Pohled: Vittoria

V přesně tu vteřinu, kdy mrazivý noční vzduch rozťal ohlušující výstřel, převzal kontrolu nad mým nervovým systémem čistý pud sebezáchovy. Popadla jsem Danteho za pevnou látku saka a strhla ho s sebou do okamžitého, tvrdého krytu za těžkými kamennými sloupy našeho rodinného portiku. Zbloudilá kulka zasáhla zdobnou železnou kliku přesně v místě, kde se ještě před zlomkem vteřiny nacházela má lebka, a starobylým zdivem projela prudká vibrace. Ignorovala jsem tepající palčivou bolest v nezavázaném rameni a přimhouřila oči do temnoty pozemku. U pěstěných živých plotů lemujících příjezdovou cestu se pohnuly stíny. Do mdlého světla bezpečnostních lamp vystoupili tři muži. Měli na sobě elegantní tmavé obleky a pohybovali se s přesnou, smrtící koordinací. Tohle nebyli žádní pouliční grázlové najatí na zpackanou střelbu z projíždějícího auta. Tohle byli vycvičení profesionálové vyslaní s jediným, brutálním úkolem.

Dante pronesl svou otázku suchým, téměř znuděným tónem, který přehlušil ostrý hvizd druhé kulky zakusující se do kamene nad námi: „Tvoji známí?“

„Kdyby to byli moji známí, byli by už po smrti.“ Zkontrolovala jsem zásobník svého Glocku a s uspokojivým cvaknutím ho vrazila zpět do rukojeti.

V hlavě jsem si bleskově vybavila mapu přízemí našeho sídla. Tohle nebyla běžná zastrašovací taktika mafie a bezhlavá opětovná střelba by vedla jen k tomu, že nás obklíčí a zabijí. Otcova soukromá pracovna se nacházela na konci hlavní chodby na opačné straně velkolepého foyer. Měla zesílené neprůstřelné dubové dveře a bezpečné, přímé únikové schodiště vedoucí přímo do podzemních garáží.

Vynesla jsem taktické rozhodnutí, aniž bych spustila oči z postupujících stínů: „Vtrhneme dovnitř rychle, dorazíme v jednom kuse.“

„A když ne?“ opáčil Dante a v jeho tmavých očích se zablesklo šílenství vyhledávající vzrušení, ze kterého mi po páteři přejel mrazivý záchvěv adrenalinu.

„Pak do jednoho všechny postřílíme a vezmeme to oklikou,“ odsekla jsem.

Nezaváhala jsem ani na zlomek vteřiny. Vytočila jsem se zpoza masivního kamenného sloupu, zvedla zbraň a zamířila přímo skrz roztříštěné sklo vchodových dveří. Jednou jsem stiskla spoušť. První z mužů v obleku se skácel naznak do drceného štěrku s čistým, smrtícím průstřelem přímo uprostřed hrudníku.

Vyštěkla jsem povel k pohybu: „Běž!“

Vyrazila jsem do zběsilého sprintu dlouhou, opulentní chodbou. Dante mi byl v patách. Za námi se ozvalo těžké zadunění vojenských bot, jak zbývající dva útočníci překročili práh domu. Kulky se zakusovaly do drahých benátských štuků kolem nás a zasypávaly nám ramena jemným bílým prachem. Plíce mě pálily námahou, ale hrůza byla luxus, který jsem si teď nemohla dovolit. Z klenutého vchodu do jídelny se vynořil stín a pokusil se nám odříznout cestu. Přikrčila jsem se a agresivním skluzem přejela po vyleštěné mramorové podlaze, nechávajíc setrvačnost, aby mě nesla vpřed. Zvedla jsem zbraň a bezchybně zasáhla druhého útočníka dvěma ranami do hrudi. Zhroutil se do sebe a jako hromada bezvládných končetin smetl konzolový stolek plný starožitných váz.

Těžké dubové dveře do otcovy pracovny byly konečně na dohled. Natáhla jsem ruku k mosazné klice.

Vtom mi do žeber brutálně narazila obrovská váha.

Samotná síla nárazu mě přirazila ke zdi chodby. Moje zbraň s rachotem neškodně odletěla po vlhkých podlahových prknech. Poslední útočník byl hora svalů a jeho mohutná ruka se mi sevřela kolem hrdla jako ocelový svěrák. Stiskl, drtil mi průdušnici a odřízl mě od přísunu vzduchu. Nehty jsem se zoufale zarývala do jeho silných zápěstí, ale botami jsem visela několik centimetrů nad zemí.

