Pohled Luminy

Ranní slunce hřeje výcvikové prostranství, když s Harper míříme k rušnému cvičišti. Ve svěžím vzduchu voní jehličí a vlhká hlína – dokonalá kulisa pro ranní procházku. Harper kráčí vedle mě a bez ustání vykládá o svém rozvíjejícím se přátelství s Damonem. Divoce gestikuluje a do nejmenších detailů líčí film, který včera sledovali.

„Ten film byl naprosto boží. Kdyby ses dokázala odtrhnout od mého bratra na víc než půl hodiny, věděla bys přesně, o čem mluvím,“ rýpne si do mě Harper a vrhne na mě pobavený pohled.

„Harp, vždyť jsme byly nakupovat teprve předevčírem. A navíc víš, že Kaelen z Damona zrovna dvakrát odvázaný není.“ Šťouchnu do ní ramenem a tiše se zasměju.

„Já vím. Jen nechápu proč. Damon je neuvěřitelně milý,“ odpoví a ukopne uvolněný kamínek z hliněné cesty.

„To je, ale nechci, aby se Kaelen cítil nepříjemně.“

„Jasně, bohyně chraň, aby se můj bráška cítil nepříjemně,“ pronese Harper suše a obrátí oči k modré obloze.

Dorazíme k okraji výcvikového pole. Vzduch plní hlasité hekání a zvuky nelítostného souboje. Elitní válečníci právě dokončují svou náročnou ranní jednotku. Mé oči minou zápasící dvojice a okamžitě vyhledají Kaelena. Stojí uprostřed hliněného kruhu a vede dril se smrtící přesností. Po jeho nahém trupu stéká pot, chytá sluneční paprsky a vykresluje každý sval na jeho hrudi a břiše. Obdivuji jeho ryzí sílu a sleduji mocné napnutí jeho zad, když předvádí bojový manévr.

„Nemohla bys nad ním slintat o trochu míň? Bude se mi zvracet,“ zaúpí Harper a drbne do mě bokem.

Rozesměju se a odmítám odtrhnout zrak od svého druha. Kaelen mou přítomnost vycítí. Otočí hlavu a jeho temné oči se vpijí do mých. Okamžitě výcvik zastaví. Mávnutím ruky propustí zkušené válečníky a nevěnuje pozornost jejich vyčerpanému oddechování. Zamíří přímo ke mně dlouhými, predátorskými kroky. Jakmile se přiblíží, v očích mu plane majetnická jiskra.

„Ahoj, jak se má moje holka?“ zeptá se Kaelen, když se zastaví těsně přede mnou.

„Užívá si ten výhled,“ odpovím a sjedu pohledem jeho velkolepou hruď.

Harper si hlasitě povzdychne a vyhodí ruce do vzduchu. „Vážně, jsem nadšená, že jste druhové, protože to z Lumi dělá mou sestru. Ale vy dva jste k neúnosnosti nechutní. Jdu najít Damona. To je můj nový nejlepší kamarád.“

Rázně odkráčí k sídlu smečky a nechá nás na kraji pole samotné.

„Takže, co chceš dělat dneska večer?“ zeptám se Kaelena a nakloním se k němu blíž, abych nasála jeho kořeněnou, pižmovou vůni.

Vtom mezi nás vpadne Corbin a ten sladký, soukromý okamžik v mžiku roztříští.

„Dneska večer s tebou dělat nic nebude, Lumino. Víš moc dobře, že má skutečné povinnosti,“ vyštěkne Corbin.

Můj bratr se bezohledně vklíní mezi mě a Kaelena. Tvář má zkroucenou do temného úšklebku. Z jeho hlasu čiší tak ostré nepřátelství, že mi to láme srdce. Zkoprněle na Corbina zírám a cítím, jak mě pálí jeho bezdůvodný hněv. Probodává mě pohledem plným čistého odporu – pohledem, kvůli kterému si připadám jako cizinec, ne jako jeho sestra.

V Kaelenově hrudi temně, výhružně zaduní. Vydá varovné zavrčení a svaly se mu v mžiku napnou k prasknutí. Vystoupí dopředu, převýší mého bratra a žádá pro mě úctu jako pro svou osudovou družku a budoucí lunu smečky Obsidiánového trnu.

„Takhle už se svou sestrou, mou družkou a budoucí lunou této smečky mluvit nebudeš. Je to jasné, Corbine?“ vyžaduje Kaelen nekompromisně.

Tíživý alfí příkaz padne na cvičiště a vzduch kolem nás ztěžkne k zalknutí. Corbin odhalí hrdlo a pod nesmírným tlakem zatne čelist.

„Omlouvám se, Kaelene. Promiň, Lumino. Jen jsem tím chtěl říct, že máme později hlídku,“ procedí Corbin skrz zaťaté zuby.

Je to neochotná, prázdná omluva. V jeho očích, když se na mě podívá, není ani kapka lítosti.

„To je v pořádku, Corbine. Určitě si něco najdu,“ zašeptám a potlačuji slzy, které mě pálí v očích.

