Pohled Luminy

„Lumi, holčičko moje. Je mi to tak líto.“

Matka se na mě dívá skrz železné mříže. V očích se jí hromadí hluboký smutek, který vystřídal mrazivou nehybnost z doby před malou chvílí, já však zůstávám v obranném postoji. Nervy mám z uvěznění v téhle kobce napnuté k prasknutí. Vlhký chlad kamenných zdí jako by se mi vsakoval až do morku kostí a ještě víc jitřil zradu, kterou jsem nahoře právě vytrpěla.

Zvednu se z mrazivé, neúprosné podlahy a vykročím přímo ke studenému kovu. „A čeho přesně je ti líto, mami? Vědělas celou dobu tajně o té odporné zradě Kaelena a Corbina? Nebo víš o jejich zvráceném, děsivém plánu, podle kterého mě má Kaelen násilím trvale označkovat? Plánuje si vzít to, co mu odmítám nabídnout.“

Sevřu mříže a tisknu je tak pevně, až mi zbělají klouby na prstech. „Přišlas mě přesvědčit, že jsem jen sobecká mrcha? Mám snad s vděčností přijmout svou vnucenou roli Luny této smečky bez ohledu na to, jak zničující daň si to vybere na mém osobním štěstí?“

Hlas se mi chvěje nevybitou zuřivostí a ostře se odráží od stěn pusté, šeré chodby.

Matka položí své dlaně na mé přes chladné železo. „Ne, holčičko. Nic takového bych pro tebe nikdy nechtěla.“

Její mateřská upřímnost je nepopiratelná. Čirá úzkost vepsaná v její tváři způsobí, že můj obranný postoj zakolísá.

Přistoupí k mřížím ještě blíž a ztiší hlas do tlumeného, naléhavého tónu. „O jejich pokračující zradě jsem neměla sebemenší tušení. Svého bratra miluji, je to můj syn, ale to, co ti provedl, odsuzuji. A pokud jde o Kaelena, ten si tě jako svou družku nezaslouží. Oba si zaslouží trpět za nesmírnou bolest, kterou způsobili člověku, jehož si cením nejvíc ze všech. Raději bych zemřela, než abych jim dovolila ti tohle trauma vnutit.“

Zírám na ni a mé obranné hradby praskají, jak na mě dopadá plná váha její věrnosti. Dává přednost mně před smečkou.

„Pomůžu ti uskutečnit odvážný útěk,“ zašeptá a očima těkne po stinné chodbě, než se znovu zahledí do mých. „Nedovolím jim, aby ti způsobili další chvíli bolesti, ale potřebuji, abys mi věřila. Musíme to zorganizovat naprosto dokonale. Musíš hrát jejich hru a předstírat, že přijímáš jejich zvrácené uspořádání ve třech, abychom tě odsud dostali.“

Zavrtím hlavou a hořká realita mé situace na okamžik zastře ten kousek naděje, který mi právě nabídla. „Mami, táta s jejich perverzním plánem souhlasí. Stál přímo tam a podporoval Alfu Garreta.“

V očích jí bleskne hluboký, nebývalý hněv, jaký jsem u ní směrem k jejímu druhovi ještě nikdy neviděla.

„Ten muž nahoře není ten, který slíbil, že bude milovat mě i naše děti,“ odsekne tiše se zaťatou čelistí. „Musela jsem se nesmírně přemáhat, abych ty jeho samolibé řeči před chvílí vůbec strávila. Pořád dokola mlel o povinnosti ke smečce a o obětování tvého štěstí pro vyšší dobro. Slibuji ti, že tohle bídné místo opustíme a už se nikdy neohlédneme. Všechnu složitou logistiku zařídím já, včetně toho, že vezmeme s sebou tvého bratra Declana. Detaily nech na mně.“

Pevně mi skrz mříže stiskne prsty a její dotek mě ukotvuje v realitě. „Potřebuji od tebe jen to, abys předvedla životní výkon. Až tvůj otec sejde do kobek, musíš předstírat, žes jim odpustila. Zvládneš to pro mě, Lumi?“

Než stihnu nahlas odpovědět, v tichých hlubinách mé mysli vyvstane silná, uklidňující přítomnost.

