Ostré skřípání značkových lodiček drtících střepy skla prořízlo sterilní vzduch nemocničního pokoje; každý krok v tom stísněném prostoru zněl jako výbuch petardy. Když Marnie spatřila Blythe, jak se pomalu přibližuje s blýskajícím se nožem v pěstěné ruce, žilami jí projel ryzí děs. Tělo jí zaplavil adrenalin, který přehlušil tupou bolest v kříži i vyčerpání z těhotenství. Neohrabaně se vyškrábala z úzkého nemocničního lůžka, zatímco se jí chladná bílá prostěradla zamotala kolem nohou. Její bosá chodidla dopadla na studené, neúprosné dlaždice. Couvala pozpátku a nevnímala roztroušené střepy skla, jež hrozily, že jí rozříznou plosky nohou, dokud roztřesenými zády tvrdě nenarazila na pevnou, natřenou zeď. Chlad omítky prosakoval tenkou látkou nemocničního andělíčka a tvořil ostrý kontrast k spalujícímu žáru, který jí poléval tváře.

Marnie instinktivně položila ochrannou ruku na své ploché břicho. Život, který v ní rostl, byl pravým důvodem všeho toho šílenství. Musela si udržet převahu, nasadit masku falešné odvahy, jež by dokázala skrýt její splašené srdce i prvotní strach matky bránící své nenarozené dítě. Zvedla bradu a přinutila svůj hlas, aby zůstal pevný.

„Blythe, v našich potyčkách jsi vždycky prohrála. I když jsem teď těhotná, myslíš, že zabít mě bude tak snadné?“ ušklíbla se Marnie a nespouštěla pronikavý pohled z leštěné ocelové čepele, v níž se odráželo ostré světlo zářivek na stropě.

Blythe zastavila svůj pomalý, dravčí postup. Příšerný, samolibý úšklebek roztahující se na její tváři přešel v triumfální, přidušený smích, který se znepokojivě rozléhal tichým pokojem. Stála jen pár kroků od ní v uvolněném postoji, jako by rozebíraly počasí, a ne hrozbu lidskému životu. S nacvičenou lehkostí protočila drobnou zbraň mezi prsty, přičemž kov s každou otočkou zachytil světlo.

„Myslíš, že jsem tak hloupá? Kdybych tě zabila, Torin by ve mně viděl jen zrůdu.“

Ležérnost jejích slov poslala Marnie po zádech jiný druh mrazu. Než stačila vstřebat skrytý význam té věty, noční můra se dala do pohybu.

Bez jediného okamžiku varování Blythe v dlani obrátila rukojeť nože. Prudkým, nezaváhavým pohybem dolů vrazila čepel přímo do vlastního podbřišku.

Prostor mezi nimi zaplnil vlhký, odporný zvuk. Kov vnikl pět centimetrů hluboko do jejího těla.

Marnie se zastavil dech. Svět se jako by vychýlil ze své osy a okraje jejího zorného pole se na zlomek vteřiny rozostřily. Z rány, kterou si sama způsobila, okamžitě horkým a prudkým proudem vytryskla jasně karmínová krev. Rychle se rozpíjela po netknuté látce Blythiných bílých značkových šatů. Skvrna se zvětšovala jako groteskní rudý květ a během několika sekund nasákla drahý materiál. Místnost zaplnil přízračný, odporný kovový pach, těžký a vtíravý, který přehlušil i ostrý závan nemocniční dezinfekce.

Marnie zasáhlo děsivé prozření silou rozjetého vlaku. Ty šaty. Blythe bílou barvu vždycky nesnášela, tvrdila, že v ní vypadá bledě, a přesto si dnes ráno záměrně oblékla právě tento sněhobílý oděv. Nebyla to volba módy. Byla to chladnokrevně vykalkulovaná, krajní taktika. Ostrý, nepopiratelný kontrast tmavé, mokré krve na čisté bílé zaručoval, že Torin ten dramatický, hrůzný výjev okamžitě zaregistruje ve vteřině, kdy na ni pohlédne. Byla to dokonalá scéna, vystavěná tak, aby z Marnie udělala obětního beránka.

