Pohled Luminy

„Vypadáš úchvatně, drahoušku.“ Máma si z tváře stírá zbloudilou slzu a oči jí září nesmírnou pýchou.

Stojím bez pohnutí a zírám na svůj odraz v ozdobném zrcadle ve zkušebně sídla smečky. Petrolejově modrozelená róba s áčkovým střihem splývá k dřevěné podlaze v elegantních záhybech. V pase je pevně stažená širokou černou šerpou, zvolenou přesně tak, aby ctila barvy naší smečky. Velkolepý obřad uvedení alfy a luny nás čeká už za dva dny. Je to nejočekávanější událost celého desetiletí. Hluboko uvnitř vím, že bych měla být štěstím bez sebe. Měla bych vibrovat neutuchajícím vzrušením a odpočítávat hodiny do chvíle, kdy Kaelen stane přede všemi po mém boku.

Místo toho mi přímo uprostřed hrudi leží hluboká, tíživá bolest.

Luna Nadine o krok ustoupí, sepne ruce pod bradou a obdivuje šaty. „Budeš neuvěřitelná luna, Lumino. Můj syn nemohl najít dokonalejší družku. Celá smečka nedočkavostí doslova hoří.“

Vynutím si na tváři zářivý, přesvědčivý úsměv. „Děkuji, luno Nadine. Připadám si v nich nádherně. Pořád nemůžu uvěřit, jak rychle se to všechno seběhlo.“

Jenže ten úsměv mi k duši nedolehne. Krátce nato se vymluvím, nutně potřebuji tiché útočiště svého pokoje. Když kráčím rušnými chodbami, na ramena mi dopadá skutečný důvod mého zármutku. Můj vztah se starším bratrem Corbinem je nenávratně zničený. Během posledních šesti měsíců se z něj stal chladný, cizí člověk. Býval mým divokým ochráncem, někým, za kým jsem chodila s úplně vším. Teď se ke mně chová, jako bych byla prašivá. Kdykoli jsem nablízku, valí se z něj dusivé, jedovaté nepřátelství v temných, trestajících vlnách.

V duchu jsem dělala psí kusy, abych si jeho náhlou změnu nějak odůvodnila. Namlouvala jsem si, že jeho nenávist pramení z hluboce zakořeněné žárlivosti, protože kvůli mně přišel o svého celoživotního nejlepšího kamaráda Kaelena. Než mě Kaelen veřejně prohlásil za svou družku, byli s Corbinem nerozlučná dvojka. Když si Corbin zničehonic sbalil věci a přestěhoval se do pokoje přímo vedle Kaelenova na vyhrazeném patře pro alfy, myslela jsem, že to byl Kaelenův způsob, jak mít svou betu a nejlepšího přítele nablízku. Myslela jsem, že Corbin jen těžce nese ztrátu kamarádovy výhradní pozornosti. Dnes už spolu nepromluvíme vůbec. Ticho mezi námi je hmatatelným závažím, které mě táhne ke dnu.

Zavřu dveře své ložnice, lehnu si na matraci a zírám do stropu. Vtom z hloubi mého nitra začne vyzařovat zvláštní, spalující a pohlcující horko. Zaskočí mě to. Žár se mi v krvi šíří rychle jako tekutý oheň. Kůže mi zrudne. Odkopnu těžkou přikrývku a těžce oddechuji, protože teplota v mém těle stoupá k nesnesení. Vlkodlaci jsou od přírody horkokrevní, ale tohle je jiné. Připadá mi, jako by se mi tavily samotné žíly.

V mé mysli jasně a zřetelně zazní jemný, ženský hlas: „Nepropadej panice, má dokonalá Lumi. Nic špatného se s tebou neděje.“

Prudce se na posteli posadím. Srdce mi buší do žeber jako lapený pták. Skrz doznívající strach projede obrovská vlna ryzího nadšení. Vnitřní vlci se obvykle poprvé ozývají v den našich narozenin – a ty mé se přesně kryjí se slavnostním obřadem za dva dny. Ona se zázrakem probouzí dřív.

