Ve skutečnosti ten muž není jen bez trička. Na sobě nemá nic než podivné, hrubé kožené kalhoty. Na nohou nemá ani boty – stojí bosými chodidly pevně vtištěnými do vlhké hlíny a ostrého štěrku na břehu potoka. Kolem krku se mu ve slabé záři lucerny matně leskne tlustý zlatý řetěz. Na něm visí hladký, těžký přívěsek z černého kamene, který mu spočívá přímo uprostřed hrudi. Havraní černé vlasy mu padají do čela, právě tak dlouhé, aby vrhaly stín na jeho ostré lícní kosti. Je neuvěřitelně vysoký. Musím zaklonit hlavu až dozadu, abych se mu vůbec mohla podívat do očí. Hustá tma lesa zastírá přesnou barvu jeho duhovek, ale i v tomto mizerném, mihotavém světle vím s naprostou jistotou, že je to ten nejdokonalejší, nejpřitažlivější muž, jakého jsem kdy spatřila. Každá linie jeho těla vypadá, jako by byla vytesaná z mramoru. Tohle musí být ten diplomat fae, kvůli němuž jsme se sem v hloubi noci vydali.

Povolí své železné sevření kolem mého pasu a plynule ustoupí, abych na nerovném povrchu našla ztracenou rovnováhu. Do tváří se mi nahrne horkost a obličej mi zahoří.

„Díky. Půlnoční koupel v potoce jsem dneska opravdu v plánu neměla.“ Opráším si hlínu z přední strany kalhot a zoufale se snažím zamaskovat své bezmezné rozpaky.

Fae se zdvořile, zdrženlivě pousměje. „Není zač.“

Jeho hlas je sytý a hluboký, dopadá mi do uší jako čistý samet. V duchu zavrtím hlavou, abych rozehnala náhlou mlhu, která mi zastřela mozek. Může znít sebelíp, ale nechat se rozptylovat tělesným půvabem magického cizince je strašný nápad. Otevřu pusu, abych se řádně představila a zachránila aspoň zbytek důstojnosti, ale za námi na hliněné cestě zachroupou těžké kroky.

„Dobrý večer. Dovolte, abych se představil,“ zahřmí do tiché noci starosta Desmond Caldwell. Jeho hlas je strohý, přísný a plný autority. Je to do očí bijící, obrovský obrat oproti vřelému, až přehnaně přátelskému tónu, jímž před pouhými deseti minutami zdravil mého tátu u aut. Tato náhlá ledová formálnost není pro diplomatický summit, který máme mít, zrovna dobrým znamením.

Ohlédnu se přes rameno. Starosta a můj otec, policejní šéf Arthur Tate, stojí bok po boku na svažité stezce.

„Jsem starosta Desmond Caldwell a toto je policejní šéf Arthur Tate. Zdá se, že s jeho dcerou Cassandrou jste se již setkal.“ Starosta směrem ke mně stroze pokyne rukou, ve tváři vepsané napětí.

Polonahý fae se na mě znovu krátce, vědoucně usměje. Předpokládám, že bere na vědomí mé příjmení a také trapný fakt, že zrovna zachránil dceru policejního šéfa před ukázkovým pádem hubou do bláta. Donutím se zachovat neutrální tvář. Musím se hodně přemáhat, abych na něj neudělala nějaký hloupý obličej. Znovu a znovu si připomínám, že toto je oficiální, utajovaná mezisvětová schůzka. Náhlý zjev nádherné, napůl svlečené magické bytosti je sice divoké překvapení, ale musím se chovat jako profesionální dospělý člověk. Starosta pokračuje ve své řeči, aniž by tušil, jaká tichá výměna se přímo před ním odehrála.

„Cestou domů měla menší potíže s autem. Šéf Tate neměl jinou možnost než ji na naši schůzku vzít s sebou. Věřím, že vám tato neohlášená přítomnost nevadí.“ Starosta popojde kupředu a napřáhne pravici k formálnímu pozdravu.

Vysoký muž se na nabízenou ruku bez mrknutí dívá celou dlouhou vteřinu. Pak zvedne levou ruku, uchopí starostovy prsty a jednou trhavě s nimi zatřese. Ten pohyb je neobyčejně strnulý a nepřirozený. Vypadá jako člověk, který o lidském podání ruky četl leda v zaprášené, mizerně přeložené učebnici. Sleduji ten neobratný výjev a říkám si, jestli v říši fae vůbec fyzický kontakt tohoto typu existuje. Podávají si fae vůbec ruce na znamení úcty?

Jako další přistoupí táta, čelist zaťatou neskrývaným nesouhlasem. Prudce natáhne pravici. Když fae znovu zvedne levou ruku, táta energicky sáhne křížem a místo toho mu popadne ruku pravou. Pohyb usměrní pevným, neústupným stiskem. Trapnost situace visí ve vlhkém vzduchu jako těžká, dusivá deka. Takové prosté kulturní nedorozumění se určitě dalo vyřešit lépe a méně konfrontačně.

