Pohled Luminy

Těžká víčka se mi zachvějí a pomalu se otevřou. Do nosu mě udeří ostrý, pižmový zápach. V prostěradlech zamotaných kolem mých nohou ulpívá pach potu a sexu. Poznávám tmavě šedou peřinu rozprostřenou po matraci. Ležím v Kaelenově obří posteli. Přesně na tom samém místě, kde jsem ho ještě před několika hodinami přistihla, jak boří svůj úd do mého vlastního bratra.

V krku se mi zvedne vlna čirého odporu. Smetu ze sebe přikrývku a sklouznu z okraje matrace. Má bosá chodidla plácnou o chladnou dřevěnou podlahu. Vletím do přilehlé koupelny a padnu na kolena před záchodovou mísu. Zvedá se mi žaludek a dávím se, zvracím však jen hořké žaludeční šťávy. Dávím se tak dlouho, až mě bolí žebra a v krku mě pálí žárem, zatímco ze sebe na porcelán chrlím poslední zbytky sil.

Na páteři mi přistane velká, mozolnatá ruka. Ztuhnu a ramena mi zkřečkovatí v očekávání Kaelenova doteku.

„Ach, princezno.“

Otcův hluboký hlas se rozlehne mezi dlážděnými stěnami. Sesunu se dozadu a vydám ze sebe zlomený vzlyk. Voss přistoupí blíž a složí svou mohutnou postavu na kolena vedle mě. Přitáhne si mě na svou širokou hruď. Zabořím mokrou tvář do jeho košile a vyplakávám roztříštěné zbytky svého srdce. Jeho velká dlaň mě konejšivě hladí v kruzích po zádech. Držím se ho a v duchu se modlím, aby tu byl proto, aby mě ochránil před tou noční můrou za dveřmi.

„Všechno bude v pořádku, princezno. Slibuji.“

Po dlouhé chvíli se od něj odtáhnu a ručníkem si otřu ústa. Zahledím se mu do očí a hledám odpovědi. „Tati, kde jsou Corbin a Kaelen?“

V čelisti se mu napne směs soucitu a doutnajícího hněvu. „Tvůj bratr je pod zámkem v celách smečky. Udeřil tě.“

Ta zpráva mě ohromí. Čekala jsem, že rodiče budou mít pochopení, ale zavřít Corbina do žaláře je drastický krok. Dává mi to prchavý záblesk naděje, že chápou mou stranu téhle noční můry. Uhodil mě, svou vlastní sestru, aby bránil svého zakázaného milence.

„Kaelen a alfa Garret na nás čekají v pracovně,“ pokračuje otec a tón jeho hlasu přejde do věcné roviny. „Musíme si promluvit o tom, co se stalo, a jak budeme postupovat dál. Zvládneš to kvůli mně?“

„Takže ty víš, proč mě Corbin praštil?“ zeptám se a hlas mi chraptí.

„Vím. Pojďme do alfovy pracovny a tam to vyřešíme. Přísahám ti, princezno, že tvůj bratr už na tebe prstem nesáhne.“

Dlouhou chodbou kráčíme v dusivém tichu. Otec rozrazí těžké dubové dveře do impozantní pracovny alfy Garreta. Překročím práh a vtom mě nečekaně sevřou mohutné paže a pevně mě ovinou kolem ramen. Kaelen mě tiskne ke své svalnaté hrudi.

Žádné jiskry. Po kůži mi nepřeběhne ani náznak opojného mravenčení – jen ryzí hnus. Tentýž dotek, ze kterého se mi dřív rozbušilo srdce, ve mně teď vyvolává nutkání sedřít si kůži z těla.

Než ho stihnu odstrčit, ozve se zpoza masivního mahagonového stolu alfa Garret: „Kaelene, okamžitě Lumino pusť. Musíme toho hodně probrat.“

Kaelen zaváhá, ještě na jednu zoufalou vteřinu mě přitiskne těsněji a pak poslechne otcův přísný rozkaz. Vteřinu poté, co mě pustí, o krok ustoupím. V jeho temných očích plave zoufalství, ale já odmítám cítit jakoukoli lítost. On i můj bratr mi celý rok bez mrknutí oka lhali do očí.

„Lumino, posaď se, prosím,“ nařídí alfa Garret a ukáže na kožené křeslo naproti svému stolu.

Posadím se a záda držím naprosto rovná. Zírám přímo na alfu a Kaelena ze svého zorného pole zcela vytěsním.

„Vím, že jsi rozrušená, a právem. Vidět to, cos viděla, musel být obrovský šok,“ začne Garret. V mé hlavě má vlčice Vela nad jeho povýšeným tónem divoce zavrčí.