Laskavý hlas pokračuje: „Jmenuji se Vela. Jsem tvá vlčice. Mám takovou radost, že tě konečně poznávám.“

Pevně sevřu prostěradlo v dlaních. „Velo. Jsem tak šťastná, že tě slyším. Můžeme se proměnit hned teď?“

V hlavě mi zacinká její tichý smích, v němž zaznívá laskavá autorita. „Věříš mi, Lumi?“

„Samozřejmě že věřím, Velo. Jsme jedno tělo a jedna duše.“

„Pak potřebuji, ses nepozorovaně vytratila na mýtinu v lese. Musíš jít sama. Vím, že bys u toho chtěla mít Kaelena, ale trvám na tom, abys mu nic neříkala. V žádném případě ho nezvi.“

Zamračím se. Druhové posvátný milník první proměny téměř vždy sdílejí spolu. Velin tón však nepřipouští žádné námitky. Věřím její neochvějné intuici. Vyklouznu z pokoje a tiše se plížím po zadním schodišti. Vyhnu se zaneprázdněným omegám, které připravují obřad, minu hlavní obytné prostory a vyjdu do chladného nočního vzduchu. Rozběhnu se, a jakmile dorazím k linii stromů, zamířím hlouběji do lesa k odlehlé mýtině.

Tekutý oheň v mé krvi vzplane v divoké inferno.

Vela mě vážným tónem varuje: „První proměna bude bolet. Nedokážu tě před tou trýznivou bolestí ochránit. Slibuji ti ale, že budu při každém kroku s tebou.“

Přikývnu. Vteřinu poté, co se proměně podvolím, mým tělem projede oslepující žár. Padnu na všechny čtyři do vlhké hlíny. Z hrdla se mi vydere trhané zalapání po dechu. Připadám si, jako by se ze mě loupala kůže a hořela jsem zevnitř. Zatnu zuby a stisknu čelisti, abych zadržela pronikavý křik. Kosti se mi lámou. Hlasité praskání se rozléhá po tiché mýtině. Páteř se mi prodlužuje, svaly se trhají a znovu skládají v rychlých, oslepujících zášlezích agónie.

Vela mě povzbuzuje a její přítomnost působí jako hojivý balzám na fyzická muka: „Vedeš si skvěle. Poddej se tomu.“

Pevně se držím její chvály. Praskání a lámání dosáhne vrcholu, než do sebe všechno rázem s dokonalou přesností zapadne. Oheň vyhasne. Trýznivá bolest ve zlomku vteřiny zmizí a vystřídá ji výbušný příval nekonečné síly. Otevřu oči a pohlédnu na lesní půdu. Na trávě spočívají nádherné, třpytivě stříbrné tlapky. V mysli se mi rozezní bezdešný smích. Doklušu k malému jezírku na kraji mýtiny. Z vodní hladiny na mě hledí dechberoucí stříbrná vlčice s očima navlas stejnýma, jako jsou ty mé.

„Jsi nádherná, Velo.“

„My jsme nádherné, Lumi. Pojďme běžet.“

Odrazím se silnými zadními běhy a vyrazím mezi husté stromy. Následující běh měsíčním lesem je čistá euforie. Chladný vítr mi pročesává stříbrnou srst. Tlapky ryjí do měkké hlíny a ženou nás kupředu. Mé smysly jsou vybičované na maximum. Cítím vlhké jehličí a pod tlapami vnímám tlukot srdce celého lesa. Přes všechnu tu ryzí radost z běhu však Vela zůstává frustrujícím způsobem a tajemně zticha ohledně důvodu, proč s námi dnes v noci Kaelen nesměl být. Uhýbá před mými otázkami a nutí nás běžet pod jasným měsícem ještě rychleji.