„Měla ses do toho neplést, princezno. Teď tvému otci pošlu vzkaz—

“ zavrčel mi ten muž krutá slova přímo do tváře, jeho hnilobný dech mě pálil na tváři, zatímco mi přikládal hlaveň pistole ke spánku.

V úzké, sevřené chodbě zaduněl ohlušující výstřel.

Mužova hlava trhla dozadu v náhlém oblaku rudé mlhy. Na tváři mi přistál horký karmínový cákanec. Jeho železný stisk okamžitě povolil a jeho mohutné tělo se skácelo na dřevěnou podlahu jako pytel mrtvé váhy. Svezla jsem se po zdi a lapala po dechu, kašlala, jak se kyslík znovu valil do mých hořících plic.

Nad mým třesoucím se tělem se tyčil Dante. Z horké hlavně jeho zbraně líně stoupal dým. Jeho temné, nevyzpytatelné oči sklouzly dolů a všimly si čerstvé šmouhy krve, která po nárazu do zdi znečistila mou zničenou halenku. Nezdržovali jsme se řečmi ani výměnou zdvořilostí. Volnou rukou mě chytil za biceps a hrubě mě vytáhl na nohy.

Vpadli jsme do temné pracovny. Dante se opřel celou svou vahou do těžkých dubových dveří a zasunul zesílené závory. Zapotácela jsem se k masivní mahagonové knihovně, stiskla skrytý bezpečnostní panel za zdobným dřevěným obložením a zatlačila. Tajné dveře se se zasténáním otevřely a odhalily úzké, neosvětlené betonové schodiště padající do hlubin sídla.

Seběhli jsme po vlhkém schodišti. Hruď se mi zvedala s každým krokem. Podzemní vzduch páchl motorovým olejem a zatuchlým prachem. Právě když mé boty dopadly na betonovou podlahu podzemní garáže, v kapse mi zavibroval soukromý mobil.

Vytáhla jsem ho. Displej ostře zářil v šeru a ukazoval neznámé, šifrované číslo. V žilách se mi vařila krev, když jsem hovor přijala.

Do těžkého ticha jsem vyštěkla: „Kdo do prdele jsi?“

„Někdo, kdo ti právě dal malou ochutnávku toho, co tě čeká.“ Ten vyrovnaný, pobavený hlas mi poslal mráz po zádech.

Hovor ztichl. Žádný hluk v pozadí, žádné vodítko. Jen děsivý klid predátora, který si pohrává se svou kořistí.

Dante přistoupil nepříjemně blízko, se zbraní stále připravenou těkal očima po řadách zaparkovaných luxusních vozů. „Kdo byl na druhém konci?“

Strčila jsem telefon zpátky do kapsy, aniž bych mu přímo odpověděla. V hlavě se mi míhala nekonečná síť nepřátel, ale instinkt mi napovídal, že šlo o vykalkulované, hluboce osobní varování. Kdokoli si tenhle úder objednal, znal můj přesný rozvrh. Věděl, kde já a Dante budeme, kdy dorazíme a že obvyklá obrana panství je dnes večer oslabená. Někdo mě zradil.

Vykročila jsem k mému obrněnému SUV, zesílenou pažbou zbraně roztříštila okno u řidiče a zevnitř odemkla dveře. Vrhla jsem se na kožené sedadlo, ignorujíc bodavou bolest v žebrech, a vytrhla dráty zapalování zpod palubní desky. Se zkušenou přesností jsem nastartovala motor přes kabely. Dante vklouzl na sedadlo spolujezdce právě ve chvíli, kdy masivní motor zaburácel.

Zařadila jsem rychlost a prudce vyrazila z podzemního tunelu. Bezohledně jsme vpadli do neonem ozářených, deštěm zkrápěných ulic města a nechali můj zdevastovaný domov za zády. Stěrače divoce kmitaly proti oslepujícímu lijáku. V napjatém tichu kabiny se usadila paranoia, zatímco jsem uprostřed noci projížděla nespočet červených na semaforech.

Dante za rytmického vrzání stěračů nemilosrdně vyslovil mé nejtemnější podezření: „Pokud nemáš příšerný zvyk vykládat o svém denním programu úplně cizím lidem, znamená to jediné: tu polohu jim vyzradil někdo z tvého nejbližšího okolí.“

Sevřela jsem kožený volant tak pevně, až mi zbělely klouby. Zuřivě jsem ho nenáviděla za to, že má pravdu. Nenáviděla jsem tu nepopiratelnou skutečnost, že ten zrádce pravděpodobně sedává u stolu mé vlastní rodiny, pije naše víno a přitom plánuje mou zkázu.