„Kaelen, Voss a já jsme o této situaci dlouze hovořili. Věřím, že jsme našli řešení, které uspokojí všechny.“

Prudce stočím pohled k otci. Ten souhlasně přikývne. Žaludek se mi sevře. Tady je něco hodně špatně.

„Oficiálně vezmeš své formální odmítnutí zpět,“ oznámí Garret s mrazivou autoritou.

Spadne mi čelist. „Cože, prosím?“

„Slyšelas mě, Lumino. Měsíční bohyně tě vyvolila, abys byla Kaelenovou družkou a lunou této smečky. Ta situace sice není ideální, ale tvou povinností je přenést se přes to. Nemůžeš odmítnout to, co ti předurčila. Za dva dny přistoupíme k obřadu, při němž se Kaelen stane alfou a ty lunou.“

Otevřu ústa k protestu, ale Garret zvedne jizvami posetou ruku, aby mě umlčel.

„Kaelen se s tebou spojí a označí tě. A stejně tak se spojí a označí Corbina. Budete mít společného druha, jak to sourozenci nezřídka dělávají. V našem světě je to známý kompromis pro výjimečné okolnosti. Toto uspořádání zajistí rodovou linii smečky, zaručí, že nebudeš cítit bolest z nevěry, když budou spolu, a každý dostane to, co chce.“

Myšlenky se mi točí v hrůzných kruzích. To je nějaký zvrácený, odporný vtip. Dělit se o svého druha s vlastním bratrem? Nechat Kaelena přecházet z mé postele do Corbinovy a předstírat, že je všechno v naprostém pořádku?

Zděšeně pohlédnu na Kaelena. Ten prakticky poskakuje na patách a v jeho temných očích září ubohá, zoufalá naděje. On si skutečně myslí, že je to skvělý nápad. Věří, že si může nechat nás oba.

Prudce otočím hlavu k otci. Čekám, že muž, který mě celý život ochraňoval, se postaví na mou obranu.

„Ty s tímhle souhlasíš? Ty schvaluješ, že se víc než rok pelešili za mými zády, a tvým řešením je, abych se prostě podělila o druha určeného jenom mně?“

Otec si povzdechne a promne si zátylek. Odmítá se střetnout s mým rozzuřeným pohledem. „Princezno, chci, abys byla šťastná. A chci, aby byli šťastní i Corbin a Kaelen. Copak nechápeš, že tenhle kompromis zajistí, abychom zůstali všichni pohromadě?“

Žílami se mi rozlije ledová otupělost. Ta největší zrada nepřichází od mého druha ani od mého bratra, ale od muže, který mě vychoval.

„Ne, nezajistí. Dobrovolně nepřistoupím na to, abych věděla, že mě můj druh při každé příležitosti podvede s mým bratrem.“

Vyskočím na nohy, pěsti zaťaté po bocích. Každý sval v těle se mi třese vzteky.

„Princezno, uklidni se, prosím—„

Skočím mu do řeči a můj hlas se promění v led: „Už mi tak nikdy neříkej. Přestala jsem být tvou princeznou přesně v tu vteřinu, kdy ses rozhodl, že na mém štěstí nezáleží. Upřednostnil jsi potřeby alfy a svého syna přede mnou. Chcete je odměnit za to, že zradili mě i Bohyni! Ať dělá lunu Corbin!“

Otec sebou trhne a o krok ustoupí. Otočím se k němu zády a s neochvějným odhodláním vykročím k těžkým dveřím pracovny.

„Lumino, nebudeš urážet mě, svého otce, tuto smečku ani svého druha!“ zařve alfa Garret a bouchne pěstí do stolu.

Zastavím se s rukou visící nad mosaznou klikou. Otočím hlavu a vrhnu chladný pohled zpět na muže, kteří mi zničili život.

„Nemám žádného otce. Nemám žádného druha. Já, Lumina Skye Vanceová, tímto zpřetrhávám veškerá pouta se smečkou Obsidiánového trnu a alfou Garretem Thornem.“

Ta slova visí ve vzduchu pouhý zlomek vteřiny. Pak mi přímo uprostřed hrudi projede příšerná, trhavá bolest. Prastaré, mystické pouto se smečkou praskne. Připadá mi, jako by mi neviditelné spáry rvaly srdce přímo z hrudního koše.

Vela v agónii zakňučí. Od stěn pracovny se odrazí dvě ohlušující zařvání. Kaelen i můj otec křičí bolestí, jakmile je zasáhne zpětný ráz mého odtržení. Lapám po dechu a tisknu si hruď. Neviditelná síla mě náhle zvedne ze země. Tlak v lebce naroste do nesnesitelné míry.

