Pohled Luminy

Sedíme v tísnivém tichu žaláře a z kamenných zdí stéká odporná vlhkost, která z mé kůže vysává poslední zbytky drahocenného tepla. Má páteř se těžce opírá o neúprosný skalní povrch, jenž slouží jako drsná kotva k realitě. Celý tento prostor je dusivou, klaustrofobickou klecí navrženou tak, aby zlomila lidského ducha. V šeru se těžké železné mříže vysmívají mému uvěznění.

„Velo, jak se odsud sakra dostaneme? Už jen z toho, jak spolu mluví, se mi obrací žaludek. Chovají se k tomu zvrácenému návrhu jako k běžnému vyjednávání. Očekávají, že budu skákat nadšením, když se budu o svého osudového druha dělit s vlastní krví. Srovnávat to, že se o Kaelena podělím s Corbinem, s tím, co dělají jednovaječná dvojčata, je naprosto scestná a nechutná analogie. Tomu se to v žádném ohledu ani vzdáleně nepodobá.“

Vela přechází v zákoutích mé mysli a její vlčí duch srší temným vztekem. „Dvojčatům předurčila společného druha samotná bohyně, protože kdysi bývala jednou bytostí, která se v matčině lůně rozdělila na dvě. V jejich vztahu není žárlivost ani bolest, protože to tak má být. V takovém případě nedochází ke zradě posvátného pouta. Tahle současná noční můra je jen Kaelenova sobeckost – chce mít všechno a ještě víc. Odmítám být jeho trofejí, Lumi. Tvůj bratr si bere to, co mělo patřit výhradně tobě. Maskuji náš pach a držím ho v tajnosti, takže nemají ani tušení, že už v sobě máš probuzenou vlčici. To nám usnadní útěk. Musíš mi slíbit, že se nikdy nevzdáš. Utečeme odsud. Budeme z tohoto místa volné.“

„Tou nejhořčí pilulkou je pro mě otec,“ odpovím jí skrz naše telepatické pouto a třesoucími se prsty přejíždím po vlhké spáře mezi kameny. „V životě bych nečekala, že odhodí mé srdce stranou jen kvůli tomu, co požaduje alfa a můj bratr. Chtít po mně, abych přijala tuhle zvrácenou situaci, kterou všichni ostatní stvořili, je naprosté šílenství. To raději položím život, než abych Kaelenovi dovolila vtisknout mi na krk svou značku.“

„Nic takového už nikdy neříkej. Musíš bojovat. Tohle přežijeme,“ zavrčí Vela v odpověď a její ryzí odhodlání posílí mou hroutící se vůli.

Než stihnu svou vlčici ujistit, že budu bojovat do posledního dechu, ticho protne jemné zaškrábání bot o kámen. Těžké železné dveře cely se odemknou s nepříjemným, kovovým třesknutím, až mi z toho zacvakají zuby.

Bez rozmýšlení uskočím dozadu. Bosé nohy mi na vlhké podlaze uklouznou, než se zády pevně přitisknu k ledové kamenné zdi. Do cely vejdou Kaelen s Corbinem a do stísněného prostoru s sebou vnesou kovový pach svého společného vzrušení a přetrvávající viny. Žaludek se mi zvedne, když rozpoznám ten intimní pach, který se kolem nich vznáší.

Kaelen má tu nehoráznou drzost, že padne na kolena na špinavou podlahu. Vzhlíží ke mně širokýma, žebrajícíma očima a tvář má jako ubohou masku zármutku. „Lumi, lásko, prosím, mluv se mnou. Už ti nikdo neublíží, přísahám na svůj vlastní život. Miluji tě a Corbin taky. Omlouvá se za to, že tě uhodil, a za své chování byl potrestán. Chováme k tobě hlubokou, nekonečnou lásku. Dej nám prosím šanci ti to dokázat.“

Založím si ruce na prsou a odmítám mu ukázat, jak se mi třesou prsty. „Na skládání prázdných slibů už je dávno pozdě, Kaelene. Nejenže jsi mě zákeřně zradil tím, ses vyspal s mým bratrem při každé příležitosti, ale ještě ses klidně díval, jak den co den trpím. Věděl jsi, proč mě nenávidí. Viděl jsi to každodenní mučení, které jsem z jeho rukou snášela. Stačilo přitom jediné: být ke mně upřímný. Byla bych sice zničená, že mě můj druh nechce, ale ustoupila bych, abyste mohli být spolu bez lží. Ty, můj bývalý bratr, můj bývalý otec i alfa se mě teď snaží odsoudit k celoživotnímu utrpení. Přijmi mé formální odmítnutí a já smečku navždy opustím, abys mohl šťastně vládnout s Corbinem po boku.“

Corbin nad mou neúctou tiše, varovně zavrčí. Probodává mě pohledem plným čiré zášti, uražený tím, že se neskláním před jeho touhami, ale já ho nepoctím jediným pohledem. Má pozornost zůstává připoutaná ke Kaelenovým očím.

„Torine,“ zašeptám.