Rozhodla jsem se převzít nad tou děsivou situací plnou kontrolu a zamířila vysokou rychlostí k utajenému bezpečnému úkrytu. Zvolila jsem jeden z otcových opuštěných, silně opevněných skladů poblíž průmyslových východních doků. Třpytivé panorama města rychle vystřídal drsný průmyslový úpadek nábřeží. Za okny se míhaly drátěné ploty a zrezivělé lodní kontejnery. Déšť ještě zhoustl a bubnoval zběsilý, ohlušující rytmus do ocelové střechy SUV.

Zaparkovala jsem ve stínu masivní budovy z vlnitého plechu. Jasné světlomety prořízly přívalový liják a osvětlily naprostou pustinu. Vypnula jsem motor.

Dante si přes sklo potřísněné deštěm prohlédl ponuré, opuštěné okolí. „Jsi si jistá, že je to v pohodě?“

Vytáhla jsem z přihrádky náhradní zásobník a natáhla závěr zbraně. „Jestli máš strach, De Leone, pořád můžeš vycouvat.“

Věnoval mi děsivý, arogantní úsměv, který se však neodrazil v jeho chladných očích. „Ani náhodou, D'Amore.“

Vystoupili jsme do mrazivé bouře. Komerční doky byly zlověstně tiché, až na vítr kvílející nad temnou hladinou oceánu. Se zbraní v pohotovosti jsem prohledávala dlážděnou plochu a pátrala po jakémkoli náznaku pohybu. Když jsme se přiblížili k těžkému kovovému bočnímu vchodu do skladu, žaludek se mi propadl do bezedné propasti. Zesílené železné dveře byly pootevřené.

Byla to děsivá, do očí bijící zlá předtucha. Se zbraněmi nahoře a srdcem bušícím do žeber jsme opatrně vstoupili do neproniknutelné tmy.

Těžký, dusivý pach čerstvé, kovové krve mě udeřil do hrudi jako rána pěstí.

Ztuhla jsem na místě. Dante se zastavil těsně vedle mě, v obranném taktickém postoji, se zbraní namířenou do středu temnoty. Volnou rukou jsem tápala po vlhké betonové zdi, našla jistič a rozsvítila stropní průmyslové halogeny.

Jeskynní prostor zaplavilo ostré, blikající bílé světlo.

Přímo uprostřed studené betonové podlahy byl k rezavé kovové židli brutálně připoután jeden z nejvěrnějších a nejdůvěryhodnějších mužů mého otce. Bradu měl opřenou o hruď a hrdlo podříznuté hlubokým řezem od ucha k uchu. Pod nohama židle se rozlévala obrovská kaluž tmavého karmínu, která vsakovala do porézních puklin v podlaze.

Přímo za jeho zhroucenou mrtvolou byla na neomítnuté betonové zdi velkými, stékajícími rudými písmeny načmárána zpráva. Nechutně jasný vzkaz napsaný jeho vlastní krví.

*Jsi na řadě, Vittorio.*

V morku kostí se mi natrvalo usadila chladná, bezbřehá zuřivost. Zběsilý adrenalin z přestřelky v sídle vyprchal a nahradila ho ledová, děsivá hrůza, která mě přikovala k podlaze. Tohle už nebyl jen běžný syndikátní byznys. Tohle nebyl drobný spor o vliv nad lodními trasami. Byla to totální, nekompromisní válka a nepřítel byl do detailu obeznámen s našimi vnitřními operacemi.

Než jsem stačila tu hrůzu vůbec vstřebat nebo s Dantem probrat jakoukoli strategii, prořízlo hrobové ticho ostré, elektronické vyzvánění.

Trhla jsem sebou. Ten zvuk vycházel přímo ze středu popraviště.

Na zakrváceném stehně mrtvého muže ležel levný anonymní telefon. Drobný displej vrhal bledou, nezdravou záři na tmavou, mokrou látku jeho kalhot.

S Dantem jsme si vyměnili dlouhý, těžký, podezíravý pohled. Rozléhající se vyzvánění znělo tak hlasitě, že by probudilo i mrtvé. Třesoucí se rukou jsem zasunula zbraň do pouzdra a přešla zakrvácený prostor. Mé boty zanechávaly na šedém betonu lepkavé rudé stopy. Natáhla jsem ruku, opatrně uchopila plastový přístroj mezi prsty a přejela po zelené ikoně. Přiložila jsem studený plast k uchu.

Neřekla jsem ani slovo. Jen jsem stála uprostřed těch jatek a čekala.

V šifrované lince se rozhostilo ticho. Pak znovu promluvil ten samý klidný, rozvážný, sociopatický hlas jako v autě.

„Říkal jsem ti to, Vittorio. Tohle je teprve začátek.“

Hovor opět utichl.