Těžké dřevěné dveře narazily do omítnuté zdi s ohlušujícím, hromovým třeskem. Výbušný zvuk rozechvěl okenní tabulky a vyslal tichým nemocničním pokojem brutální rázovou vlnu. Marnie se na matraci prudce vymrštila do sedu. Srdce jí bušilo o žebra jako polapený pták, který se zoufale snaží vyrvat z klece. Příkré, sterilní zářivky na stropě v jediném okamžiku ožily, zaplašily tlumené, milosrdné stíny v místnosti a oslepily ji. Před náhlým, ostrým světlem křečovitě semkla víčka a zvedla chvějící se ruku, aby si zaclonila tvář.

Když si její zrak konečně přivykl na oslepující záři, krev jí z obličeje vyprchala a zanechala její kůži popelavou.

Vedle jejího lůžka se tyčil Torin.

Vypadal jako přízrak vyvolaný z jejích nejtemnějších, nejděsivějších nočních můr. Nemocniční osvětlení vrhalo dlouhé, ostré stíny přes jeho ostře řezanou čelist a vystouplé lícní kosti, takže jeho pohledné rysy působily, jako by byly vytesány z neúprosné žuly. Jeho temné, bezedné oči se zabodávaly do její křehké postavy. Nebylo v nich ani stopy po muži, kterého čtyři roky milovala. Nebyl v nich ani náznak vřelosti, ani špetka soucitu, ani zbla zaváhání. Zůstala jen mrazivá, bezedná propast nepřátelství. Shlížel na ni s drtivou povýšeností, jako by byla kusem hnijícího odpadu, který nějakým nedopatřením poskvrnil drahou kůži jeho bot.

Marnie se přitiskla zády k tvrdému plastovému čelu postele. Přitáhla si tenké, naškrobené nemocniční prostěradlo k hrudi a prsty křečovitě svírala látku, až jí klouby zbělely jako křída. Tiché, rytmické bzučení nemocničních přístrojů jako by se vytratilo do pozadí, zcela nahrazeno ohlušujícím hučením krve v jejích uších.

„Torine, proč jsi tady v tuhle hodinu? Děje se něco?“ vypravila ze sebe ta slova. Hlas měla chraplavý, tenký a chvějící se pod drtivou tíhou jeho dusivé přítomnosti.

Ani nemrkl. Nezmírnil svůj výhružný postoj. Nenabídl jediné slovo útěchy.

„Probodla jsi Blythe ledvinu. Takže jí dáš svoji. Vstávej a pojď za mnou na sál. Hned!“ vyštěkl ten nelidský, mrazivý rozkaz. Jeho hlas byl chladným, neúprosným příkazem, který nepřipouštěl vyjednávání, debatu ani milost.

Ta děsivá slova visela v mrazivém vzduchu a její vyčerpaný, vyděšený mozek je odmítal pobrat. Marnie na něj zírala v naprosté, ochromující nevěřícnosti. Pootevřela ústa, ale hlasivky jí v čirém šoku vypověděly službu. Zrůdnost jeho požadavku jí zpřeházela smysly a pokoj se s ní začal točit. On ji chtěl nechat rozříznout. Chtěl z jejího těla vyjmout vnitřní orgán, aby zachránil tutéž ženu, která ji zákeřně vlákala do pasti.

Panika se jí neúprosně drala hrdlem a dusila jí dech. V široce rozevřených očích se jí nahromadily horké, vyděšené slzy a rozostřily jeho netečnou, tyčící se siluetu.

„Přísahám, že jsem jí neublížila! Udělala si to sama. Uvědomuješ si vůbec, co to znamená vzít mi ledvinu? Jsem těhotná. Jestli na tom budeš trvat, na tom operačním stole pravděpodobně zemřu.“ Zoufale se sunula dozadu, až s tlumeným žuchnutím narazila do pevné zdi za matrací. Hruď se jí prudce zvedala mělkými, rychlými nádechy, jak bojovala o kyslík. Hledala v jeho tváři záchvěv zaváhání, jedinou špetku pochybnosti o její vině, ale našla jen neprostupnou zeď z pevného ledu.

„Torine, nemůžu uvěřit, že jsi ochotný vsadit v sázku můj život i život toho dítěte jen proto, že mě nemiluješ!“ vykřikla a zoufalství jí rvalo hlasivky. Slzy jí přetekly přes řasy a stékaly horké a rychlé po bledých, propadlých tvářích. Přitiskla chvějící se dlaň v ochranném gestu na ploché břicho; její pradávný instinkt chránit nenarozené dítě přebil každou racionální myšlenku v hlavě.

Torina její proudící slzy ani zoufalé prosby neobměkčily. Pohled na její hlubokou hrůzu nijak nenarušil jeho sociopatické odhodlání. Vykročil vpřed a ve zlomku vteřiny překonal vzdálenost mezi nimi. Prudce vymrštil svou velkou ruku a mechanickou, drtivou silou jí sevřel paži. Jeho těžké prsty se zaryly hluboko do jejího křehkého masa a přimáčkly jemné svaly ke kosti.

