Vittoria

Dálnice kolem mě splývá v rozmazanou šmouhu, ale já ji nevnímám. Svírám volant tak křečovitě, až mě bolí klouby na prstech, ale nepovolím. Ticho uvnitř vozu je k zalknutí, rádio ale nezapínám. Nic nedokáže přehlušit prázdnotu, která mi rve hruď.

Nevzpomínám si, že bych se sem vědomě vydala. Tělo se rozhodlo za mě a zavezlo mě na jediné místo, kde mě svět nemůže najít. Do jednoho z tátovýc