Marnie stála jako přikovaná ke zdi a prsty se zarývala do studené omítky. Dusivé ticho ji uvěznilo na místě, zatímco její mysl zběsile přemítala o zničujících následcích této krvavé oběti. U takto chabého, průhledného aktu sebepoškození by kdokoli s racionálním uvažováním a špetkou vyšetřovatelského úsudku snadno prohlédl celé to divadlo. Forenzní vyšetření by prokázalo úhel rány, absenci obranných stop na Marnie i nemožnost takového útoku.

Jenže pokud šlo o Blythe, Torin nebyl racionální. Nikdy se na Marnie nedíval čistýma, nezaujatýma očima. Už dávno jí z hloubi duše pohrdal. V jeho očích byla jen sobeckou, bezcitnou, manipulativní ženou, která zasáhla do jeho dokonalého života a odtrhla ho od jeho pravé, čisté lásky. Po celé jejich manželství s ní jednal jako s nevítaným vetřelcem. Nyní se pod drtivou tíhou tohoto groteskního divadelního výstupu všechno nenávratně vymkne z rukou. Slepě a ochotně této lsti uvěří. V jeho očích bude navždy označkována jako pokus o vražedkyni, což zpečetí jeho nenávist k ní až do konce jejich životů.

Pronikavý, zpanikařený jekot roztříštil ticho a vytrhl Marnie zpět do chmurné reality nemocničního pokoje.

Blythe předstírala trýznivý děs a podlomila se jí kolena. Těžce se zhroutila na podlahu vedle kovových nohou postele, ramenem s hlasitým žuchnutím narazila do rámu matrace. Oběma rukama si tiskla krvácející břicho a rozmazávala temně karmínovou barvu po své bledé kůži i bílé látce. Zaklonila hlavu, zírala do stropu a z plných plic kvílela. Hlas záměrně napínala ven a cílila ten pronikavý zvuk přímo k zavřeným dřevěným dveřím pokoje.

„Ségra, proč to děláš? Nemůžu uvěřit, žes mě bodla nožem! Vždyť jsme sestry!“

Po Blythině tváři stékaly slzy v hereckém výkonu hodném Oscara, v němž ztvárnila dokonalou zradu i nesnesitelnou bolest. Hruď se jí vzdouvala přehnanými vzlyky. Posunula se po podlaze o několik centimetrů dál a zanechala na bílých dlaždicích slabou šmouhu krve. Zvedla uplakanou tvář a pohlédla na Marnie s hlasem chvějícím se vykalkulovaným žalem.

„I když mě Torin miluje, jak ke mně můžeš být tak krutá? Vždyť jsme byly sestry tolik let! Máma s tátou se tak nadřeli, aby tě vychovali! Jak jsi mi tohle mohla udělat?“

Byla to mistrovská lekce manipulace, vytvořená tak, aby Marnie vykreslila jako nevděčnou stvůru, která kousla do ruky, jež ji krmila. Marnie zůstala ohromeně stát, bosá chodidla jako přirostlá k podlaze. Pálivá nespravedlnost celé situace jí uvízla v hrdle jako střep rozbitého skla a připravila ji o hlas. Mohla se jen dívat dolů na ženu, s níž sdílela domov svého dětství, a pociťovat hluboké, naprosté odcizení.

Pak plačící oběť zmizela.

Zatímco Blythe zůstávala schoulená na zemi a stále si tiskla zdevastovaný, krvácející podbřišek, naklonila horní polovinu těla blíž. Ubohé, lesknoucí se slzy z jejích očí mrknutím oka zmizely. Nahradil je přízračný, psychopatický úsměv určený jen pro Marniny oči. Ten propastný kontrast mezi hlasitým, ublíženým naříkáním a zlověstným, posměšným zábleskem v očích mrazil až do morku kostí. Byla to tvář predátora kochajícího se chycenou kořistí.