Otočím se k odchodu, zoufale toužím uniknout bratrovu krutému pohledu. Kaelen mě však chytí za ruku a proplete své prsty s mými.

„Na hlídku nemusím ještě několik hodin. Pojďme ke mně do pokoje. Dám si sprchu a pak se můžeme podívat na nějaký film.“ Kaelen mě odvádí z dosahu napětí zpátky do bezpečí velkého domu.

Dojdeme do tichého útočiště jeho ložnice. Ve vteřině, kdy zámek dveří tiše cvakne, mě Kaelen pevně sevře v hřejivém objetí. Stavidla se protrhnou a po tvářích mi stečou zbloudilé slzy. Vezme mou tvář do dlaní a velkými palci mi něžně stírá vlhkost.

„On tě nenávidí, Lumino. Jsi jeho sestra a miluje tě,“ konejší mě tichým, uklidňujícím hlasem.

„Kaelene, mám pocit, že v tom vězí něco víc. Vždycky to byl ten nejlepší bratr na světě. Chránil mě, a teď se mnou jedná, jako by mě nenáviděl,“ vzlykám a opírám se tváří o jeho hruď.

„Už tě nikdy nechci vidět plakat, Lumino. Ničí mě, když jsi nešťastná. Přijdu na to, co jeho náhlé chování způsobilo,“ slibuje a hladí mě po vlasech.

Zvedne mi bradu a políbí mě hlubokým, vroucím polibkem. Zběsilý tanec jeho jazyka proti mému mi zamotá hlavu. Do polibku vkládá veškeré své ujištění a dává mým roztříštěným emocím pevnou půdu pod nohama. Neochotně se odtáhne a tiše oddechuje.

„Jen rychle skočím do sprchy,“ zamumlá.

Vezme si čisté oblečení a zamíří do přilehlé koupelny. Vyzuji si boty a posadím se na okraj jeho masivní postele. Pokojem se rozléhá zvuk tekoucí vody. Čekám v tichu a snažím se vstřebat tu trýznivou propast, která se mezi mnou a Corbinem rozevřela.

Zničehonic mě vyplaší prudké, neomalené zabouchání na těžké dřevěné dveře.

Zamračím se a přejdu místnost. Otevřu dveře a na chodbě spatřím zamračeného Corbina.

„Co tady děláš, Corbine? Kaelen říkal, že hlídku má až za několik hodin,“ povídám.

Corbin bez zaváhání spustí krutý monolog.

„Chráním tě před tím, ses nechovala jako háravá fena. Vždyť si tě ani neoznačkoval,“ plivne po mně.

Jeho slova mají zasadit co největší ránu. Připadám si, jako by mě vší silou udeřil do břicha. Polknu bolestivý, ostrý knedlík v krku. Narovnám se v zádech, zvednu bradu a podívám se mu přímo do očí.

„Nevím, co máš sakra za problém, ale nenechám si od tebe dál bezdůvodně ubližovat. Už se mnou nemluv, dokud se nepřestaneš chovat jako naprostý kretén,“ odpovím mu neoblomně.

Corbin je však neúprosný. Z jeho dalších slov odkapává čistý jed.

„Nejsi hodna toho být jeho družkou ani lunou téhle smečky. Kaelenovi to brzy dojde, vykopne tě a najde si někoho lepšího.“

Nesmírná krutost jeho věty zlomí mé odhodlání. Maska vyrovnanosti, kterou jsem pracně vystavěla, se rozpadne na prach. Po tvářích mi nezadržitelně vytrysknou horké slzy. Z hrudi se mi vydere těžký vzlyk a bolest z jeho zrady mi rve srdce. Zírám na bratra, který býval mým ochráncem a dnes přede mnou stojí jako můj nejhorší trýznitel.

Než se mi však srdce stihne zcela rozpadnout, rozrazí se dveře koupelny.

Kaelen vtrhne do pokoje. Je celý mokrý a kolem pasu má sotva omotaný bílý ručník. Stačí mu jediný pohled na mou zhroucenou, plačící postavu stojící ve dveřích.

Torin, jeho vlk, převezme plnou kontrolu. Z hrdla se mu vydere hrozivé, krev tuhnoucí zavrčení, které roztřese stěny celého domu. Oči se mu promění v děsivou, černou prázdnotu.

Corbin, slepý k bezprostřednímu nebezpečí, ještě utrousí poslední urážku: „Prostě si nemyslím, že bohyně měla z mojí sestry udělat tvou družku. Pro Alfu není dost dobrá.“

Kaelen bez vteřiny varování vystartuje.

Vrhnul se na Corbina s děsivou rychlostí. Vztáhne ruku skrz otevřené dveře, sevře bratrovo hrdlo obří dlaní, zvedne ho ze země a vší silou s ním mrští o tvrdou zeď na chodbě. Corbin začne sípat a prsty zoufale škrábe Kaelenovo neúprosné předloktí.

„Už nikdy v životě se neodvažuj nic takového vyslovit. Je dokonalá a je moje. Od mé družky se budeš držet dál, beto,“ zavrčí Kaelen.