Kaelenovo tělo ztuhne a napne se jako struna. Barva jeho duhovek vybledne a nahradí ji temně černá, smrtící intenzita. Teplota v cele prudce klesne, jak se mohutný vnitřní vlk prodere na povrch a převezme nad lidským tělem plnou kontrolu. Torin ke mně vykročí těžkými, predátorskými kroky.

Corbin zpanikaří a v zoufalém, pevném sevření chytne Torina za mohutný biceps. „Kaelene, stůj.“

Torin se po Corbinovi bleskově ožene. Vytrhne paži z jeho sevření a vycení prodloužené tesáky v divokém zavrčení. „Ty nejsi můj druh. Já s tebou nikdy být nechtěl, ale můj člověk mě prosil, protože se do tebe navzdory mým varováním zamiloval. Ustoupil jsem, abych svého člověka učinil šťastným. Tvé činy ohrozily můj posvátný vztah s mou osudovou družkou. Už se mě nedotýkej. Jestli dnes v noci přijdu o svou družku, nedovolím Kaelenovi, aby se tě ještě kdy dotkl.“

Corbinovi se strachem rozšíří zorničky. Zkňučí jako zbité štěně, spustí ruce k bokům a zbaběle ucouvne o krok blíž k mřížím.

Torin pomalu stočí svůj pronikavý pohled zpátky ke mně. V jeho temných očích se objeví hluboké zoufalství a bezmezná lítost, které vystřídají smrtící vztek z předchozí vteřiny. Surový hněv sálající z jeho těla zjemní, když ke mně natáhne třesoucí se, jizvami posetou ruku a pokusí se pohladit mou mokrou tvář.

Uhnu před jeho blížícími se prsty a přitisknu zátylek ještě silněji ke kameni, abych mezi nás vložila odstup. „Nesahej na mě. Možná jsi to sám nechtěl, ale vědomě jsi tomu nezabránil. Přesně jsi věděl, co děláš. Věděl jsi, kdo jsem, a přesto jsi s ním dál spával. Jsi stejně vinný jako Kaelen. Své odmítnutí nikdy nevezmu zpět. Už nejsi můj druh.“

Drtivá tíha mého neochvějného odmítnutí roztříští Torinovo sebeovládání na trýznivé, ostré střepy. Kamennými zdmi žaláře otřese ohlušující, divoký řev. Poháněn zničujícím zlomeným srdcem a surovou zuřivostí se Torin otočí a celou svou mohutnou vahou se vrhne na mého bratra.

Torin agresivně srazí Corbina přímo na tvrdou kamennou podlahu. Zátylek mého bratra narazí o zem s odporným zaduněním. Torin mu obkročí hruď a rozpoutá pravé peklo. Nelítostně a metodicky drtí Corbinův obličej těžkými, trestajícími ranami. Groteskní zvuk pěstí drtících kosti a trhajících měkkou tkáň se hlasitě nese celou malou celou. Krev stříká na vlhké kameny a barví šedou podlahu do děsivého karmínu. Corbin se snaží zvednout ruce, aby nápor vykrýval, ale Torinova monstrózní síla jeho obranu láme jako suché větvičky. Další brutální levý hák trhne bratrovou hlavou na stranu a vystříkne krev na železné mříže.

Tlačím se celým tělem do rohu a s vytřeštěnýma očima sleduji to krvavé divadlo. Malá, pošetilá část mého já chce křičet a chránit bratra, který mi kdysi před spaním čítával pohádky, ale mnohem větší a chladnější část ví, že dostává přesně to, co si zaslouží. Šoupu se podél hrubé zdi a propočítávám vzdálenost k otevřeným železným dveřím. Musím využít tohoto chaotického, krvavého rozptýlení, vyklouznout ven a zmizet v hustých lesích dřív, než si mé nepřítomnosti všimnou.

Než se však stihnu vrhnout ke svobodě, chodbou zaduní zběsilý dusot těžkých bot. Do stísněné cely vtrhnou alfa Garret a Voss – muž, který už pro mě není otcem – a zablokují východ.

„Okamžitě se proměň zpátky!“ zavelí Garret s děsivou autoritou a vypustí svou drtivou alfí auru, aby ovládl rozbouřený vzduch.

Oba starší muži skočí doprostřed vřavy. Popadnou Torina za široká ramena a odtrhnou těžce oddechujícího vlka z krvácející bety. Torin vrčí a vzpírá se jejich pevnému sevření, drápy bezmocně škrábe o kamennou podlahu. Vzpírá se podřízenosti a touží se vrátit ke své kořisti, ale alfímu rozkazu nelze odolat. Z očí se mu pomalu vytrácí divoký plamen, jak je fyzicky donucen vrátit kontrolu lidskému Kaelenovi.

Kaelen bez jediné vteřiny zaváhání klesne na zakrvácenou podlahu. Naprosto ignoruje svou osudovou družku krčící se v koutě. Něžně vezme Corbinovu zbitou hlavu do klína a tiše líbá pohmožděnou, krvácející kůži jeho oteklé tváře. Je to do očí bijící, intimní projev hluboké lásky. Lásky, která ze své podstaty měla patřit výhradně mně. Žaludek se mi zvedne hlubokým odporem, když ho vidím vzlykat nad mužem, jemuž dal přednost před naším posvátným poutem.