„Po tomhle incidentu se s tebou Torin stůj co stůj rozvede. Z pokusu o vraždu už se nevykroutíš, drahá sestřičko,“ zašeptala Blythe hlasem ztlumeným do tichého, jedovatého tónu, který zaslechla pouze Marnie. Tiše, posměšně se uchechtla, než zasadila poslední ránu. „Když už to došlo tak daleko, povím ti pravdu. Ta zpráva z testů otcovství? Ta, která dokázala, že dítě v tvém břiše patří nějakému cizímu parchantovi, a zničila tvé dokonalé manželstvíčko? Je falešná. Hádej, kdo to zařídil?“

Blythe se odmlčela a nechala napětí viset ve sterilním vzduchu, zatímco jí v očích jiskřila zlomyslná radost.

„Nikdo jiný než já.“

Potvrzení, že listina, která jí zničila život, byla padělkem, zasáhlo Marnie jako fyzická rána do hrudi. Noci, které proplakala, nekonečné hádky, při nichž se na ni Torin díval s čirým odporem, rozpad její rodiny – to všechno zosnovala žena krvácející na podlaze. Celou její bytost zaplavil neovladatelný příval hněvu a pálil ji zevnitř. Ta nehorázná drzost, ta bezbřehá zkaženost toho činu ji vytrhla z otupělého šoku do stavu ryzího běsu.

Pod nesmírnou, drtivou tíhou té zrady se jí podlomily nohy. O kousek sjela dolů, pokrčila kolena a slabě se opřela o zeď, jen aby zůstala stát. Zachvěla se záchvěvem celého těla, který nedokázala potlačit, a ruce podél těla sevřela v pevné pěsti. Nedokázala pochopit, jak sestra, s níž vyrůstala – dívka, s níž sdílela tajemství, jídlo i prázdniny –, může být tak skrz naskrz zákeřná.

„Ty opovrženíhodná, nestydatá ženská,“ zavrčela Marnie a hlas se jí chvěl temným, potlačovaným vztekem.

Blythe na ni z podlahy vrhla jedovatý pohled. Krásné, jemné rysy její tváře se zkroutily do ošklivého úšklebku. V očích jí vzplála hluboká, dlouho živená, toxická žárlivost. Byla to zášť, která zevnitř rozežírala její duši, jed hnisající třiadvacet let pod společnou střechou.

„Ať jsem jakkoli opovrženíhodná, na tebe nemám!“ zasyčela Blythe a maska milující sestry byla ta tam. Víc se opřela o rám postele, dech se jí mírně zadrhával skutečnou fyzickou bolestí z bodné rány, ale odhodlání zasadit citovou ránu ji hnalo kupředu. „Jsi poslušnější a hezčí než já. A nejen to, jsi chytrá a ve škole se ti dařilo. Byla jsi zlaté dítě v každém směru, na kterém záleželo. Jen proto, že ses narodila o tři roky dřív než já, jsem musela snášet obrovský tlak, abych byla lepší než ty. Víš, jaké to je žít ve stínu někoho, kdo do toho rodokmenu ani nepatří?“

Hořce, chraplavě se zasmála a zavrtěla hlavou.

„Ačkoli jsem vlastní dcera, ta, která má jejich krev, cizí lidé jako by viděli jen tebe, tu adoptovanou! Sousedi, učitelé, příbuzní – všichni chválili tebe. Jak směšné to je? Musela jsem se dívat, jak se moji vlastní rodiče dmou pýchou nad nalezencem, kterého se ujali, zatímco mně neustále opakovali, ať si vezmu příklad ze starší sestry.“

Zakořeněný komplex méněcennosti tryskal z Blythe v toxickém proudu slov. Přitiskla ruku k břichu ještě silněji. Mezi prsty jí prosakovala čerstvá krev a kapala na čisté dlaždice, ale fyzická realita vlastnoručně způsobeného zranění se zdála být vedlejší ve srovnání s její potřebou se pást na svém triumfu. Naklonila hlavu a úsměv se jí rozšířil do něčeho vskutku groteskního. Připravovala se vyložit pečlivé detaily svého plánu, dychtivá předvést svou genialitu.

