácel ani vteřinu. Vešel do místnosti s těžkou, nepopiratelnou přítomností nezpochybnitelného monarchy našeho impéria. Jeho postava v obleku si v místnosti vynucovala naprostou podřízenost. Marcello šel těsně za ním a postrádal svůj obvyklý posměšný úšklebek, což znamenalo, že je připravený poslat někoho pod zem.

„Co se to kurva stalo?“ vyštěkl Cassian.

Seděl jsem uvolněně ve velkém koženém křesle a popíjel tmavý alkohol. Vysvětlil jsem přepadení od začátku do konce, podrobně popsal vstupní body, použité zbraně i přesné načasování střelců. Věděli naprosto přesně, kde budeme sedět.

„Neudělalo na mě žádný dojem, že ta hýčkaná Vittoria D'Amore schytala ostrou do ramene,“ řekl jsem bratrům a usrkl ze sklenky.

Byla to bohapustá lež. I ve chvíli, kdy jsem to říkal, jsem nedokázal přestat myslet na to, jak bezchybně ta mafiánská dcera bojovala po mém boku. Čekal jsem, že bude křičet, že ztuhne nebo se schoulí za stolem a bude čekat, až ji zachráním. Místo toho byla smrtící a efektivní. Zůstala neochvějná, opětovala palbu a pohybovala se chaotickou křížovou palbou bez milisekundy zaváhání. Obraz, jak v designových šatech střílí profesionálního zabijáka, se mi vryl do paměti. Byla zbraní z masa a kostí.

Cassianova tvář potemněla, jak jsme tam seděli a rozebírali samotnou mechaniku té zrady.

„Musíme kurva zjistit, kdo krmí nepřítele tajnými informacemi. Buď máme krysu v našich kruzích my, nebo ji má ona.“

Cassian přejel prstem po okraji své sklenky a jeho mysl přepnula do válečného režimu. Realita krtka v našich řadách chutnala jako popel. Zakládali jsme si na nezlomné věrnosti. Někdo začal být chamtivý, nebo odvážný, nebo neskutečně hloupý. Ať už tenhle útok schválil kdokoli, udělal fatální chybu v propočtech, když minul mě. Zamáčkl jsem cigaretu do těžkého křišťálového popelníku na stole.

Střetl jsem se se starším bratrem smrtícím pohledem a pevně ho udržel.

„Vyšetřování si vezmu na starost osobně.“

Cassian pomalu přikývl a jeho hlas klesl do děsivého, vražedného šepotu.

„Udělej to. A až konečně zjistíš, kdo to je – udělej z něj bolestivý odstrašující příklad.“

Celou cestu zpět na rozlehlé sídlo De Leonů jsme jeli v sevřeném, nevyřčeném tichu. Napětí uvnitř černého pancéřovaného SUV bylo tak husté, že by se dalo krájet nožem. Cassian zíral ze zatmaveného okna do míjejících světel města a čelist měl pevně zaťatou. Marcello seděl na sedadle spolujezdce a kontroloval chod závěru své zbraně. Byl to klid před bouří. Schylovalo se k válce a úvodní výstřely právě padly.

V okamžiku, kdy jsme dorazili k masivní železné bráně usedlosti, se Cassian pustil do práce. Vystoupil z vozu a nařídil uzavření celého komplexu.

„Nikdo neodchází, nikdo nevstupuje bez mého přímého souhlasu. Pokud je v tomhle domě zrádce, chci mít do úsvitu jeho mrtvolu složenou na prahu.“

Rozepnul jsem si krví potřísněné sako a nechal ho spadnout na nejbližší pohovku. Už jsem mířil zpátky ke dveřím.

„Zajedu za Vittorií.“

Cassian se otočil a zastavil mě drsným pohledem, v němž byla pochybnost, zda vůbec ví něco užitečného.

„Klidně to může být ta spojka ona sama, co my víme,“ konstatoval Cassian suše.