*Tvoje máma má pravdu, Lumi. Z téhle cely se musíme zoufale dostat, jestli máme mít vůbec nějakou reálnou naději na útěk.*

Velin hlas je pragmatický a jasný a ukotvuje mé chaotické, splašené myšlenky. Zoufalství, které mě předtím dusilo, se mění v chladné, vykalkulované taktické klamání.

Matka zaslechne mou vnitřní proměnu a lapne po dechu. Oči se jí rozšíří, když si uvědomí, co se ve mně odehrává.

„Máš přístup ke své vnitřní vlčici,“ vydechne.

Věnuji jí svůj první upřímný úsměv za dva děsivé dny. „Mám. Jmenuje se Vela. Je úžasná, mami, a skrývá náš jedinečný pach před zbytkem té nic netušící smečky.“

Matčinu tvář zaplaví vlna nesmírné úlevy a hrdosti. Dochází jí, že Alfa i Voss jsou ohledně mé proměny stále v nevědomosti. Máme zásadní taktickou výhodu, kterou vůbec nečekali.

„Dobře,“ pronese a tón jí ztvrdne divokým odhodláním. „Slibuji, že tě dostanu co nejdál od téhle noční můry. Miluji tě, holčičko. Nikdy na to nezapomeň, ať se stane cokoli.“

„Taky tě miluji, mami. Věřím ti.“

Odtáhne se od mříží a její výraz se opět uhladí do masky tichého, mateřského znepokojení. „Půjdu říct Vossovi, že jsi zlomená a ochotná naslouchat rozumu.“

Vykrade se zpátky po schodech a nechá mě, abych se připravila na svou roli.

Ztěžka se posadím zpět na tenkou matraci. Nutím se čekat.

Trýznivé ticho se vleče a v šeré, vlhké kobce to působí, jako by uběhla celá věčnost. Chlad mi proniká šaty, ale oheň Veliny přítomnosti a matčina neochvějná podpora ten chlad zahánějí.

Konečně těžké železné dveře na konci chodby se zasténáním povolí.

Slyším pravidelné klapání těžkých bot o kámen, jak se vytrvale blíží k mé cele. Vzhlédnu, když muž, o kterém jsem si kdysi myslela, že by mi nikdy nemohl ublížit, vstoupí do mdlého světla.

Voss má na tváři přilepený mírný, ulehčený úsměv.

„Vím, že jsi pořád rozrušená, ale máma říkala, že jsi konečně ochotná si s Corbinem a Kaelenem rozumně promluvit,“ pronese povýšeným, uhlazeným tónem. „Corbin je v nemocnici smečky a ptá se po tobě. Jsi připravená tam jít a nechat je, aby to napravili, princezno?“

Hrdlo mi drásá nepřekonatelné nutkání začít na něj křičet. Dovoluje si mi říkat princezno poté, co mě odsoudil k biologickému znásilnění v zájmu silného pokrevního rodu. Zuřivě polknu hořkou žluč stoupající mi do krku a držím se plánu na přežití.

„Nic neslibuji, ale vyslechnu si je,“ odpovím a udržuji hlas prázdný a poddajný.

Jeho ulehčený úsměv se ještě víc roztáhne. Pospíší si odemknout těžký železný mechanismus dveří mé cely.

Rezavé panty zaječí, když je otevře. Váhavě vykročím do chodby a udržuji si svou masku zlomené dívky.

Voss ke mně natáhne ruce. Těžce mi položí své velké dlaně na ramena.

Byl to známý dotek, který mi dříve přinášel útěchu, teplo a hluboký pocit bezpečí. Teď se mi z něj jen zvedá žaludek odporem. Každé vlákno mé bytosti ten kontakt odmítá. Tento jediný okamžik zpečeťuje definitivní smrt mého citového pouta k Vossovi.

Přikážu si nesetřást jeho ruce, když si mě přitáhne o kousek blíž.

„Slibuji ti, že všechno dobře dopadne, Lumi,“ říká slepě, aniž by tušil, jaká spalující nenávist mi plane pod kůží. „Uvidíš.“

Drobně, poslušně přikývnu. Sundá ze mě ruce a sebevědomě mě vede dlouhou, temnou chodbou směrem k nemocnici.