„Jmenuji se Caspian Maelor,“ pronese fae prostě a jeho sametový hlas bez zaváhání protne houstnoucí napětí.

Starosta Caldwell si hlasitě odkašle a pokyne skupině, aby vyšla po zabahněném svahu zpět k výkonné kempinkové lucerně ležící na kapotě jeho elegantního sedanu. Ostré bílé světlo mýtinu ozařuje mnohem lépe a vrhá do okolních stromů dlouhé, strašidelné stíny.

Když se shromáždíme kolem drahého auta, rozhostí se těžké, nepříjemné ticho. Starosta i táta si Caspiana dlouze, zkoumavě měří. Otevřený nesouhlas, který z obou lidských představitelů sálá, je téměř hmatatelný. Táta stojí strnule ve své vyžehlené, formální policejní uniformě, každý knoflík dokonale v jedné řadě. Starosta Caldwell se potí v drahém, na míru šitém tmavém obleku. Dokonce i prošedivělé vlasy má pečlivě učesané a sčesané z čela. Oba muži vypadají, jako by se v dusné noční atmosféře pomalu pekli zaživa, a zjevně mají těžké srdce na tohoto bosého cizince bez trička, který se neobtěžoval obléct podle jejich přísných politických měřítek.

Nemám tušení, co si starosta o fae ve skutečnosti myslí za zavřenými dveřmi. Nejspíš před lety vydal nějaké dokonale uhlazené veřejné prohlášení, aby uspokojil lidské voliče a udržel klid zbraní. Taková prohlášení bývají vždy politicky korektní a formulovaná tak, aby nikoho neurazila, ale to se málokdy promítne do skutečného přijetí nebo pochopení. Můj táta je pro mě naproti tomu otevřenou knihou. Přesně vím, na čem u něj jsem. Je to zarytý tradicionalista. Žije protokolem, pravidly a nezpochybnitelným respektem. Caspianova odhalená hruď a bizarní podání ruky brnkají na všechny špatné struny v tátově těle. Ten fae se zkrátka nedrží našich formalit – především proto, že je jednoduše nezná. Když stojím vedle těch upjatých, přestrojených funkcionářů, najednou si ve svém obnošeném, ležérním oblečení připadám mnohem méně nepatřičně.

„Budu mluvit bez obalu. V říši fae nastal závažný problém, který se nevyhnutelně dotkne i vás tady.“ Caspian si okamžitě získá pozornost celého kroužku a strhne můj pohled zpátky k probíhajícímu rozhovoru.

„Náš král byl zavražděn.“ Caspian nechá ta slova dopadnout do tiché noci jako těžkou kotvu.

Vlhký vzduch mi v plicích málem ztuhne na led.

„Zločinci zodpovědní za tento čin uprchli přes naše hranice do vašeho světa. V současné době se ukrývají zde, na vašem území. Jsou tři. Přišel jsem, abych je vypátral, polapil a odvedl zpět k vykonání rozsudku. Pokud se to nezdaří, popravím je sám.“ Caspian se odmlčí a nechá smrtící hrozbu viset v prostoru mezi námi. „Požádal jsem o přítomnost vašich pořádkových sil, jelikož mohu potřebovat místní pomoc. Rovněž budu vyžadovat průvodce, který mi bude k ruce, neboť tento svět neznám. Domnívám se, že vám oběma musí být zřejmé, jak krajně nerozumné by bylo nechat tyto faeské zločince volně pobíhat po vaší říši. Vládnou magií schopnou napáchat na vašich lidech značné škody, zůstanou-li bez dozoru.“

Zamrkám a civím na jeho netečnou tvář. To je obrovská nálož děsivých informací naráz. Myslím, že celou tu nesmírnou tíhu toho prohlášení potřebujeme chvíli vstřebat všichni. Vůbec jsem netušila, že fae vůbec nějakou královskou rodinu mají. Takže zřejmě fungují v přísném monarchistickém zřízení? Řešíme tu doslova královraždu a nebezpečné, magické komando na útěku v našem poklidném městečku. Hlava se mi točí.

Caspian ty hrozivé novinky sdělil věcným, smrtelně vážným tónem a ve tváři nepohnul ani brvou. Jeho široká ramena jsou však napnutá k prasknutí a na silném krku mu vystupují šlachy. Zdaleka není tak odtažitý a bezcitný, jak se nám snaží namluvit.

Když ho pozoruji, upoutá mě ještě něco jiného. Caspian neustále mhouří oči. Zatímco mluví k oběma mužům a upřeně se soustředí na starostu a mého otce, působí hluboce nesvůj. Rychle mrká. Ve vteřině, kdy domluví, fyzicky odvrátí hlavu od oslnivého kuželu světla kempinkové lucerny. Přenese váhu a natočí obličej do stínů stromů.