Zavrtěl jsem hlavou a tu teorii smetl ze stolu. Věděl jsem, že není naivní husa. Pokud na nás někdo pálil z automatických zbraní, pálil záměrně i na ni. Nikdo si neorganizuje pokus o vlastní atentát jen proto, aby si vytvořil alibi. V téhle smrtící hře mohla ztratit stejně jako my, a soudě podle ohně v jejích očích tam v klubu zrovna teď nejspíš obracela impérium svého vlastního otce naruby a hledala odpovědi.

Marcello si u baru nalil pořádnou sklenku whisky a zakroužil jantarovou tekutinou v křišťálové sklenici. Ušklíbl se a se smíchem mě varoval.

„Dávej si pozor, bratříčku. Skoro to zní, jako bys měl strach, jestli je v pořádku.“

Jeho rýpnutí jsem ignoroval. Neměl jsem strach. Byl jsem pragmatický. Ta princeznička od D'Amorů držela dílek téhle skládačky a já jsem ho hodlal z její hlavy vytáhnout dřív, než skuteční viníci dokončí práci, kterou začali. Má mysl byla upřená na ni a promýšlel jsem svůj přístup, zatímco jsem bral klíče od jiného auta.

Se svým nenápadným SUV jsem dorazil k tyčícím se branám sídla rodiny D'Amore krátce po třetí hodině ranní. Motor v mrtvém nočním tichu tiše předl. Mohutné kamenné zdi se tyčily vysoko do temnoty jako opevněný hrad střežící svou kriminální smetánku.

Ozbrojení strážní držící hlídku otevřeli těžkou železnou bránu, jakmile poznali mé auto. Nesahali po vysílačkách. Neptali se, co tam chci. Vincenzo evidentně věděl, že se u nich zastavím ještě před východem slunce.

Vjel jsem po klikaté příjezdové cestě a zaparkoval poblíž hlavního vchodu. Pneumatiky tiše zachroupaly na štěrku. Vystoupil jsem do chladného nočního vzduchu a doznívající adrenalin z dřívějška mi znovu zajiskřil v žilách. Moje boty dopadaly na kamenné schody s těžkým, rozvážným zaduněním.

Když jsem se přiblížil k masivní kamenné pevnosti, těžké mahagonové vchodové dveře se doširoka otevřely dřív, než jsem stačil zvednout ruku a zaklepat.

Vittoria stála ve dveřích, orámovaná teplým žlutým světlem proudícím z haly. Vypadala unaveně, vyčerpání se jí vepisovalo do koutků jejích výrazných rysů. A co víc než unaveně – vypadala rozzuřeně. Čelist měla zaťatou a postoj strnulý. K mému překvapení měla stále na sobě svou zničenou, krví potřísněnou černou halenku z přepadení v klubu. Tmavě karmínová skvrna na jejím rameni sloužila jako chmurná připomínka toho, jak blízko jsme dnes v noci byli tomu, abychom skončili v trvalém hrobě.

Neustoupila stranou, aby mě pustila dovnitř. Stála pevně na prahu domu svého otce.

„Trvalo ti to dost dlouho, De Leone. Musíme si promluvit,“ pronesla chladně a udržovala můj pohled jako výzvu.

V jejím hlase nebyla ani špetka vřelosti. Šlo jí čistě o byznys – mafiánská dcera přinucená stát se generálem na bitevním poli. Dokázal jsem ocenit ten led v jejím tónu, tu ryzí sílu vůle, která ji držela na nohou i poté, co schytala kulku.

Otevřel jsem ústa, abych odpověděl stejnou bezohlednou energií, a chystal se dožadovat přístupu k jakýmkoli informacím, které za poslední hodinu stihla poskládat.

Náhle její tmavé oči divoce sklouzly do stínů za mými rameny. Ta nepatrná změna v jejím výrazu byla okamžitá. Chladný vztek roztál v čistý, ryzí poplach.

Dřív než mi mé bojové reflexy vůbec stihly dát povel k otočení, noční ticho roztříštil hlasitý výstřel.

Explozivní třesk se odrazil od rozlehlých zdí sídla a já jsem na vlastní kůži ucítil spalující žár kulky, která mi prosvištěla přímo kolem ucha.