Marnie prudce vydechla ostrou bolestí a trhla ramenem v zoufalé snaze se vyprostit, ale jeho stisk byl jako železný svěrák.

„Je jedině správné, abys za své hříchy zaplatila!“ procedil Torin mezi zaťatými zuby. Jeho hlas byl prosycen jedovatým odporem, který přes ni převalil novou, dusivou vlnu hrůzy.

Jediným brutálním škubnutím ji strhl z bezpečí postele.

Marnie okamžitě ztratila rovnováhu. Kolena se jí podlomila, když její bosá chodidla dopadla na studené, neúprosné linoleum. Prudký, násilný pohyb jí vytrhl infuzní kanylu přímo z hřbetu ruky. Pod kůží jí vyšlehla ostrá bolest, následovaná stálým pramínkem teplé krve stékajícím po kloubech prstů, ale fyzickou bolest v okamžiku pohltila naprostá hrůza její reality. Torin se nezastavil, aby jí dovolil najít pevnou půdu pod nohama. Bylo mu jedno, že klopýtá. Postrčil její vratké tělo k otevřeným dveřím a nutil ji vyjít na nevlídnou, pustou chodbu vedoucí přímo k chirurgickému traktu.

„Ne! Tohle mi nemůžeš udělat!“ křičela Marnie. Hlas se jí dral z rozbolavělého hrdla a chraptivě se rozléhal prázdnou, nekonečnou chodbou.

Bojovala se vší silou, kterou její podvyživené, vyčerpané tělo mělo. Zarývala bosé paty do kluzkých podlahových dlaždic a snažila se vytvořit jakýkoli odpor, aby zpomalila jeho neúprosné tempo. Kroutila trupem a házela celou svou vahou dozadu, aby zbrzdila jeho krok. Volnou rukou zběsile drásala jeho mohutné předlaktí a krátkými nehty ryla do látky jeho na míru šitého saka, zoufale se snažíc uvolnit jeho ocelový stisk na své paži.

Torin se jí s mrazivou lhostejností bez milosti zbavil. Ani se neobtěžoval ohlédnout se na její zmítající se postavu. Prostě šel dál a vlekl ji za sebou jako polámanou, bezcennou hadrovou panenku. Zářivky na stropě ubíhaly v závratné, žaludek zvedající šmouze. Hlasitý pískot jejích bosých nohou klouzajících po vyleštěné podlaze se mísil s jejím trhaným, vzlykavým dechem. Divoce se rozhlížela kolem a doufala, že z některého pokoje vyjde noční sestra, sloužící lékař nebo hlídač a zasáhne. Chodba však byla jako město duchů. Těžké dveře po obou stranách zůstávaly pevně zavřené. Byli uvězněni sami v této bdělé noční můře a on byl nezpochybnitelnou stvůrou, která držela vodítko.

Konečně dorazili na konec dlouhé chodby. Dvojité těžké kovové dveře označovaly vstup na operační sály. Torin se prudce zastavil, takže Marnie tvrdě narazila do jeho pevných zad. Sesunula se k obložené zdi, těžce oddychovala, v plicích ji pálilo touhou po kyslíku a paže jí pulzovala z jeho pohmožďujícího sevření.

Torin její utrpení ignoroval. Přistoupil přímo k malému skleněnému okénku vsazenému do těžkých kovových dveří. Jeho široká ramena se viditelně uvolnila. Tvrdost v jeho profilu roztála a vystřídal ji něžný, hluboce ustaraný výraz, který jeho tvář zcela proměnil. Marnie sledovala jeho pohled skrz tlusté sklo. Uvnitř světlé, sterilní místnosti ležela na ocelovém operačním stole Blythe. Byla křídově bledá, oči měla pevně zavřené a pod oslnivými chirurgickými reflektory vypadala zdánlivě bez života.

Marnie sledovala, jak Torin přitiskl dlaň naplocho na studené sklo a palcem hladil hladký povrch, jako by něžně hladil Blythe po tváři. Ten pohled byl jako rezavý nůž otáčející se hluboko v Marniiných útrobách. Byl schopen tak hluboké něhy, tak srdceryvné oddanosti, ale všechno si to schovával pro ženu, která jí zničila život.

O vteřinu později Torin otočil hlavu zpět k ní. Něžnost v mžiku zmizela a jeho pohledná tvář opět ztuhla v chladný, neúprosný kámen, když se střetl pohledem s čekajícími lékaři v rouškách, kteří stáli u vchodu.

„Už je tady,“ nařídil chladně. Jeho hlas nenesl žádnou emoci, žádné zaváhání ani slitování. „Okamžitě začněte s operací!“

Prudkým strčením postrčil Marnie kupředu. Překopýtla přes práh a bosýma nohama uklouzla na sterilních dlaždicích. Než stihla znovu nabýt rovnováhu a otočit se, těžké mechanické dveře se za ní s rozhodným syčením zavřely. Tlustá pneumatická těsnění s těžkým cvaknutím zapadla na své místo a bezpečně ji uvěznila uvnitř noční můry.