Místnost se mi rozmaže před očima. Pohltí mě neproniknutelná temnota.

Do kůže se mi vpíjí mrazivá vlhkost. Probudím se celá roztřesená na tvrdé betonové podlaze. Zrak se mi v šeru pomalu vyjasňuje. Od podlahy ke klenutému stropu se táhnou rezavé železné mříže. Posadím se, promnu si třeštící hlavu a opatrně zkusím bolavou čelist v místě, kam mě Corbin předtím udeřil. Jsem uvězněná v podzemním žaláři. Tuhle část sídla smečky jsem v životě neviděla.

Mou pozornost upoutá tiché zašustění. Ztuhnu. V rohu stísněné cely sedí Corbin. Obličej má oteklý a ret roztržený. Čelist mu zdobí fialové podlitiny z nějaké neznámé šarvátky, kvůli které skončil tady dole se mnou.

Přitlačím se zády k chladnému kameni a snažím se mezi nás dostat co největší vzdálenost. Vyspal se s mým druhem. Posledních dvanáct měsíců se ke mně choval jako k cáru hadru. A pak mě praštil do obličeje, aby mě umlčel.

„Lumi, strašně mě to mrzí.“ Hlas má chraplavý a láme se mu čerstvými slzami. „Byl jsem parchant. Nedivím se, že mě nenávidíš. Nechtěl jsem se do Kaelena zamilovat. Přísahám, ale miluji ho. A miluji i tebe, Lumi. Omlouvám se, že jsem ti ublížil.“

Otočím se k němu zády. Přitáhnu si kolena k hrudi a nechám horké, tiché slzy stékat po tvářích. Oplakávám toho divoce věrného ochránce, jakým můj bratr kdysi býval. Truchlím pro oddaného druha, kterého jsem měla milovat. Ani jednomu z nich nedokážu odpustit. Moje odpuštění si nezaslouží.

Kamennou chodbou se rozezní těžké kroky. Někdo se spěšně blíží. Pevně zavřu oči, zpomalím dech a předstírám spánek.

Kroky se zastaví přímo před železnými mřížemi.

„Kaelene,“ zašeptá Corbin. Přeleze po podlaze blíž a rukama sevře kovové mříže. „Prosím tě, odpusť mi. Promiň, že jsem ji uhodil. Měl jsem vztek, že ti ubližuje.“

„Omluvil ses jí?“ zeptá se Kaelen a v hlase mu zní hluboké utrpení.

„Omluvil, ale nemluví se mnou. Odmítá se na mě vůbec podívat.“

Těžký povzdech roztřese mříže. „Máš štěstí, že tě Torin nezabil za to, ses dotkl naší družky. Copak nechápeš, že je to má osudová družka? Ať tě miluji sebevíc, Corbine, ji potřebuji. Je to druhá polovina mé duše. Nemohu o ni přijít.“

„Omlouvám se, Kaelene. Pomyšlení na vás dva dohromady mě přivádí k šílenství,“ žadoní Corbin uboze. „Naučím se to přijmout, ale nejsem si jistý, jestli to někdy přijme ona.“

Corbin se odmlčí a poposedne si. Postrádá i ten poslední zbytek sebeúcty. „Vím, že ji potřebuješ, ale miluješ ji stejně, jako miluješ mě?“

Sevřu oči ještě pevněji. Vlhký vzduch naplní odporný zvuk mokrého pleskání. Líbají se přímo před mou celou. Těžké oddychování a mazlavé tření jejich úst mi znovu vžene žluč do krku. Bojuji s nutkáním vyzvracet se na podlahu.

„Miluji tě, Corbine,“ zamumlá Kaelen proti bratrovým rtům. „Na tom se nikdy nic nezmění. Ale miluji i Luminu. Potřebuji vás oba, abych byl úplný. Potřebuji, abys to přijal, jinak spolu nemůžeme být.“

„Přijmu to,“ zapřísahá se Corbin, zadýchaný a dychtivý. „Miluji tě, Kaelene. Pomůžu ti ji přesvědčit. Můžeme tenhle život sdílet všichni a být spolu šťastní.“

Hluboko v zákoutích mé mysli má vlčice Vela temně, rozzuřeně zavrčí. Její duch přímo kypí čistým odhodláním uniknout z této noční můry.

*Ti dva se úplně zbláznili. Musíme odsud sakra vypadnout. Nikdy mu nedovolíme, aby nás označkoval.*

Nemohu s ní než bezvýhradně souhlasit.