Když jsem vyšel z její usedlosti, opřel se do mě noční vítr. Chladný, kousavý a plný pachu deště, který nepřicházel. Noc, která zrcadlila emoce, jež jsem cítil.

Neodjel jsem hned. Jen jsem tam stál a zíral na to sídlo. V jídelně se ještě svítilo a na závěsy dopadaly stíny. Dokázal jsem si ji tam představit – jak nehybně sedí a předstírá, že se nehroutí. A podstatou všeho bylo, že jsem tu představu