Vittoria

Procházela jsem sídlem jako obvykle, podpatky tiše klapaly o mramor, záda rovná, výraz vyrovnaný, ale kdesi vzadu v mysli mi stále doznívalo matné povědomí. Vzpomínka na bolest. Na krev. Na to, jak rychle se všechno může zvrtnout.

Nezpomalilo mě to.

Nikdy mě to nezpomalilo.

„V poledne máš schůzku,“ připomněl mi Zev, který kráčel vedle mě s tabletem v ruce a už procházel denní rozvrh.

„Pam