Nakonec se v kruhu vrátíme na mýtinu. Proměním se zpátky do lidské podoby a přetáhnu si letní šaty přes kůži. Na tváři se mi rozlije široký, nezadržitelný úsměv, jakmile vykročím zpět k sídlu smečky. Mám svého druha. Mám svou vnitřní vlčici. Můj život konečně získává dokonalý rytmus.

Euforie se však roztříští v okamžiku, kdy mé bosé nohy překročí práh ztichlého domu.

V žaludku se mi vytvoří hluboká, prázdná a odporně tupá bolest. Kroutí se s krutým záměrem. Přitisknu si ruku na břicho a v duchu se zeptám: „Velo, co se děje?“

Její hlas mi v hlavě zazní se zjištěním tak zničujícím, že se mi zastaví srdce: „Náš druh nás zrazuje. Porušuje naše pouto.“

Ztuhnu v potemnělé chodbě. „Ne. To je lež. Kaelen by mi nikdy nebyl nevěrný. Vždyť se na jiné holky ani nepodívá.“

Vela je však neúprosná a divoce mě žene vpřed: „Jdi do jeho pokoje, Lumi. Přesvědč se o té ohavné pravdě na vlastní oči.“

Zavrtím hlavou a v duchu s ní bojuji, zatímco se vleču ke schodům vedoucím do vyhrazeného patra pro alfy. Odmítám tomu věřit. Jenže mě zasáhne náhlá vlna hluboké nevolnosti. V krku mi stoupne hořká žluč. Když se blížím k hornímu schodu, můj nově zostřený vlčí sluch zachytí zřetelný zvuk.

Kráčím dlouhou chodbou s kobercem k jeho těžkým dubovým dveřím.

Plesk. Plesk. Plesk.

Je to nezaměnitelný, odporně rytmický zvuk mokré kůže narážející vší silou na kůži. Skrz masivní dřevo prosakují zadýchané, hrubé vzdechy. Srdce se mi propadne do žaludku. Celé tělo mi promrzne na kost.

A pak Kaelenův hluboký, známý hlas zasténá a po páteři mi sjede ochromující šok: „Líbí se ti to, viď, lásko?“

Do očí mi okamžitě vyhrknou slzy. Ten zvuk mě fyzicky paralyzuje. Můj osudový druh je v té místnosti s někým jiným. S někým, komu říká lásko. Seberu každičký kousek své roztříštěné odvahy a sáhnu po mosazné klice. Nezamkl. Na tohle patro stejně nikdo ze smečky nesmí.

Bez jediného zvuku rozrazím těžké dubové dveře dokořán.

Celý můj vesmír se ve zlomku vteřiny zhroutí.

Můj druh není v intimním objetí s žádnou cizí dívkou. Kaelen prudce přiráží boky dopředu a boří svůj ztvrdlý úd hluboko do mého vlastního bratra. Mají sex. Kaelenovy ruce pevně svírají Corbinovy boky a přitahují si ho vstříc každému brutálnímu, vlhkému přírazu.

Corbinova nevysvětlitelná žárlivost za posledních šest měsíců. Jeho náhlé stěhování do vedlejšího pokoje. Jeho syrová, dusivá nenávist vůči mně. Všechno to rázem dává trýznivý, hrůzný smysl. Nežárlil na to, že se mnou Kaelen tráví čas. Zuřil, že se musí dělit o muže, se kterým spí.

Vrzání pantů způsobí, že oba na místě ztuhnou. Kaelen trhne hlavou dozadu. Oči se mu rozšíří v čiré hrůze a nesmírné vině, když z něj prudce vyklouzne ven. Hruď se mu divoce zvedá, celá zalitá potem.

Přesunu pohled na svého bratra. Corbin je rozpálený, zadýchaný, leží uprostřed zmačkaných bílých prostěradel. Na tváři se mu pomalu roztahuje samolibý, vítězoslavný úsměv. Moc dobře ví, co udělal. Dívá se na mě, jako by vyhrál tu nejcennější trofej.