Voss vykročí vpřed a zastoupí mi cestu ke dveřím. Měří si mě neskrývaným opovržením a impozantně si založí ruce na prsou. „Co to s tebou proboha je, Lumino? Vždyť mohl tvého bratra zabít. Proč se chováš jako taková sobecká mrcha? Vůbec tě nezajímá, že tvou vlastní krev málem utloukl k smrti. Takhle jsem svou dceru nevychoval.“

Ve tváři neprojevím ani náznak pohnutí a zatnu čelisti, až mě rozbolí zuby. Odmítám tomu zrádci ukázat byť jen nepatrný zlomek své obrovské vnitřní bolesti. „Dá se naprosto jistě říct, že ty nejsi ten otec, který mě s láskou vychoval, takže jsme si kvit. Až budu pryč, nebudeš se už muset trápit tím, že jsem mrcha.“

Alfa Garret projde kolem Vosse a zastaví se jen pár centimetrů od mé tváře. Shlíží na mě s chladným, bezcitným kalkulem. „Dost bylo těch nesmyslů. Zůstaneš v této cele až do obřadu. Kaelen tě označkuje a spojí se s tebou, i kdyby to mělo být silou. Zkusili jsme to po Kaelenově způsobu a nefungovalo to. Teď to uděláme po mém. Tato smečka nepřijde o svou právoplatnou lunu jen proto, že nedokážeš překousnout, že tvůj druh miluje tvého bratra. Bez řečí poskytneš smečce silného dědice a splníš své povinnosti jako luna, bez ohledu na své osobní rozmary.“

„Tati,“ namítne chabě Kaelen z podlahy a ruce má ulepené Corbinovou čerstvou krví.

Garret ho bez jediného pohledu ignoruje. „Nechci nic slyšet, Kaelene. Seber svou betu a okamžitě ho dostaň na ošetřovnu. Ona zůstává tady.“

Kaelen opatrně zvedne Corbinovo bezvládné tělo ze země a odnáší mého těžce zřízeného bratra v náručí z cely ven. Garret kráčí v těsném závěsu za ním a jeho těžké boty rytmicky klapou o kámen.

Voss zůstane stát ve dveřích. Dívá se na mě zbabělým, ubohým pohledem a v tichosti žadoní o soucit, který si nezaslouží. „Lumi, zkus prosím pochopit dynamiku smečky. Doufám, že mi můj postoj jednou odpustíš. Dělám jen to, co je nejlepší pro všechny. Jakmile bude nucené pouto zcela dokončeno, budeš se svým druhem jako kouzlem naprosto šťastná. Tvůj život sice možná nebude vypadat přesně tak, jak sis ho vysnila, ale Kaelen tě navzdory tomu, co řekl Garret, doopravdy miluje. Miluje vás oba.“

Probodnu ho pohledem planoucím čistou, sálající nenávistí. „Nerozumím tomu a nikdy tomu rozumět nebudu. Nenávidím tě. Už nejsi můj otec.“

Voss ze sebe vydá těžký povzdech, který se rozlehne šerým prostorem. Otočí se ke mně zády a přibouchne těžké železné dveře. Výrazné cvaknutí zámku mě uvězní v mé definitivní noční můře. Jeho kroky se pomalu vzdalují chodbou, až mě zanechají v naprosté, dusivé temnotě.

Pomalu sjedu po ledové kamenné zdi, dokud nedopadnu na podlahu. Vteřinu poté, co se rozhostí ticho, hráz povolí. Nechám zadržované slzy volně téct, přitáhnu si kolena k hrudi a pláču do hrubé látky svých kalhot. Jsem roztříštěná na kousky čirou krutostí a těžkou zradou přesně těch lidí, kteří mě měli chránit. Můj vlastní otec je ochotný nečinně přihlížet a nechat Kaelena, aby mi bez mého souhlasu násilím vtiskl svou značku. Očekává, že podstoupím biologické znesvěcení jen v zájmu silné pokrevní linie.

Ví vůbec máma, co se mnou mají v plánu? Myslí si snad Harper, že bych se měla jednoduše přenést přes to, že ze mě její bratr chce mít chovnou fenu, zatímco denně spí s Corbinem?

V krku se mi prudce zvedne hořká žluč. Schovám si tvář do dlaní, neschopná vyrovnat se s noční můrou, v niž se proměnil můj život. Vtom mě vzdálené, zlověstné zaskřípění těžkých chodbových dveří donutí znovu zvednout hlavu.

Otřu si horké slzy z očí a připravím své roztřesené tělo na další brutální konfrontaci s některým z mužů ze smečky.

Za železnými mřížemi však tiše stojí má matka a dlaněmi se lehce opírá o studený kov. Shlíží na mě s napjatým, nečitelným výrazem. Není v něm lítost ani vztek – jen mrazivý, bezhlesý klid, z něhož mi tuhne krev v žilách.

Srdce se mi okamžitě propadne do prázdnoty; ona to ví.