Pohled Luminy.

Cesta z podzemní kobky do jasného, sterilního prostředí smečkové nemocnice se zdá nekonečná. Srdce mi buší do žeber, jako by je chtělo prorazit. Soustředím se na rytmus svých bot na linoleu a snažím se ignorovat pach antiseptika, který mě pálí v nose. Zastavujeme se před těžkými dřevěnými dveřmi. Voss je otevře a odhalí Corbinův soukromý nemocniční pokoj.

Při pohledu na tu odpornou scénu přede mnou se mi v krku zvedá kyselá žluč. Kaelen sedí na plastové židli těsně u matrace a něžně drží mého obvázaného bratra za ruku. Důvěrnost toho gesta mi v břiše otáčí rezavou čepelí.

Dveře se se cvaknutím zavřou. Kaelen trhne hlavou vzhůru. V okamžiku, kdy na mně spočinou jeho oči, rozzáří se zoufalou nadějí. Pustí Corbinovu ruku, vyskočí ze židle a s nataženou rukou spěchá ke mně.

Trhnu sebou dozadu a ustoupím, abych mezi námi udržela bezpečný odstup. „Ještě nejsem připravená na to, aby ses mě dotýkal.“

Ztuhne. Vypadá, jako by ho to odmítnutí fyzicky bolelo, ale trhavě chápavě přikývne a spustí ruce dolů. Letmo pohlédnu na Vosse. Můj nevšímavý otec mi věnuje nepatrné, povzbudivé kývnutí, abych pokračovala.

Přinutím své olověné nohy vykročit vpřed. Strnule usednu na tvrdou plastovou židli hned vedle Corbinova nemocničního lůžka a sevřu roztřesené ruce v klíně. V duchu si dokola opakuji jedinou myšlenku: *Jen přežij tohle představení, ať můžeš tuhle noční můru nechat za sebou. Buď tou zlomenou, poslušnou dcerou.*

Corbin se na posteli neklidně zavrtí, hlas má chraplavý a ztěžklý slzami. „Díky, žes přišla, Lumi. Vím, jak tě to vzalo. Strašně moc mě mrzí, jak hrozně jsem se k tobě choval. Myslíš upřímně, že bys mi někdy… jednou mohla odpustit, Lumi?“

Odmítám dovolit, aby jeho manipulativní slova zlomila mé odhodlání. Zatnu čelisti, ale naprosté vyčerpání ze zrady mě dožene. Po bledých tvářích mi samovolně stečou horké slzy. Zlostně si je otřu.

„Vždycky jsi byl můj ochránce. Vždycky jsem se na tebe mohla spolehnout, ale ty jsi nejenže přestal být mým bratrem – ty jsi mi vzal mého druha.“

Corbin mi zkoumá tvář a prosí o slitování. „Měli jsme k tobě být upřímní od samého začátku. Ale Kaelen se k smrti bál, že ho odmítneš. Všechno, co jsem řekl v lese, ta má krutá, jedovatá slova o tom, že nejsi dost dobrá, se zrodila ze slepé, odporné žárlivosti. Kaelen nás oba opravdu miluje stejně, Lumi. Přísahám.“

Kaelen klesne na kolena přímo vedle mé židle. Tvrdá podlaha mu narazí do čéšek, ale on ani nemrkne. Vzhlédne ke mně a prosí mě, abych přijala jejich kolosální chybu. „Jsi druhá polovina mé duše. Corbin i já bez tebe prostě nemůžeme žít. Zoufale chceme, aby tohle uspořádání fungovalo. Prosím, dej nám šanci.“

Držím svůj citový štít pevný jako z oceli. Odmítám dovolit, aby se mě kterýkoli z nich dotkl a roztříštil mou kontrolu nad předstíranou poddajností, která visí na vlásku. Jediný dotek mého druha by mou vlčici uvrhl do šílenství, které si teď nemohu dovolit.

Zírám na prázdné místo na zdi a předvedu bezchybnou lež. „Potřebuji čas na rozmyšlenou. To, že mě tu držíte doslova jako vězně, mi nijak nepomáhá odpustit vaše otřesné činy. Chci jít domů a být chvíli v klidu s mámou.“

Voss na mou hru skočí, vykročí vpřed a vypne hruď. „Osobně ji doprovodím zpátky do domu. Za pár hodin ji přivedu zpět, jakmile se uklidní.“

Vstanu a držím tělo strnulé. Těsně předtím, než projdu těžkými dveřmi, mi Kaelen pevně stiskne ruku.

„Opravdu tě miluji, Lumi. Prosím, nikdy o tom nepochybuj.“

Mlčky, nepřítomně přikývnu a vytrhnu ruku z jeho sevření. *Jen si to dál namlouvej,* pomyslím si. *Nikoho, koho miluješ, nezradíš.*

S otcem kráčíme zpátky do domu Bety v dusivém tichu. Polední slunce do nás pálí, ale já necítím nic než chladnou hrůzu usazující se v mých kostech. Ještě než vůbec dojdeme ke spodním schodům dřevěné verandy, vchodové dveře se rozletí.

Máma vyběhne ven. Prudce mě obejme kolem chvějících se ramen a zaboří tvář do mých vlasů. Otcovu existenci, stojícího na schodech za námi, bez okolků zcela ignoruje.

Pobídne nás oba dovnitř k obědu. Dovede mě k jídelnímu stolu a záměrně se posadí přímo vedle mě, místo aby zaujala své obvyklé místo hned vedle Vosse.

Skryté napětí v místnosti je k zalknutí. Na stole stojí mísa s polévkou a leží tam chléb, ale při pomyšlení na jídlo se mi zvedá žaludek. Zírám do své misky a zvládnu do krku vpravit jen pár suchých soust chleba, abych zachovala zdání.

Voss se zarazí se lžící napůl cesty k ústům a pobízí mě, abych jedla víc. „Musíš si udržet sílu, má drahocenná princezno.“

Máma s ostrým řinčením upustí lžíci a v očích jí plápolá nenávist. „Neopovažuj se teď předstírat, že ti záleží na jejím blahu, Vossi. Na to je už kurva trochu pozdě. Jediná věc, o kterou ti jde, je tvůj drahocenný titul Bety a tahle zpropadená smečka.“

Vossova tvář se zkřiví čirým vztekem. Odsune židli a pokusí se vstát, aby si nad svou družkou prosadil svou dominanci. Dostane se jen do půli těla, než se divoce zapotácí.

Kolena se mu podlomí a nejistě se kymácí na nohou. Klouby prstů mu zbělají, jak křečovitě svírá tvrdou hranu jídelního stolu, z tváře se mu vytrácí barva a jeho zpanikařené oči se zabodnou do mámina chladného pohledu. „Co jsi mi to udělala?“

Máma ani nemrkne. „Chránila jsem svou nevinnou dceru před tebou a tvým zvráceným, vyšinutým takzvaným alfou. Něco, cos měl udělat od samého začátku.“

Voss se prudce nadechne a udělá k ní dva neohrabané, nekoordinované kroky. Rozmáchne se rukama a marně se snaží zachytit prázdnoty. Oči se mu protočí v sloup a on se s těžkým, odporným žuchnutím zhroutí na dřevěnou podlahu. Příbory na stole nárazem zařinčí.

V hrůze mi víří myšlenky, jak sedím přimrazená na místě a zírám na jeho nehybné tělo. *Opravdu ho zabila?*

Máma odsune svou židli. „Okamžitě jdeme, Lumino. Nemáme času nazbyt. Neboj se, není mrtvý, ale až se probudí, bude si přát, aby byl.“