Poslušní lékaři v maskách ji pohotově obestoupili. Pohybovali se s děsivou, nacvičenou souhrou. Chytili ji za paže a jejich ruce v latexových rukavicích jí pevně sevřely kůži. Marnie kopala a zmítala se, mířila bosýma nohama na jejich holeně a v divoké, slepé panice házela lokty dozadu.

„Pusťte mě! Nesahejte na mě!“ zaječela a její hlas se odrážel od kachličkových stěn a zvonil jí ve vlastních uších.

Lékaři ji s děsivou lehkostí přemohli. Vlekli její zmítající se, zoufalé tělo k chladnému, prázdnému operačnímu stolu, umístěnému vedle místa, kde odpočívala Blythe. Kovový povrch z její kůže vysál i ten chabý zbytek tepla v okamžiku, kdy její záda dopadla na desku. Přišpendlili jí ramena dolů a svou společnou vahou ji pevně přitiskli k oceli. Přes její křehká zápěstí přetáhli silné, těžké kožené řemeny. Kovové přezky s cvaknutím zaklaply a těsně se zařízly do její odřené kůže. Další sada těžkých pout jí zajistila kotníky a pevně uzamkla nohy. Byla znehybněna, natažena naplocho, bezmocná jako jehně připravené na porážku.

Lékaři se kolem ní pohybovali s tichou, mrazivou efektivitou. Nemluvili na ni. Nesnažili se ji uklidnit. Nijak neuznávali její lidskost. Otočili se k ní zády a přistoupili k chirurgickému stolku z nerezové oceli. Mlčky chystali své lesklé, sterilizované skalpely a drželi ostré nástroje pod jasnými operačními světly ke kontrole. Sestra nalila tmavě hnědý jodový roztok do kovové misky. Ostrý, kovový pach silného dezinfekčního prostředku naplnil vzduch, pálil Marnie v nose a dusil ji v plicích.

Naprostá, pohlcující panika ji celou pohltila. Oslňující záře mohutných kruhových světel nad ní ji nutila mhouřit oči a v jejím slzami zalitém zraku vytvářela podivné světelné kruhy. Vzpírala se těžkým koženým poutům, prohýbala záda z operačního stolu a kroutila zápěstími, dokud se jí kůže neodřela do krve a nepálila třením.

„Prosím vás, neubližujte mému dítěti!“ žadonila. Své zoufalé výkřiky směřovala k postavám v maskách, které se k ní otáčely se skalpely v rukou. „Jsem těhotná! Když mi vezmete ledvinu, zabijete moje dítě! Prosím, mějte srdce! Pomozte mi někdo!“

Lékaři k jejím výkřikům zůstávali hluší. Zůstávali neteční, jejich oči za plastovými ochrannými brýlemi byly prázdné a zbavené jakékoli empatie. Hlavní operatér přistoupil k jejímu levému boku a držel ostrý skalpel vysoko napřažený pod oslnivým světlem, připraven vést první zničující řez do jejího těla.

Právě když se kovová čepel vznášela pouhé centimetry nad její chvějící se kůží, prořízl sterilní, napjatou místnost mrazivě povědomý, vítězoslavný hlas.

„Nemá smysl je prosit. Tady všichni poslouchají mě. Když budu chtít, abys žila, budeš žít. Ale když budu chtít, abys zemřela, zemřeš!“

Marnie ztuhla. Její zběsilé zmítání vteřinou ustalo. Krev jí vyprchala z tváře a zanechala její rty bledé, nezdravě modré. Zachvěla se, jakmile nesporný význam těch konkrétních slov dorazil do jejího zpanikařeného mozku.

Otočila hlavu na tvrdém kovovém stole a krční svaly se jí napjaly v nepřirozeném úhlu. Její zarudlé oči se rozšířily v ochromujícím šoku, jako by právě viděla démona vystupujícího z hlubin pekla.

Člověk, který právě promluvil, sestupoval ze sousedního operačního stolu.

Blythe k ní nenuceně kráčela. Vypadala naprosto v pořádku. Pleť měla růžovou a svěží, držení těla uvolněné a její kroky po dlážděné podlaze byly pevné. V jejím výrazu nebyla ani stopa bolesti, nebyla sehnutá, nejevila žádné známky ničivého zranění. Pohybovala se s lehkou, arogantní grácií, jako by se jí nikdy nic hrozného nestalo. Ta bledá oběť bez života z doby před několika okamžiky byla pryč, nahrazena usmívajícím se, chladnokrevně kalkulujícím predátorem.

Marnie zírala na svou nevlastní sestru a její mysl se tříštila na ostré střepy, jakmile jí konečně došla zvrácená realita celé té pasti. Lékaři sklonili své chirurgické nástroje a v tiché poslušnosti ustoupili, aby uvolnili cestu strůjkyni této děsivé maškarády.

„Blythe...“ zašeptala Marnie v čiré, nefalšované hrůze. „Cožpak nemáš protrženou ledvinu? Cožpak nepotřebuješ naléhavou transplantaci?“