Vypustí drtivý, dusivý alfí příkaz, který nutí Corbina k naprosté poslušnosti. Z Kaelena vyzařuje taková surová moc, že vzduch kolem zhoustne a nedá se dýchat. Corbin lapá po dechu a obličej mu rudne.

„Ano, Alfo,“ vysípe ze sebe ztěžka.

„A teď vypadni. Zbavuji tě dnešní hlídky. Ztrať se mi z očí,“ zavrčí Kaelen a vykáže ho z chodby.

Kaelen povolí své železné sevření. Corbin dopadne na zem, chytá dech a bez jediného ohlédnutí se odplazí pryč.

Kaelen ustoupí zpátky do pokoje, zabouchne dveře a rázným cvaknutím otočí klíčem v zámku. Jakmile jsme konečně sami, poslední zbytky jeho divokého vzteku roztají v hluboké obavě.

Přejde ke mně, zvedne mé třesoucí se, vzlykající tělo do své silné náruče a odnese mě k posteli. Posadí se a posadí si mě do klína. Pevně tiskne mou tvář ke své holé, vlhké hrudi. Obejmu ho kolem pasu a pláču mu na kůži.

„Miluji tě, Lumino. Jsi dokonalá. Bohyně nedělá chyby,“ šeptá mi Kaelen divoce do vlasů.

Zahrnuje mou tvář jemnými, chlácholivými polibky a rty zachycuje stékající slzy. Palci mi hladí lícní kosti a nutí mě, abych se na něj podívala.

„Já tě taky miluji, Kaelene. Jen nechápu, proč se ke mně takhle chová,“ zašeptám s hlasem ztěžklým emocemi.

„Slibuji ti, že jestli to udělá ještě jednou, trest bude mnohem horší než zmeškaná hlídka. Jsi budoucí luna této smečky a láska mého života. Nikdo ti nebude ubližovat,“ pronese pevně.

Nakloní se a políbí mě. Z našich polibků se útěcha bleskově vytratí a vystřídá ji spalující vášeň. Pootevřu rty a přivítám neústupný tlak jeho jazyka. Zasténám mu do úst a prsty zabořím do jeho vlhkých ramen. Jeho velké dlaně zkušeně kloužou po křivkách mého těla. Hladí záhyb mého pasu, boky i měkkou plnost mých ňader. Přes tenkou látku trička tře citlivé bradavky a vysílá vlnu čisté slasti přímo do mého středu.

Posunu se a obkročmo se mu usadím v klíně. Jeho těžký, ztvrdlý úd se přes vlhkou látku ručníku dychtivě tiskne k mému rozkroku. Tření mi do žil vžene spalující žár. Oba jsme rozpálení, bez dechu, ztracení v těžké mlze našeho pouta druhů. Zakroužím boky dolů a hledám ještě těsnější kontakt, připravená vzdát se omamnému horku a překročit poslední intimní hranici mezi námi.

Právě když sáhnu po lemu trička, abych si ho přetáhla přes hlavu, Kaelen se odtáhne. Chytí mě za boky, aby mé pohyby zastavil, a zhluboka oddechuje.

„Musíme přestat, lásko, jinak to už nedokážu zastavit,“ řekne a hruď pod mými dlaněmi se mu divoce zvedá.

„A co když nechci, abys přestával, Kaelene? Jsme druhové. Proč nemůžeme být spolu?“ zeptám se a kůže mě pálí neukojenou touhou.

Vezme mou tvář do dlaní a jeho temné oči se hluboko vpijí do mých. V jeho pohledu nevidím nic než nekonečnou lásku a oddanost.

Kaelen mi pošeptá svůj slib: „Chci, aby naše poprvé bylo výjimečné. Chci tě před celou smečkou prohlásit za svou lunu, zatímco na sobě budeš mít nádherné šaty. Pak tě chci odnést do našeho nového křídla a milovat se s tebou, dokud nebudeme oba příliš vyčerpaní na to, abychom stáli. A pak ti přímo sem vtisknu svou značku a učiním tě svou do konce našich životů.“

Jemným prstem přejede po citlivé kůži mého krku, přímo přes místo určené pro značku. Ze slibu obsaženého v jeho slovech mi po zádech přeběhne mráz. Jsem přemožena jeho romantickou oddaností. Představa, že si mě před všemi přivlastní a dokáže celé smečce, že jsem jeho vyvolená, naplňuje mé srdce nepopsatelným teplem.

„Dobře,“ zašeptám a neochotně ustoupím.

Pro to, aby byl tento neuvěřitelný muž šťastný, jsem ochotná udělat téměř cokoliv. Přitáhne si mě do pevného, hřejivého objetí a zaboří tvář do mého krku. Ačkoliv mi v temných koutech mysli stále znějí Corbinova krutá slova a hrozí, že mě srazí na kolena, kotvím se v pevném teple chlapce, který mě drží. Když se na Kaelena dívám a cítím pravidelný tlukot jeho srdce proti své hrudi, vím jednu nezvratnou pravdu. Byli jsme stvořeni jeden pro druhého.