Slepě se otočím. Zběsile prchám dlouhou chodbou a lapám po dechu, jako bych se topila v ledovém oceánu. Zrada mi roervala hruď napůl.

Za zády se mi ozve Kaelenův zoufalý hlas: „Lumino, počkej!“

Slyším pleskání jeho bosých nohou o podlahu. Žene se za mnou úplně nahý. Jeho velké, zpocené ruce mě chytí za paže a zaryjí se mi do kůže, aby mě zastavil.

Otočím se s výbušným vztekem. Rozpřáhnu se a vší silou mu vlepím facku přímo přes obličej.

Hlasité plácnutí se odrazí od stěn chodby. Kaelenovi to trhne hlavou na stranu.

Soptím a hlas se mi třese ryzím jedem: „Už nikdy v životě se mě nedotýkej.“

Pohlédne na mě a v jeho vytřeštěných, vyděšených očích se zračí čiré zoufalství. „Lumino, prosím. Jsi moje družka. Láska mého života.“

Z mého rozedraného hrdla se vydere ostrý, neuvěřitelně hořký smích. „Já jsem tvoje láska, nebo Corbin? Zrovna jsem tě slyšela, jak mému bratrovi říkáš, že ho miluješ. Tak jak to je, Kaelene?“

Sklopí pohled k podlaze, ramena mu klesnou a zahanbeně zašeptá: „Miluji vás oba.“

Poslední nitka mého pouta k němu praskne. Pouto v mé hrudi promrzne v led.

Chladně mu vpálím do tváře a dívám se skrz něj: „To máš smůlu. Protože moje láska zemřela přesně v té vteřině, kdy jsem vešla do toho pokoje a viděla, jak mě spolu zrazujete.“

Kaelen žadoní, natáhne ruku o kousek blíž, ale vzápětí ji stáhne zpátky. „Prosím, Lumino, tohle neříkej. Můžeme to napravit. Jsi moje luna.“

Za jeho zády zazní kroky. Corbin se intimně postaví po Kaelenův bok. Narychlo si upravuje sportovní kraťasy a vůbec se neobtěžuje zakrýt si nahou hruď. Jeho pohled je krutý, prostý jakékoliv bratrské náklonnosti. Dívá se na mě jako na obtížný hmyz, který chce zašlápnout botou.

Corbin ze sebe procedí slova jako jed: „Přestaň být taková sobecká mrcha, Lumi. Budeš se prostě muset naučit dělit.“

Zírám na ty dva muže, jak stojí bok po boku. Bratr, který mě měl chránit před celým světem, a druh, který přísahal, že si mě bude vážit do konce života. Zničili mi život. Narovnám páteř až na samou mez, povolám každičký kousek své nově probuzené síly luny a odmítám před nimi uronit jedinou slzu.

Podívám se Kaelenovi zpříma do vyděšených očí.

„Já, Lumina Skye Vanceová, odmítám tebe, Kaelene Silasi Thorne, jako svého druha a Alfu.“

Ta slova v sobě nesou drtivou definitivnost. V tiché chodbě se ozve palčivé, fyzické puknutí.

„Ne!“ zařve Kaelen.

Je to příšerný, hrdelní zvuk ryzí agónie. Padne na kolena, tiskne si ruce k holé hrudi, jak mu zpřetrhané pouto drásá srdce. Lapá po dechu a po tvářích se mu řinou slzy.

Corbin zařve slepým vztekem a obličej se mu zkřiví zuřivostí: „Ty zatracená ubohá mrcho! Jak se opovažuješ odmítnout svého druha?!“

Vykročí vpřed v prudkém rozmazaném pohybu. Než stihnu zareagovat nebo zvednout ruce na svou obranu, Corbinova těžká pěst narazí přímo do mé čelisti. V hlavě mi vybuchne oslepující bolest. Čirá síla úderu mě mrští dozadu. Hlava mi narazí na tvrdou podlahu. Pohltí mě temnota a já tu otupělost s úlevou přijímám.