„Vsadím se, že doteď nemáš tušení, jak jsem vůbec zjistila, že jsi těhotná, co?“

Marnie mlčela se zaťatou čelistí a očima pálícíma nevyplakanými slzami vzteku.

„Tak já ti to povím,“ pokračovala Blythe a z hlasu jí odkapávalo temné uspokojení. „Když jsi minulou sobotu přijela domů a tvářila ses celá unavená a křehká, máma si všimla, že jsi v koupelně zničehonic zvracela. Vyšla na chodbu a jen tak mezi řečí tátovi naznačila své podezření, že bys mohla být těhotná. Shodou okolností jsem stála přímo za dveřmi. Všechno jsem slyšela. Byla to ta zlatá příležitost, na kterou jsem čekala.“

Blythe přenesla váhu a tvář se jí zkroutila grimasou bolesti, než se na ni znovu vrátila sadistická radost.

„Věděla jsem, že Torin by nikdy nepřijal dítě, o němž by si myslel, že není jeho. Proto jsem vsadila všechno na jednu kartu. Vzala jsem obrovskou sumu peněz a uplatila zkorumpovaného ředitele nemocnice. Bylo to tak snadné. Za peníze si na tomhle světě koupíš cokoli, včetně falešné lékařské zprávy. Nechala jsem ho zfalšovat test otcovství přesně tak, aby ho Torin našel. Zařídila jsem, aby výsledky ukazovaly na jiného muže, a zpečetila tak tvůj pád.“

Blythe byla dokonalostí svého vlastního díla zkázy tak rozrušená, že se znovu nahlas rozesmála – byl to pronikavý, nepříčetný zvuk. Náhlý, trhavý pohyb způsobil, že se roztřepená rána na břiše otevřela ještě víc. Temná krev vytryskla ještě rychleji, přelévala se jí přes ruce a v hustých kalužích se hromadila na bílých dlaždicích kolem jejích kolen. Kovový zápach zesílil a stal se mdle odporným.

Hlasitě zasténala; jakmile prudká bolest vystřelila naplno, ze rtů jí unikl nefalšovaný projev fyzických muk. Mírně se stočila dopředu a pevněji přitiskla ruku k roztržené tkáni, aby zastavila silné krvácení. Přesto i přes toto samovolně způsobené mučení přinutila hlavu, aby se znovu zvedla. Hrdě se na Marnie usmála, přičemž její bledá tvář ostře kontrastovala s jasnou červení rozmazanou po bradě a rukou. Pásla se na svém vítězství a nevnímala nebezpečí hrozící jejímu vlastnímu tělu.

„Marnie, tohle je moje pomsta za to, že ses mi pokusila Torina ukrást. Myslela sis, že můžeš mít všechno. Ale já ti vezmu úplně všechno. Nejenže chci, aby tě Torin opustil a odvrhl jako odpad, kterým jsi, ale chci také zničit tvou pověst! Chci, aby tě společnost označila za děvku a vražedkyni. Nezůstane ti vůbec nic!“

Konečnost v jejím hlase visela ve vzduchu, těžká a temná.

Právě když jedovatá ozvěna jejích slov odezněla, na chodbě venku zaduněly těžké, rychlé kroky. Pevné, odhodlané kročeje se k pokoji blížily děsivou rychlostí a jejich zvuk se chvěl podlahou.

Marnie se zadrhl dech v hrdle. Past byla nastražena. Krev byla prolita. Publikum dorazilo.

Těžké dveře pokoje se náhle s ohlušujícím třesknutím rozrazily. Dovnitř vešla vysoká postava.