Sleduji jeho jemné, vyhýbavé pohyby a v hlavě si skládám jednotlivé střípky dohromady. Ostré bílé světlo elektrické žárovky mu vadí na oči.

Zatímco starosta Caldwell a táta okamžitě spustí tlumené, rychlé dotazy na podrobnosti o uprchlých vrazích a na to, jaké konkrétní prostředky Caspian k jejich dopadení potřebuje, udělám pomalý krok vzad. Tiše obejdu skupinku, až se ocitnu přímo u kapoty černého sedanu. Natáhnu ruku a otočím malým plastovým kolečkem na lucerně, čímž oslepující záři ztlumím na měkké, snesitelné světlo.

Starosta Caldwell prudce otočí hlavu mým směrem a nechápavě svraští čelo nad mým nečekaným počínáním. Táta po mně střelí ostrým, podrážděným pohledem, který beze slov vyžaduje vysvětlení, proč se hrabu ve vybavení uprostřed krizové schůzky takového rozsahu. Trochu couvnu a říkám si, jestli jsem se neměla raději nejdřív zeptat.

Pak ale zachytím Caspianův pohled. Ostré rysy v jeho tváři povolily. Věnuje mi upřímný, neskutečně vděčný úsměv.

„Děkuji,“ pronese Caspian tiše.

„Není zač.“ Přikývnu a úsměv mu opětuji, s obrovskou úlevou, že jsem jeho zvláštní neverbální náznaky odhadla správně.

Starosta těká pohledem mezi námi dvěma, očividně zmatený tou nevyslovenou výměnou.

„Slečna Tateová zřejmě postřehla mé nepohodlí z vašeho umělého světla. Jde o běžný vedlejší účinek cestování na velké vzdálenosti skrze mezisvětové portály. Citlivost během několika hodin odezní.“ Caspian obrátí pozornost zpět k mužům a celou situaci za mě vysvětlí dřív, než některý z nich stihne vyštěknout otázku. Než pokračuje, věnuje mi ještě jeden odzbrojující, zářivý úsměv. „Právě proto jsem žádal, aby se toto setkání uskutečnilo večer a nikoli za denního světla.“

„Ano, no... Dobrá.“ Starosta Caldwell přikývne a nervózně si popotáhne manžety. Začínám mít dojem, že se starosta v přítomnosti magické bytosti cítí krajně nesvůj, ačkoli odvádí obdivuhodný výkon, když svůj strach maskuje za fasádu politického sebevědomí.

Táta plynule převezme slovo, hlas drsný a autoritativní, čímž zachrání starostu před narůstajícími rozpaky a vrátí debatu k taktickému jádru věci.

„Takže to, oč tu v konečném důsledku běží, je logistika. Budete potřebovat průvodce na plný úvazek a také bezpečné místo k pobytu. V našem světě se nevyznáte a přinejmenším ze začátku byste se v naší společnosti pohyboval s extrémními potížemi, aniž byste způsobil rozruch. Bylo by rovněž nanejvýš záhodno, aby tím průvodcem byl někdo, koho starosta Caldwell nebo já známe natolik dobře, abychom mu mohli důvěřovat.“ Táta shrne situaci a pevně si zkříží paže na prsou.

Caspian pomalu přikývne a podmínky dohody přijme.

Na první pohled to zní jako naprosto logický plán. Mocný magický cizinec, který se poprvé prochází po lidském světě, potřebuje důvěryhodný doprovod, aby vše probíhalo hladce. Jenže já svého tátu znám a znám i místní politiku. Ten těžký důraz na slovo „důvěřovat“ prozrazuje jejich skutečné úmysly. Nechtějí jen přátelského průvodce, který Caspianovi ukáže místní bistro a pomůže mu číst cedule na ulicích. Starosta Caldwell a šéf Tate chtějí oddaného informátora. Chtějí tajně nasadit někoho, kdo bude toho fae špehovat, zaznamenávat každý jeho krok, sledovat jeho chování a podávat hlášení přímo na stanici.

Je to klasický politický manévr. Z pohledu vymáhání práva dává naprostý smysl, ale připadá mi to jako hrozný, nečestný způsob, jak si vybudovat jakoukoli opravdovou důvěru.

Pozoruji Caspiana, jak tiše stojí v tlumeném světle – vysoký, osamělý a s odhalenou hrudí v cizím světě. Je to jen jeden chlap, který se snaží dopadnout ty, kdo zavraždili jeho krále. Založím si ruce na prsou a zírám do hlíny. V duchu si říkám, jaké škody by vlastně jeden jediný fae mohl našemu městu reálně napáchat.